Oldřicha Hameru jako výtvarného umělce, tajně slavného žáka a pokračovatele legendárního Vladimíra Boudníka není třeba milovníkům umění představovat. Dosud však prakticky neznámé zůstávají Hamerovy literární texty. První sondou do této oblasti je útlý výbor z umělcovy písemné pozůstalosti Jak vstoupiti na nebesa..., který v roce 2021 uspořádala Eva Čapková a v bibliofilské úpravě vydal Lubomír Krupka.
Hamerův explozivní vypravěčský talent rozpoznal během společných pijáckých eskapád již Bohumil Hrabal a pobízel o generaci mladšího přítele k psaní. Marně. Teprve v posledních letech života, dlouho po Hrabalově smrti, vrhl Oldřich Hamera na papír několik literárních textů. Podobně jako u Hrabala vychází Hamerův literární jazyk z hospodského vyprávění a poetika jeho příběhů je založena na vypravěčské nadsázce, hrocení situací na nejzazší mez, stupňování dramatu ad absurdum. Milovník Hrabalova díla by mohl Hamerovy texty mylně považovat za projev literárního epigonství. Ve skutečnosti byl Hamera po třicet let Hrabalovým častým pivním společníkem, takže spoustu pikantních hospodských historek vyslechl Hrabal od Hamery a nejednou se nechal inspirovat jejich námětem i způsobem podání. Třebaže starší z přátel se stal světově respektovaným spisovatelem, zatímco mladší po sobě zanechal pouze hrst nepublikovaných textů, pravdě bližší bude konstatovat, že jejich literární ovlivnění bylo vzájemné.
Výbor Jak vstoupiti na nebesa... sestává ze čtyř krátkých próz. Povídky Benzinalkohol a Prodavač tmy představují plnokrevnou ukázku Hamerova vypravěčského stylu. Jejich hrdiny jsou nekonformní výtvarníci Jaroslav Rotbauer a Zdeněk Bouše, Boudníkovi spolužáci ze Státní grafické školy a jeho blízcí přátelé. První příběh se odvíjí od opileckého střetu obou umělců o to, kdo z nich je větším mistrem než Picasso. K rozhodnutí sporu je přizvána do Rotbauerova ateliéru jury, složená z milovníků umění a alkoholu. Když dojde běžné pití, pije se ředěný lékařský dezinfekční roztok – benzinalkohol, kombinovaný se stolním olejem, aby si účastníci „nespálili krky“. Bouřlivá polemika nad obrazy v ateliéru je náhle přerušena ranami na dveře.
Do ateliéru vtrhnou hasiči se sekerami, vyrazí dveře vedlejší místnosti a z hadice začnou kropit plameny, které se odtud vyvalí. Jak se ukáže, Rotbauer postavil ve vedlejší místnosti na vařič konvici s vodou na kávu, na kterou v zápalu diskuse zapomněl. Po vypaření vody se hliníková konvice roztekla a způsobila požár polystyrénového obložení stěn. Personál sousedního hotelu zahlédl z okna se valící dým a poletující polystyrénové saze a povolal hasiče. Po zásahu hasičů odchází evakuovaná pijácká společnost pokračovat do blízkého podniku. Umělecký spor zůstává patrně nerozhodnut.
|
Obr. 2. Bohumil Hrabal a Oldřich Hamera ve vlakovém kupé při cestě z Prahy do Ústí nad Orlicí na výstavu Vladimíra Boudníka, 1974, foto Ladislav Michálek |
Obr. 3. Oldřich Hamera: ilustrace k povídce Prodavač tmy, 2021, strukturální grafika, koláž |
V povídce Prodavač tmy se Zdeněk Bouše schází ve vinárně U Věže se svou kolegyní, která si přivydělává psaním titulků pro Českou televizi. Pro její práci jí předává čtvrtky papíru natřené černou latexovou barvou. Číšník, který zná Boušeho jako štamgasta a umělce, se zvědavě vyptává, oč se jedná. Bouše mu s kamennou tváří vysvětlí, že jsou to obrazy tmy, současný umělecký hit. Číšník vyzvídá, kolik taková tma stojí. Bouše odpoví, že tmy prodává podle rozměru, 500 korun za čtvereční decimetr. Po poradě s personálem v kuchyni se číšník vrací s peněženkou a koupí si dvě tmy po 2000 korunách. Díky rázovitému situačnímu humoru se tak Bouše rázem stává prvním komerčně úspěšným konceptualistou v normalizačním Československu.
