Svatá Hora v Příbrami se díky zázračné sošce Madony s Dítětem stala v průběhu 17. století věhlasným poutním místem středoevropského významu. Z hlediska dějin umění představuje raně barokní poutní areál italského typu s hodnotnou architekturou i uměleckou, zvláště sochařskou a štukatérskou výzdobou. Jeho podoba je výsledkem dlouhodobého a komplikovaného stavebního vývoje, na jehož financování se podíleli příslušníci české rodové šlechty, jezuitský řád, příbramští měšťané i nesčetní poutníci.
Na vrcholu vypínajícím se v těsném sousedství historického horního města Příbram stávala pravděpodobně již od 14. století zděná mariánská kaple. Později byla v kapli umístěna gotická řezba Madony s Dítětem z hruškového dřeva, tradicí spojovaná s osobností prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který byl ve své době držitelem příbramské tvrze. Nejpozději v 16. století vznikla na vrcholu roubená poustevna, jejíž obyvatelé bývali příbramskou obcí pověřováni péčí o kapli. Když se zde roku 1632 zázračně navrátil zrak slepému poustevníkovi Janu Procházkovi, roznesla se tato zpráva rychlostí blesku nejen po Čechách, ale po celé rakouské monarchii a počet poutníků se zmnohonásobil. Již o dva roky později navštívil Svatou Horu i císař Ferdinand II. se svým synem.
|
Obr. 2. Bazilika na Svaté Hoře v Příbrami, pohled od jihozápadu |
Obr. 3. Bazilika na Svaté Hoře v Příbrami, východní průčelí s Korunovační kaplí |
Roku 1647 byla správa poutního místa v Příbrami svěřena březnické koleji Tovaryšstva Ježíšova, která se rozhodla zde založit rezidenci. Propukl intenzivní stavební ruch, jenž trval přibližně sto let a proměnil Svatou Horu v nejproslulejší a nejvíce navštěvované poutní místo v Českém království. Jezuita Bohuslav Balbín, přední historik a literát té doby, jí věnoval spis Diva Montis Sancti (1665). Roku 1658 byla zahájena realizace velkolepého projektu italského stavitele Carla Luraga, jenž byl klíčovou osobností české raně barokní architektury. Spolu s ním se na budování a výzdobě poutního areálu podíleli další významní členové rozvětvené italské umělecké komunity působící v druhé polovině 17. století v Čechách: architekt Giovanni Domenico Orsi de Orsini, štukatéři Santino Cereghetti, Giovanni Bartolomeo Cometa a Antonio Soldatti, malíř Giovanni Battista Colombo.
Koncepce poutního areálu, který postupně vyrostl na místě středověké kaple, je na zdejší poměry zcela nezvyklá. Podél bočních stěn původní kaple na vysoké terase vznikly nejprve kaple sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského (dnešní sakristie). Tento blok tří kaplí byl poté doplněn na východní a západní straně o další dvě trojice kaplí, takže vznikla kompaktní svatyně na obdélném půdorysu, rozčleněná uvnitř na celkem devět sakrálních prostorů. Ústřední kaple Nanebevzetí Panny Marie byla nad křížením krovu završena dominantní sanktusníkovou věží s dvojitou lucernou. Kaple při východním i západním průčelí stavby byly původně na italský způsob otevřeny arkádami do prostoru terasy. V současnosti to platí již pouze o východním průčelí, neboť arkády na západní straně byly zazděny v polovině 18. století.
|
Obr. 4. Bazilika na Svaté Hoře v Příbrami, sochařská výzdoba jižní balustrády, v pozadí letní kůr |
Obr. 5. Poutní areál na Svaté Hoře v Příbrami, půdorysné schéma |
Prostřední východní kaple je otevřena na terasu vysokou arkádou, která prolamuje korunní římsu štukem zdobeného průčelí. Tato kaple, zasvěcená Navštívení Panny Marie, umožňuje konání bohoslužeb pro poutníky shromážděné pod širým nebem na terase, na širokém schodišti nebo v přilehlé části ambitového nádvoří. Nazývá se také Martinická podle svých donátorů nebo Korunovační podle události z roku 1732, kdy zde byla soška Panny Marie Svatohorské slavnostně korunována světícím biskupem Johannem Rudolfem hrabětem Sporckem. Terasa, na níž se svatyně nachází, je přístupná jednak hlavním schodištěm stoupajícím z východní strany ke Korunovační kapli, jednak dalšími třemi schodišti z ostatních tří světových stran. Balustráda terasy je bohatě osazena sochami od Mathiase Huebera a Jana Brokoffa.
