Výstava Anny Zemánkové, významné představitelky syrového umění (art brut), v pražském centru Futura pootevírá okno do soukromého ráje s nevídanou vegetací podivných a tajnosnubných květů. Expozici v Centru současného umění Futura na Smíchově můžete navštívit do 16. ledna.
Moravská rodačka Anna Zemánková (1908–1986) se řadí mezi světoznámé tvůrce umění v syrovém stavu, jejichž díla jsou zastoupena v předních zahraničních sbírkách art brut. Vyučila se zubní techničkou a otevřela si v Olomouci vlastní ordinaci. Ve věku 25 let se provdala za důstojníka československé armády. Po svatbě a narození druhého syna se rozhodla ukončit dentistickou praxi a věnovat se naplno rodině. Koncem padesátých let, kdy žila již se svou rodinou v Praze, prožila vážnou psychickou krizí. Na naléhání svých synů se pokusila nalézt východisko ve výtvarné tvorbě, které se krátce věnovala již v mládí. Tvorba se jí stala nejen katarzí v osobní krizi, ale i smysluplnou a intenzivní náplní pro zbývající roky života.
 |
 |
Když se Anna Zemánková ve věku dvaapadesáti let navracela ke kresbě a malbě, dala průchod skryté energii svých představ a vášnivé potřebě tvořit. Rozhodla se zapomenout všechny naučené zobrazovací konvence a začala se spontánně umělecky vyjadřovat zcela originálním a nezávislým způsobem. Výtvarné motivy Zemánkové svými měkkými, biomorfními, vegetativně bujícími a složitě organizovanými tvary evokují nejčastěji anatomii rostlin. Takové rostliny však nenajdeme na loukách, v zahradách, v herbářích ani v botanických atlasech. Spíše bychom si je mohli spojit s fantastickou flórou rostoucí na dnech bájných moří, pod chladnými oblohami cizích planet anebo obecněji v archetypech kolektivního nevědomí.
Květiny Anny Zemánkové nejsou z tohoto světa, přesto působí na diváka neodolatelnou sugestivní silou. Důvod je podle mého názoru v tom, že malířka tvoří podobně jako příroda. Její spontánní výraz připomíná živelné vegetativní bujení, zatímco její kompozice nepostrádá logiku podobně jako anatomická stavba rostlin, řízená biologickými zákony růstu. Elementární kresebné formy (oblouky, esovky, větvící se linie, soustředné kružnice, spirály, paralelně stáčené křivky) se vždy podřizují jistému netriviálnímu principu a zapojují do vyššího kompozičního celku, který je divák schopen identifikovat nebo vytušit. Vše má svou funkci a svou logiku podobně jako skladba květů v anatomii reálných rostlin, ať už jde o klas, hrozen, jehnědu, okolík, vrcholík – a jak se všechna květenství nazývají.
 |
 |
Zemánková podle svědectví vnučky Terezie: „Začínala kreslit vždy brzy ráno, ještě před úsvitem. První mohutné objemy jejích kreseb se rodily při poslechu klasické hudby, ve stavu mezi snem a bděním. Zpočátku malovala temperovými barvami, záhy si však oblíbila kresbu suchým pastelem, který „změkčovala“ kuchyňským olejem a doplňovala tušovou perokresbou. Detaily začala později prokreslovat propiskou, časem přidávala perforaci a reliéfní protlačování. Neustálá neukojenost ji nutila zapojovat nové materiály a metody: papírovou i textilní koláž, háčkované aplikace, vlepování korálků a flitrů... Techniky, které dříve používala při dekorování domácnosti a oděvů, se staly nedílnou součástí jejího díla.“
 |
 |
Do podoby syrového umění v našich zemích se významnou měrou vepsala tvorba mediumních kreslířů, která v době rozkvětu spiritistického hnutí koncem 19. a v první polovině 20. století dosáhla na Moravě, ve Slezsku i v Čechách fenomenálního rozmachu. Ačkoli se Anna Zemánková nikdy nehlásila ke spojení s transcendentním světem, nelze přehlédnout výmluvné analogie mezi jejími díly a tvorbou těch nejlepších kreslířů-spiritistů, jako byli Josef Kotzian či Cecílie Marková. Syrová podivnost forem a spontaneita jejího projevu působí ve spojení s minuciózním propracováním tisíců nejmenších detailů podmanivým účinkem. Vnímavý divák cítí stejné vnitřní mrazení jako při každém setkání s tajemnou, nesmírně mocnou a nepochopitelnou silou.
 |
 |
Syrové umění vzniklo z hluboké vnitřní potřeby estetického sebevyjádření bez ohledu na dobové výtvarné normy, panující vkus a módní trendy. Jeho tvůrce může být mediumním kreslířem-spiritistou, člověkem s psychickým onemocněním anebo – jako Anna Zemánková – prostě jen silnou, nezávislou individualitou, minimálně ovlivněnou kulturním prostředím. V oboru výtvarného umění je zpravidla samoukem. Vedle neobvyklé formy se jeho dílo též často vyznačuje neobvyklým materiálem, zpracovaným nekonvenčními nástroji a metodami. Podstatným rysem art brut však není to, že vzniká aktivitou umělecky neškolených tvůrců, ale jeho syrovost, nepotlačená spontaneita a nezávislost na dobových kulturních normách.
Malíř Jean Dubuffet, duchovní otec a první teoretik art brut, poukazoval ve svých esejích na nepostradatelnou subversivní roli, kterou syrové umění plní ve vztahu k institucionalizovanému umění kulturnímu, které je nejen konformní vůči panujícímu vkusu, ale též podřízeno všeobecně přijímaným hodnotám a idejím. Tato pravda je ještě zjevnější v současnosti, kdy oficiálním a dominantním trendem se stal konceptualismus, který nahradil tradiční estetické normy mnohem nezdravějším ideologickým balastem, který zabíjí to podstatné, co umění činí uměním – autenticitu, osobní zaujetí, spontaneitu, ryzost, individualitu projevu.
 |
 |
Spontánní umělci jako Anna Zemánková neberou ohled na stanovisko Akademie, galerií a institucí, nestarají se o hodnocení teoretiků, kritiků a kurátorů, nezajímá je ohlas u médií ani u publika. Přesto se jejich tvorbě dostává respektu: divák je zasažen její ryzostí a bezprostředností, k porozumění a souznění mu stačí vrozená estetická vnímavost, aniž by potřeboval návod k použití či jinou institucionální podporu. Jestliže kulturní umění může v měření sil se syrovým uměním čestně prohrát, pak konceptualismus bývá v takové konfrontaci nutně deklasován, neboť se naplno vyjeví jeho neautenticita a plakátovitost, jeho kontroverzní závislost na ideové výplni. Výstava Anny Zemánkové mezi konceptuálními expozicemi v Centru současného umění Futura je toho očividným důkazem.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