Text S Hrabalem do Ústí nad Orlicí na výstavu Vladimíra Boudníka je v porovnání s ostatními méně stylizovaným a zároveň nejkratším. Spíše než o povídku jde o vzpomínku na cestu vlakem s Hrabalem a dalšími přáteli z Prahy do Ústí nad Orlicí na vernisáž Boudníkovy výstavy. Díky takto vymezeným kulisám můžeme děj vyprávění přesně lokalizovat nejen místně, ale i časově, a to do ledna 1974. Legendární grafik je této příhody zástupně účasten v líčení příhod, jimiž proslulý spisovatel baví své spolucestující v kupé. Děj vrcholí zpáteční cestou z Ústí do Prahy, kdy průvodčí vlaku fascinován Hrabalem zapomene štípat lístky a spolu se zástupem cestujících tísnícím se v uličce naslouchá až do cílové stanice Hrabalovu pábení.
Charakteru ostatních povídek se vymyká pozoruhodný text Škvorecký hřbitov, který jasně dokazuje, že Hamerův literární talent nebyl omezen pouze na žánr hospodského potlachu. Je to vlastně beletrizovaný záznam meditace během tichého spočinutí u rybníka v obci Braškov, kde Oldřich Hamera měl v domě po rodičích svůj grafický ateliér. Vzpomínky na Bohumila Hrabala pozvolna přerůstají v rozjímání nad smyslem pevného přátelství, které trvalo více než třicet let do spisovatelovy smrti v roce 1997. Od důvěrného setkání v literátově letním bytě v Kersku proud vzpomínek odbíhá k Hrabalově proslovu na happeningu „pohřbívání české literatury“ na hřbitově ve Škvorci, odkud se vrací znovu do Kerska.
|
Obr. 4. Oldřich Hamera: ilustrace k povídce Škvorecký hřbitov, 2021, strukturální grafika |
Obr. 5. Oldřich Hamera: ilustrace k povídce S Hrabalem do Ústí nad Orlicí..., 2021, strukturální grafika |
Hlavním motivem této prózy je voda, která spojuje obraz obce zrcadlený hladinou rybníka s obrazy plujícími zvolna v autorově paměti. Voda má platnost archetypálního symbolu, zahrnujícího v sobě míjení času, plynutí života i proud vzpomínek. Působivé metafory Hamerova textu dosahují nesporných básnických kvalit. Středověká vesnička Braškov se odráží na hladině rybníka jako „dvouhlavá karta“. Hrabal si po koupeli utírá ručníkem záda úhlopříčně, jako se „ve špíglu časopisu přeškrtává, a tudíž vyznačuje místo pro fotku“. Ze spisovatele „stoupala pára jak ze šumavské slatiny, když ho opouštěly myšlenky“.
Sugestivní sílu Hrabalova ústního projevu Hamera přibližuje neméně sugestivním obrazem, že „jeho texty jsou jenom odvarem nebo stylizovaným druhákem jeho vyprávění“. Oč více to platí o samotném Oldřichu Hamerovi! Tento báječný, věčně mladý muž však po většinu života sestupoval do jeskyní, hledal fosilie, zkoumal horniny a sbíral minerály, v hospodách pil hektolitry piva a bouřlivě při tom diskutoval, doma kreslil, maloval a kolážoval, tvořil grafiky a monotypy, navrhoval grafické úpravy knih, které sám tiskl a ilegálně vydával. Prožil natolik nabitý, aktivní a rušný život, že na psaní zkrátka nezbyl čas a jeho literární nadání nedostalo příležitost plně se rozvinout, natož společensky uplatnit.
Čtyři texty z literární pozůstalosti Oldřicha Hamery pod názvem Jak vstoupiti na nebesa... vydal v bibliofilském provedení Lubomír Krupka v roce umělcova úmrtí 2021. Grafická úprava, ruční sazba a tisk na papíře Whatman i ručně šitá vazba v papírové obálce jsou provedeny s vysokou profesionalitou, která je pro bibliofilie z Ateliéru Krupka standardem. Každý ze čtyř textů doprovodil autor jednou originální barevnou strukturální grafikou. Exkluzivnímu charakteru bibliofilského vydání pochopitelně odpovídá i cena knihy a minimální náklad. Zbývá tedy doufat, že v dohledné době spatří světlo světa i kompletní vydání textů z pozůstalosti Oldřicha Hamery v běžné knižní podobě, aby se jeho podmanivé, svěží a energií sršící vyprávění dostalo k co nejširšímu okruhu čtenářů.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
