Sté výročí narození Vladimíra Boudníka, jednoho z mála českých umělců světového významu, přivítalo nakladatelství KAVKA vydáním knihy Vladimír Boudník. Zrcadlo vnitřního života. Autorka Eva Čapková zásadním způsobem koriguje dosavadní obraz výstředního tvůrce a dokazuje, že Boudníkovo výtvarné dílo nelze adekvátně pochopit bez znalosti jeho teoretických názorů shrnutých v manifestech explosionalismu. Vedle hodnotného původního textu zaslouží ocenění i vysoká kvalita reprodukčního tisku a knižního zpracování.
Vladimír Boudník se podobně jako jiní výjimeční umělci stal legendární osobností spíše pro svůj životní příběh než díky své tvorbě. Důležitou roli v tom sehrál jeho literární portrét v novele Něžný barbar od Bohumila Hrabala. Proto je třeba předeslat, že Eva Čapková soustředí svůj zájem důsledně na Boudníkovo výtvarné dílo, jeho umělecký program (formulovaný ve dvou manifestech explosionalismu z roku 1949) a jeho hodnocení dobovou kritikou. Umělcův osobní život nechává plynout na pozadí a vyzdvihuje z něj pouze ty události, které přímo ovlivnily Boudníkův tvůrčí vývoj. K takovým patří poválečné studium na Státní grafické škole a přátelství tehdy navázaná, šíření manifestů explosionalismu, akce v pražských ulicích, přátelství se spisovatelem Hrabalem nebo kontakty se soudobými výtvarníky. Podrobnosti o bouřlivém průběhu dvou umělcových manželství ani nové spekulace o jeho nevyjasněné smrti v prosinci 1968 zde čtenář nenalezne.
|
Obr. 2. Vladimír Boudník: Bez názvu, 1965, aktivní grafika |
Obr. 3. Vladimír Boudník: Bez názvu, 1965, strukturální grafika |
Vladimír Boudník se narodil v Praze 17. března 1924 a náležel proto ke generaci, která dospívala v tísnivé atmosféře protektorátu a v pohnutých událostech druhé světové války. V září 1943 byl jako devatenáctiletý student vyšší průmyslové školy byl odeslán do Dortmundu, kde po dobu pěti měsíců odklízel trosky po náletech a pracoval v železárnách. Po návratu nastoupil do válečné výroby v radotínské továrně Pantof, aby se vyhnul dalšímu totálnímu nasazení. Lidské utrpení, jehož byl během válečných let svědkem, jej hluboce zasáhlo a přetavilo se v sedm mírových provolání Národům!, které vydal již jako student Státní grafické školy v roce 1947. Text provolání rozmnožil grafickou technikou a tuto zkušenost záhy využil při rozšiřování dalších textů, které již měly charakter uměleckých manifestů.
Vzhledem ke kulturní politice komunistického režimu, která prosazovala jako jediný umělecký směr socialistický realismus a projevy abstraktního umění pokládala za nebezpečnou ideovou diverzi, byla Boudníkova tvorba dlouhá léta odmítána, marginalizována či zesměšňována. Teprve za politického uvolnění šedesátých let ji výtvarní teoretikové začali veřejně reflektovat. Z vlivných kritiků to byli především Jindřich Chalupecký a Bohumír Mráz, kteří však oba shodně nepochopili inherentní souvislost mezi Boudníkovým uměleckým programem z roku 1949, pouličními akcemi z počátku padesátých let a jeho aktuální grafickou tvorbou. Nejvýznamnějším kunsthistorikem, u nějž se Boudník během života setkal s hlubším porozuměním, byl František Šmejkal. Jeho profilový článek o umělci z roku 1964 byl však zabaven cenzurou.
