Ztracené perly barokní architektury I

Během dvou staletí proměnilo barokní stavitelství převládající charakter většiny našich historických měst a zušlechtilo krajinu českého i moravského venkova do podoby, která v podstatě přetrvává dodnes. V seriálu Ztracené perly barokní architektury se zaměříme na architektonické poklady, které se z různých důvodů netěší obecné známosti. Jeho první část je věnována sakrálním stavbám v Luži, Bechyni, Valči a v moravském Sloupu.

Smyslem seriálu je stručně představit hodnotné památky barokní architektury v Čechách a na Moravě, které dosud nepatří k obecnému kulturnímu povědomí. Prezentované stavby jsou vybírány podle následujících kritérií: (1) nacházejí se mimo historická centra velkých měst, (2) nejsou dílem některého z prominentních a všeobecně známých barokních architektů, (3) nepatří k nejvíce navštěvovaným turistickým cílům či poutním místům, (4) navzdory tomu jsou pozoruhodné osobitou architektonickou kvalitou, vnější a vnitřní uměleckou výzdobou, případně umístěním do krajiny.

Mírně zvlněné krajině Svitavské pahorkatiny v okolí městečka Luže dominuje zdaleka viditelný poutní kostel Panny Marie Pomocné, zbudovaný na uměle dotvořené terénní vyvýšenině. Jeho fundátorkou byla majitelka košumberského panství Marie Maxmiliána baronka Hýzrlová z Chodů, která po úmrtí manžela nechala k uložení vzácného obrazu Panny Marie Pasovské vystavět v letech 1667-69 na Chlumku u Luže poutní kapli. Ta stála na dosud zachované terase obklopené balustrádou se čtyřmi nárožními a čtyřmi výklenkovými kaplemi. Později Marie Maxmiliána založila na Chlumku též jezuitskou rezidenci a po smrti své jediné dcery odkázala celé panství Tovaryšstvu Ježíšovu. V roce 1690, posledním roce barončina života, byl položen základní kámen k výstavbě vznosného poutního kostela na místě původní kaple. Stavbu podle plánů architekta Pavla Ignáce Bayera vedl v letech 1690-96 Giovanni Battista Alliprandi.

Kostel Panny Marie Pomocné na Chlumku má raně barokní dispozici typu Il Gesu se třemi poli hlavní lodě, sklenutými valenou klenbou s lunetami, se třemi páry bočních emporových kaplí a s polygonálním presbytářem.  Západní průčelí s dvojicí štíhlých věží a úzkým středním polem, zvedající se nad dlouhým schodištěm s pěti podestami a balustrádou, dodává kostelu vzletnost a monumentalitu. Podobným účinkem působí pilastry bočních fasád, které po přerušení oběžnou korunní římsou pokračují vzhůru jako volutové opěráky zakončené kuželkami. Hlavní loď je osvětlena nepřímo dvěma etážemi oken v bočních emporových kaplích a přímo další etáží bazilikálních kruhových oken. V nikách po stranách západního edikulového portálu s pískovcovým ostěním se nacházejí sochy sv. Jáchyma a sv. Josefa.

Mimořádně originálním řešením vyniká oltářní prostor, který je koncipován jako kaple na kruhovém půdorysu, vepsaná do polygonálního presbytáře a opatřená vlastní interiérovou kupolí s lucernou.  Na  kupoli je osazeno sousoší Zvěstování Panně Marii a kaple se otevírá do lodi širokým edikulovým vstupem, umožňujícím pohled na oltář s milostným obrazem Panny Marie Pasovské. Na bohaté a kvalitní sochařské výbavě interiéru z počátku 18. století, zahrnující vedle hlavního oltáře a presbytářové kaple také kazatelnu, boční oltáře, zpovědnice a varhany, se podílel významný sochař z Braunova okruhu Jiří František Pacák. Autorem oltářních maleb v kostele je Škrétův následovník Jan Jiří Heinsch.

Hřbitovní kostel sv. Michaela v jihočeské Bechyni představuje v českých zemích nezařaditelný unikát. V letech 1667-70 jej nechal vybudovat majitel bechyňského panství hrabě Jan Norbert ze Šternberka. Jedná se o centrální stavbu s hlavní lodí na kruhovém půdorysu, která se na jižní straně otevírá do segmentové předsíně obklopené dvojicí věží a na severní straně do půlkruhové apsidy. V místech dotyku mezi lodí a apsidou jsou do půdorysu zapuštěny dvě symetrické polygonální sakristie. Centrální kupole je osazena osmibokou lucernou s volutami. Se strohou fasádou lodi s termálními okny, členěnou pouze lizénovými rámy, kontrastuje hlavní průčelí s bosovanými nárožními pilastry, zdobným portálem s korintskými pilastry a zalomeným trojúhelníkovým frontonem. Štítový nástavec, vložený mezi dvojici subtilních věží, je rovněž završen trojúhelníkovým frontonem.

 V šedesátých letech 17. století jednoznačně vládlo v českém stavitelství schéma kostela Il Gesu (podélný jednolodní kostel a mělkými postranními kaplemi). Naprostá většina sakrálních staveb té doby představuje rozmanité varianty tohoto základního schématu, jímž se převážně inspirovali i oba tehdy nejvlivnější architekti v Čechách – Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi de Orsini. Kostel sv. Michala v Bechyni, vybudovaný podle pramenů neznámým italským stavitelem Antoniem Alfierim,  patří k nejstarším centrálním barokním kostelům u našich zemích. Největší pozoruhodností této drobné sakrální stavby je uplatnění pronikové konstrukce půdorysu, která se v české architektuře ujala teprve po roce 1700. Hřbitovní kostel sv. Michaela, jenž dobou vzniku předběhl vývoj nejméně o třicet let, zůstává pro historiky umění otevřenou hádankou.

