V adventu minulého roku otevřelo Vlastivědné muzeum v Šumperku pozoruhodnou výstavu řezbářských prací sochařky Dagmar Koverdynské. Její decentně polychromované řezby z lipového dřeva představují lidské figury, jezdce na koních a různé přírodní motivy, ale též madony a jiné sakrální náměty. Do osobitého světa Dagmar Koverdynské můžete nahlédnout ve výstavní síni Vlastivědného muzea v Šumperku do neděle 17. března 2024.
Jaké je místo řezbářského umění v sochařství 21. století? V nové době prošlo sochařské umění bouřlivým vývojem, způsobeným jednak zavedením moderních materiálů (laminát, akryláty, polyesterové gely), jednak aplikací nových technologií. Posledním výkřikem inovace je tzv. digitální sochařství, založené na realizaci počítačového návrhu sochy pomocí 3D tisku. Z tvůrčího procesu je zde úplně eliminována manuální práce a s ní se vytrácí i autenticita a jedinečnost doteku virtuózní lidské ruky. Umělecká hodnota této nejnovější technologie je dosti problematická, protože výsledný objekt připomíná spíše průmyslový výrobek.
|
Obr. 2. Dagmar Koverdynská: Madona frankštátská, 2018, lipové dřevo |
Obr. 3. Dagmar Koverdynská: Madona, 2004, lipové dřevo |
Považuji proto za jisté, že tradiční rukodělné sochařství se o svou budoucnost obávat nemusí. Vedle kamene, hlíny a kovu patří k nejdůležitějším sochařským materiálům dřevo. V dějinách evropského umění hrálo vždy řezbářství důležitou roli, protože dřevo představuje v našich podmínkách relativně snadno dostupný a výborně opracovatelný materiál. Nelze popřít, že během 20. století ustoupilo dřevo jako sochařský materiál poněkud do pozadí, zájem sochařů o práci se dřevem však nikdy nevymizel. Současné umělecké řezbářství se vyvíjí v dialogu s vysokým uměním historické řezby, ale i s tradicí řezby lidové, která je v našem středoevropském prostoru stále živá a silná.
Inspirativní ukázku současného řezbářství představuje výstava sochařky Dagmar Koverdynské, které probíhá od prosince loňského roku ve výstavní síni Vlastivědného muzea v Šumperku. Autorka se narodila roku 1947 v Domašově u Jeseníka v rodině řezbáře-samouka Bořivoje Nováka. Její rané dojmy o sochařské tvorbě utvářel nejen pobyt v otcově dílně, ale též setkání se sochařskou výzdobou ve venkovských kostelích na Jesenicku. Absolvovala studium bohemistiky a výtvarného umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a usadila se v obci Nový Malín u Šumperka. Do převratu v roce 1989 vykonávala pedagogickou praxi na Šumpersku a od té doby působí jako sochařka ve svobodném povolání.
|
Obr. 4. Dagmar Koverdynská: Madona v jabloňovém sadu, 2007, lipové dřevo |
Obr. 5. Dagmar Koverdynská: Sv. Jiří, 2020, třešňové dřevo |
Z hlediska formy se tvorba Dagmar Koverdynské otevřeně hlásí ke dvěma inspiračním zdrojům: gotické řezbě a tradičnímu lidovému řezbářství. Zvláště patrné je to u jejích prací na sakrální téma, mezi nimiž dominuje námět madony s dítětem. Kompozičně vychází sochařka z tradičního schématu madony v kontrapostu držící dítě na boku těla nad zatíženou nohou, zatímco v pojednání tváří, drapérie a dalších detailů ponechává větší prostor vlastní představě. K typickým rysům jejích madon patří účesy, spadající v těžkých spirálových pramenech až k zemi. Osobitým půvabem vyniká Madona v jabloňovém sadu (2007) a Madona (2004) ze šumperského muzea. Z dalších sakrálních námětů je nutné zmínit alespoň vánoční Tichou noc (2000) nebo Sv. Jiří (2020) v podobě jízdního rytíře zápasícího s drakem.
|
Obr. 6. Dagmar Koverdynská: Tři grácie, 2013, lipové dřevo |
Obr. 7. Dagmar Koverdynská: Po koncertě, 2021, lipové dřevo |
Tvorba Dagmar Koverdynské na volné téma je rozsáhlejší a námětově pestřejší. Její postavy odkazují často k plodivým silám přírody (Třešňová sezóna, Na švestkách, Vinohradník), případně mají alegorický význam (Tři grácie, Klíč). Nechybí ani motivy hudební (Po koncertě, První a druhé housle). Zvláště osobité a originální jsou práce inspirované autorčiným každodenním důvěrným soužitím se stromy, keři a květy a stylizované do formy, kterou je možné označit jako sochařské zátiší. V této souvislosti bych vyzvedl díla Růže z mé zahrady (2013) a Foukej, větříčku (2012). Nelze opomenout ani rozměrem nevelké, leč mimořádně kultivované řezbářské reliéfy (série Podzim).
|
Obr. 8. Dagmar Koverdynská: Tichá noc, 2000, lipové dřevo |
Obr. 9. Dagmar Koverdynská: Podzim III, 1993, lipové dřevo |
Při volbě materiálu preferuje řezbářka lipové dřevo a nechává se inspirovat jeho přirozeným růstem, jako by postupně vysvobozovala tvary ukryté v lipovém kmeni. Na některých pracích, zejména na virtuózním sousoší Třech grácií (2013), je dobře patrné využití přirozených křivek mohutného vykotlaného kmene. V poslední fázi díla hotovou řezbu impregnuje voskem a lokálně pokrývá lazurní polychromií – poloprůsvitnou vrstvou olejových barev. Sochařskou tvorbu Dagmar Koverdynské charakterizuje úcta k tradičnímu řemeslu starých řezbářských mistrů, svrchovaný cit pro materiál a intenzivní sepjetí s květy, stromy a ptáky, odrážející hluboké vnitřní spojení s veškerým přírodním řádem.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