|
Obr. 4. Vladimír Boudník: Měsíční krajina. Stopy autogenu, 1965, strukturální grafika |
Obr. 5. Vladimír Boudník: Bez názvu, 1957, monotyp |
Eva Čapková se jako vůbec první autorka zevrubně a do hloubky zabývá manifesty explosionalismu, a to nejen z hlediska jejich programového obsahu. Zkoumá rovněž jejich jazyk a literární formu a klade si otázku, zda vyhovují kritériím uměleckého manifestu v tom smyslu, jak jej chápe současná uměnověda. Po pečlivé analýze dospívá ke kladné odpovědi a vyvrací tak názory výtvarných teoretiků, kteří manifesty pokládali za obskurnost a epizodní událost Boudníkova života, mající nanejvýš souvislost s jeho akcemi v ulicích, ale nikoli s jeho pozdějším grafickým dílem. V důsledku tohoto zásadního omylu pak nemohli pochopit ani Boudníkův umělecký vývoj, který se v jejich očích rozpadal na dvě disparátní části, totiž na “výstřelky mládí” (manifesty, akce v ulicích) a “seriózní tvorbu” (nové techniky, grafické dílo).
Jiného omylu se dopustili pozdější Boudníkovi interpreti (Jiří Valoch), kteří zastávali názor, že akce v pražských ulicích byly počátkem tzv. akčního umění v Československu. Hlavní motiv těchto vystoupení vycházel z umělcova idealismu a spočíval v šíření osvěty o abstraktním umění. Principy asociace představ demonstroval náhodným chodcům nad skvrnami oprýskané omítky na zdech. Sledováním reakcí obyčejných lidí a diskusí s nimi současně ověřoval premisy teorie explosionalismu, takže akce v ulicích měly nejen didaktický, ale i teoretický význam. A navíc v době, kdy do veřejného prostoru začal pronikat skutečný happening, se od něj Boudník jednoznačně a důrazně distancoval (s. 63): “Moje pouliční akce nebyly ukájení či prosazování sebe samého. (...) a také jsem nikdy neusiloval o samoúčelné skandály.”
|
Obr. 6. Vladimír Boudník: Z rovnačky plechů, 1957, monotyp |
Obr. 7. Vladimír Boudník: Koník, 1968, strukturální grafika |
Tvorba Vladimíra Boudníka před rokem 1955 (kresby, grafiky, malby na plátně) se dochovala pouze fragmentárně, protože sám autor ji z větší části zničil. Teprve s objevem své první autorské techniky – aktivní grafiky započal dle vlastního přesvědčení uspokojivě naplňovat svou explosionalistickou vizi. Je však třeba si uvědomit, že veškerá jeho dosavadní činnost, včetně vydávání manifestů a pořádání akcí v ulicích, byla jen fází tvůrčího vývoje a přípravou k následujícímu výstupu na vrchol. Cesta od mladíka, evokujícího představy nad letokruhy dřeva, skvrnami zanedbaných pražských zdí a barevnými flíčky dekalků, k respektovanému představiteli informelu, jehož dílo je k nelibosti komunistického režimu s nadšením přijímáno ve svobodném světě, byla namáhavá, bolestná a zdlouhavá. Avšak blouznivec agitující před oprýskanou omítkou na zdi a celosvětově obdivovaný grafik jsou týmž identickým jedincem: nebýt prvého, nikdy by nevznikl druhý.
V pozdějších letech si Boudník uvědomil, že představa explosionalismu jako umění, které budou provozovat všichni, byla naivní, avšak jeho programové principy s obdivuhodnou důsledností dále promýšlel a reflektoval ve své tvorbě. Jeho výtvarné dílo je příkladným naplněním idejí explosionalismu. Zkoumání nových materiálů a metod jej dovedlo až k objevům tří originálních autorských technik, z nichž zejména strukturální grafika, která byla již v šedesátých letech široce přejímána mnoha umělci, je dodnes živá a prosperující. S Boudníkovým uměleckým programem souvisel i jeho zájem o fyziologii, psychologii a psychiatrii, který mimo jiné podnítil vznik Variací na Rorschachův test, umělecky pozoruhodné série tzv. symetrických grafik.