Západočeské městečko Valeč je známé půvabným zámkem, stojícím na místě bývalého hradu ze 14. století. Za Jana Kryštofa Kagera ze Štampachu řídil barokní přestavbu panského sídla v letech 1695-1701 architekt Francesco Barelli, po jeho smrti pak další italský stavitel Giovanni Antonio Beana Rossa. Součástí náročného projektu bylo zřízení rozsáhlého zámeckého parku se zahradní architekturou, jezírky a fontánami, který byl v třicátých letech osazen cenným souborem mytologických a alegorických soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Dnes jsou v zámeckém parku rozmístěny výdusky (kopie) původních soch, zatímco 28 originálů je možno zhlédnout v lapidáriu v bývalé zámecké kovárně. Také samotný zámek je přístupný veřejnosti, ačkoli stále pokračuje jeho značně zdlouhavá obnova po ničivém požáru v roce 1976.

V době budování zámku byl architekt Beana Rossa pověřen rodem Kagerů ze Štampachu též stavbou zámeckého kostela Nejsvětější Trojice.  Na úzkém návrší nad městem, odděleném od zámeckého areálu silnicí, vznikl v letech 1719-28 malebný soubor kostela, patrové fary s mansardovou střechou a trojičního sloupu na volném prostranství před kostelem. Harmonii celku bohužel narušuje klasicistní panská hrobka, necitlivě připojená k závěru kostela v roce 1840.  Trojiční sloup s architektonickým řešením Františka Maxmiliána Kaňky a sochami z Braunovy dílny představuje uměleckou památku první kategorie. Sloup má podobu trojbokého hranolu na volutovém soklu s ústřední skupinou Boha Otce, Boha Syna a Panny Marie, nad níž se vznáší na vrcholu obelisku holubice Svatého Ducha z postříbřeného kovu. Ústřední skupinu níže provázejí dvě trojice národních světců: sv. Václav, sv. Vít a sv. Jan Nepomucký na soklu sloupu a sv. Vojtěch, sv. Prokop a sv. Ludmila na balustrádě.

Kostel Nejsvětější Trojice má zajímavou dispozici s příčně oválnou hlavní lodí sklenutou kupolí s polygonální lucernou. K centrální lodi se připojují dvě příčně obdélné jednotky: na západě předsíň, na východě dvojice věží se středním polem presbytáře. Presbytář pokračuje dalším polem ve směru hlavní osy a je ukončen polygonálním závěrem. Na štítovém nástavci mezi věžemi je umístěna socha sv. Michaela Archanděla, v nikách na vnější stěně presbytáře sochy sv. Jana Křtitele a sv. Šebestiána. Poměrně jednoduché trojosé západní průčelí s mělkým rizalitem a trojúhelným štítem je opatřeno bohatou sochařskou výzdobou. Na štítovém nástavci se nachází v nice Madona s Dítětem, na jeho zalamované římse sousoší Nejsvětější Trojice s dvojicí klečících andělů a na atice sochy sv. Josefa a sv. Vavřince. Fresková výmalba kostela pochází od místního malířského mistra Brandta a olejomalby oltářů od Franze Hagena.

Kostel Panny Marie Bolestné ve Sloupu je jedním z trojice barokních mariánských poutních míst v Moravském krasu. Spolu s klášterním kostelem ve Vranově u Brna se nachází poněkud ve stínu mnohem slavnějšího poutního místa ve Křtinách, honosícího se velkolepým chrámem od Jana Blažeje Santiniho Aichela. Historie sloupského kostela začíná u sochy piety gotického původu, kterou získal majitel rájeckého panství hrabě Karel Ludvík z Roggendorfu od brněnských minoritů. Po zázračném uzdravení dcery sloupského mlynáře nechal hrabě pro sochu postavit kapli, vysvěcenou v roce 1730. Narůstající příliv poutníků si vyžádal v letech 1751-54 výstavbu poutního kostela, o níž se po manželově smrti zasloužila hraběnka Karolína z Roggendorfu. Autor díla je neznámý, často bývá mylně uváděn francouzský architekt Isidore M. A. Canevale, projektant zámku v Rájci nad Svitavou.

Chrám ve Sloupu se navzdory poměrně konzervativnímu západnímu průčelí vyznačuje zajímavou půdorysnou dispozicí tzv. podélné centrály. Na mohutný podélný ovál hlavní lodi navazuje na západní straně předsíň s varhanní kruchtou, na východní straně štíhlý presbytář s půlkruhovým závěrem, k němuž se po obou stranách připojují symetrické sakristie. Západní průčelí s dvojicí věží má trojetážové členění. V dolní etáži se po stranách vstupního portálu s pískovcovým ostěním nacházejí niky se sochami sv. Maří Magdaleny a Marie Kleofášovy. Zářivá fresková výmalba klenby chrámu pochází od rakouského malíře Kaspara Franze Sambacha, který je rovněž autorem olejových maleb na čtyřech bočních oltářích. Milostná socha Piety je umístěna na hlavním portálovém oltáři, jehož sochařská výzdoba je dílem význačného pozdně barokního sochaře Ondřeje Schweigla.

Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor

• sakrální umění
• sakrální architektura
• poutní místo
• barokní architektura
• barokní sochařství
• Matyáš Bernard Braun