Pod názvem Pocta Jiřímu Kolářovi představuje básník a výtvarník Pavel Holeka (1945) v Galerii Makráč komorní výběr ze své kolážistické tvorby, kterou charakterizuje úsporné využití výtvarných prostředků, důmyslná práce s volným prostorem a formální preciznost. Koláže Pavla Holeky, zahrnující ukázky z tematických cyklů věnovaných Jiřímu Kolářovi, Marcelu Marceau a Janu Ámosu Komenskému, si můžete prohlédnout v Galerii Makráč do pátku 2. srpna 2024.
František Halas píše o vzájemné přitažlivosti múz a o potřebě básníků dát svým slovům vizuální podobu, stejně jako občas také výtvarníci potřebují k vyjádření slovo, které není zatíženo zápasem s hmotou. Vzácně se však vyskytují tvůrci, kteří se s bezprostředností pohybují v hájemství obou múz: s lehkostí přecházejí z umění slova do vizuálního umění a v obou jsou doma. V české umělecké scéně máme několik skvělých příkladů, jakými byli například Josef Čapek, Bohuslav Reynek, Ladislav Novák, nebo Jiří Kolář, jemuž je tato výstava dedikována. I v případě Pavla Holeky vnímám tuto přirozenou dvojdomost, v níž se jeho tvorba pohybuje. Lyrické zámlky Holekových básní jsou stejného rodu jako prázdné nebo spíše otevřené prostory jeho až minimalistických koláží.
|
Obr. 2. Pavel Holeka: Terezka v Paříži, 2024, koláž |
Obr. 3. Pavel Holeka: Zelenání stínu, 2023, koláž |
Technika koláže vzbuzuje laickou představu, že jde vlastně jen o rafinované aranžování něčeho, co již někdo namaloval, vyfotil nebo nakreslil za nás. Těžko bychom také hledali opravdového umělce, který by této technice věnoval celou svoji tvůrčí energii. A přece se jich několik touto cestou vydalo. Prvním, kdo tento odvážný krok udělal, byl Jiří Kolář, jedna z klíčových osobností nejen českého umění druhé poloviny dvacátého století. Teprve jeho koláže dobyly tomuto žánru cestu do sbírek světových muzeí a galerií. Povýšil techniku, která byla již od dob klasické umělecké moderny součástí výtvarné kultury, na autonomní výtvarný projev. Současně ji posunul na samé hranice jejích možností. Čas od času se i dnes objeví umělec, který k tvorbě koláží přistoupí zcela novým a osobitým způsobem.
Pavel Holeka je básníkem koláže, jako jím byl málokdo před ním. Jeho práce se vyznačují křehkou lyrickou náladou, která je dána nejen volbou materiálu, který si vybírá především ze starých xylografických ilustrací novin a časopisů: dámy z období empíru a biedermeieru anebo romantické dívky v rozevláté drapérii a dramatickém gestu. Poetičnost jeho prací je dána především tím, že je sám bytostným básníkem. A to předurčuje další vlastnost jeho tvorby. Je jí vztah k písni – k melosu a k textu – k písmu. Ve svých kolážích oživuje písmena, rozsévá báseň. A to vše se zcela přirozeně děje v hluboce duchovních dimenzích. Jeho práce mají v sobě transcendentální rozměr, i když jej prvoplánově nedeklarují.
|
Obr. 4. Pavel Holeka: Bipův houslový klíč, 2019, koláž |
Obr. 5. Pavel Holeka: Odpověď na sedm a půl milostných pozdravů, 2022, koláž |
Holekovy koláže jsou takové, jakým je i on sám: mají v sobě řád a harmonii a v okamžiku, když už si myslíme, že se jedná o práci čirého rozumu a jeho smutných úvah, uslyšíme a ucítíme najednou ten tepot zjitřeného srdce. To vše, ta zdrženlivost, ty nůžky, pinzety a lepidlo, to je jen obrana zraněného nitra, které se cítí být ohroženo, které citlivě vnímá ten bolestný rozpor mezi světem, jehož obraz jsme si vytvořili, na základě výchovy, četby a svých všeobjímajících tužeb a světem, do něhož jsme nakonec postaveni. To je ta cudnost výrazu, která nedovolí vstoupit do kompozice dalším dovysvětlením – tužkou či štětcem.
Ano, Pavel Holeka své koláže následně neupravuje. Pracuje jen s lapidárními tvary, v některých případech pouze geometricky vymezenými obrazci a jejich vzájemnými vztahy, které oživuje figurami, které nejsou jen vizuálním doplňkem, ale mají svá zástupná poselství, ať jsou to pánové v kloboucích, pieroti, dámy v krinolínách nebo chlapečci a holčičky v šatečkách, kteří jako Alenka v říši divů porovnávají svět spatřený se svým světem vnitřním… Toto arkadické vidění Pavla Holeky není útěkem do světa líbezné harmonie, ale je cestou, jak se se všemi těmi diskrepancemi vyrovnat.
|
Obr. 6. Pavel Holeka: Hollarova archa, 2024, koláž |
Obr. 6. Pavel Holeka: Dostaveníčko s uzlem na kapesníku, 2023, koláž |
Je to i cesta, kterou se před svým odchodem trápil také básník Jiří Kolář, když opakovaně kladl svoji otázku Co je to láska?, s níž se obracel na zdánlivě indiferentní předměty, které jej obklopovaly. A housle připevněné na borovici jej objaly svojí odpovědí: Láska je to, žes mě oslovil. Výstava Pavla Holeky nás vybízí k takovýmto dialogům. Nepřeslechněme tuto výzvu!
Text: Ivo Binder
Foto: archív umělce