|
Obr. 8. Vladimír Boudník: Bez názvu, 1965, magnetická grafika |
Čapková periodizuje Boudníkovo dílo do tří období: juvenilní do roku 1949, období manifestů v letech 1949-1955 a vrcholné období od roku 1955. Větší část knihy o rozsahu 376 stran pojednává o umělcových kresbách, monotypech, grafikách a rozličných výtvarných experimentech, jako jsou dekalky, koláže, derealizace nebo autopřetisky grafik. K přednostem monografie patří velmi kvalitně vytištěný obrazový doprovod, sestávající z více než 400 reprodukcí. Vedle Boudníkových výtvarných prací, z nichž některé jsou publikovány vůbec poprvé, zahrnuje rovněž fotografie umělce z různých období života, ukázky z jeho dopisů a v neposlední řadě i reprodukce původních manifestů, které rozmnožoval technikou suché jehly, leptu, linorytu nebo litografie. V závěrečné části nechybí Boudníkův životopis v datech, přehled výstav, seznam literatury a resumé v českém, anglickém a německém jazyce.
|
Obr. 9. Vladimír Boudník: Opilý koráb, 1964, strukturální grafika |
Obr. 10. Vladimír Boudník: Tresčí játra, 1965, strukturální grafika |
Eva Čapková prostudovala bezmála celé dochované Boudníkovo dílo a prozkoumala i rozsáhlou a dosud nezpracovanou písemnou pozůstalost v Literárním archívu Památníku národního písemnictví. Současně vytěžila osobní svědectví blízkých Boudníkových přátel, jako byli jeho spolužáci Jaroslav Rotbauer a Zdena Kolihová, básník Stanislav Vávra, životopisec Vladislav Merhaut, fotograf Ladislav Michálek, umělci Josef Hampl, Lubomír Přibyl, Oldřich Hamera a další. Dlouhodobý a komplexní výzkum jí umožnil přehodnotit zkreslený obraz Boudníkovy tvorby, který kdysi načrtli teoretikové jako Chalupecký a Mráz a který je od té doby víceméně nekriticky přejímán. Z uměnovědného hlediska pokládám za zásadní přínos monografie pečlivě vyargumentované sdělení, že teorie explosionalismu a dílo Vladimíra Boudníka představují dvě stránky téže mince a jedno nelze autenticky pochopit bez druhého.
Na otázku, čím je dnes umělecký odkaz Vladimíra Boudníka aktuální a inspirativní, si Eva Čapková odpovídá takto: “Neskonalá osobní síla, odvaha a vnitřní nutnost ho vedly po nevyšlapaných cestách, hlásal jiné umění a ukázal, že člověk musí začít, ať už se jedná o jakoukoli činnost, vždy sám u sebe.” Podobné kvality lze identifikovat i v právě vydané monografii. Vnitřní nutnost se vtělila do metodického a svědomitého uměnovědného výzkumu. Odvahu a sílu pak spatřuji v tom, že se autorka nebála zkorigovat obecně přijímaný, ale chybný názor na význam Boudníkova uměleckého programu – explosionalismu. Učinila to právem v duchu zásady, že tam kde se obecně přijímané mínění rozchází s fakty, je nutné mínění změnit – navzdory zažité konvenci i navzdory autoritám.
|
Obr. 11. Vladimír Boudník: Podzim, 1967, symetrická strukturální grafika |
Obr. 12. Vladimír Boudník: Rasputin, 1966-68, symetrická strukturální grafika |
Autor: Jiří Bernard Krtička
Reprodukce z recenzované knihy Eva Čapková: Vladimír Boudník. Zrcadlo vnitřního života, KAVKA 2024
Další čtení: Podstatné o Vladimíru Boudníkovi. Čtyři teze k padesátému výročí umělcovy smrti (5.12.1968)