Srdcem poutního areálu je unikátní stříbrný oltář v centrální kapli Nanebevzetí Panny Marie, který byl budován podobně jako celý stavební komplex po dobu zhruba sta let. V druhé polovině 17. století vznikla spodní část oltáře z donace pánů ze Šternberka, jak dokládá jejich erb na stříbrném antependiu, dále svatostánek a nad ním prosklená skříňka, sloužící k přechovávání sošky Panny Marie Svatohorské. Teprve v druhé polovině 18. století byl podle návrhu sochaře Jana Antonína Quittainera vytvořen impozantní retábl z tepaného stříbra a dvojice andělů klečících po stranách svatostánku. Kompozice hlavního oltáře graduje stříbrným sousoším Nejsvětější Trojice v nejvyšší části východní stěny presbytáře. Na jižní stěně centrální kaple se nachází vrcholně barokní socha Ukřižovaného Krista z dílny Matěje Václava Jäckela. V roce 2005 vytvořil sochař Otmar Oliva pro kapli nové liturgické vybavení, zahrnující obětní stůl, ambon, sedes, procesní kříž, svícny, monstranci a trůn pro milostnou sošku.
|
Obr. 6. Bazilika na Svaté Hoře v Příbrami, ústřední kaple Nanebevzetí Panny Marie |
Obr. 7. Oltář v kapli Panny Marie Matky ustavičné pomoci |
Poslední velkou stavební změnou prošla svatyně v roce 1751, kdy byly zazděny arkády v západním průčelí a přilehlé kaple propojeny s centrálním bohoslužebným prostorem. Jeho loď se tím prodloužila o prostor prostřední západní kaple, což umožnilo vybudovat zde varhanní kruchtu. Zatímco štuková klenba v přední části lodi je novobarokní z počátku 20. století, v klenbě nad kruchtou se zachovaly hodnotné barokní štuky od G.B. Comety. Za zmínku stojí i dvojice postranních západních kaplí. Obě prošly úpravou v první polovině 20. století, kdy před barokní štukové oltáře byly představeny novodobé oltáře s mramorovým obětním stolem a stříbrným figurativním nástavcem. Severozápadní kaple byla nově zasvěcena Patronům Země české a jihozápadní kaple Panně Marii Matce ustavičné pomoci.
Architektonickou kvalitou vyniká i svatohorský ambit, jemuž v nárožích dominují čtyři oktogonální kaple s báňovými střechami: Plzeňská, Mníšecká, Pražská a Březnická. Pro Pražskou kapli vytvořil Petr Jan Brandl roku 1697 oltářní obraz Zvěstování Panně Marii, jehož originál se nyní nachází v Národní galerii. Klenba je vyzdobena štuky Santina Cereghettiho a malbami osmi českých patronů od Jana Jakuba Stevense ze Steinfelsu. Klenbu Plzeňské kaple, zasvěcené Nanebevzetí Panny Marie, vyzdobili štukatér G.B. Cometa a malíř G.B. Colombo. V suterénu kaple se nachází grotta sv. Maří Magdaleny. Výstavbu Březnické kaple financoval panský rod Jeníšků z Újezda, sídlící na Březnici. Donátory Mníšecké kaple byli Engelové z Engelsflussu, držitelé mníšeckého panství.
|
Obr. 8. Milostná soška Panny Marie Svatohorské |
Obr. 9. Mathias Hueber: sousoší Kalvárie, 1692, pískovec |
Pozoruhodností ambitu jsou dva výstavné portály z počátku 18. století, jejichž pravděpodobným projektantem byl architekt Pavel Ignác Bayer. Na východ se otevírá Pražská brána, po stranách lemovaná dvojicí hranolových věží a bohatě zdobená sochami Jana Brokoffa a Jana Oldřicha Mayera. V nice nad segmentovým portálem se nachází zlacená socha Panny Marie Svatohorské, provázená sochami sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského. Okna letního kůru v druhé etáži brány jsou rámována pískovcovými karyatidami. Průčelí brány je završeno prolamovaným zábradlím, které je nad střední částí osazeno bustami sedmi svatých panovníků a nad postranními věžemi sochami osmi starozákonních proroků. O něco méně okázalá, ale dispozičně podobná Březnická brána se obrací k jihu a je vyzdobena sochami Franze Bauguta (Panna Maria, sv. Jáchym, sv. Anna a busty šesti biblických postav).
Na jižním křídle rezidence, k němuž přiléhá severní rameno ambitu, vystupuje z hřebene střechy hodinová věž. Uprostřed západního ramene ambitu, které je nejblíže k městu, je umístěna zvonice s osmi zvony. Všech osm zvonů, které jsou dnes ovládány elektronickou zvonkohrou, hraje šestkrát denně refrén Svatohorského zdrávasu. Kromě čtyř nárožních kaplí se v ramenech ambitu nachází ještě dalších devět kaplí, které byly vesměs fundovány významnými šlechtickými rody. V přízemí zvonice nalezneme například Černínskou kapli, zvanou Dušičková. Pro usnadnění přístupu poutníků byl areál v roce 1729 spojen s městským centrem Příbrami zastřešeným schodištěm, které ústí do ambitu v sousedství Plzeňské kaple.
|
Obr. 10. Poutní areál na Svaté Hoře v Příbrami, Pražská brána |
Obr. 11. Poutní areál na Svaté Hoře v Příbrami, Březnická brána |
Jezuitská rezidence na Svaté hoře zanikla po dočasném rozpuštění řádu v roce 1773. Poutní místo bylo poté spravováno probošty a roku 1861 svěřeno do správy kongregace redemptoristů. Redemptoristé provedli počátkem 20. století náročnou rekonstrukci areálu a roku 1905 získali od papeže Pia X. pro poutní svatyni čestný titul basilica minor. Jejich působení bylo přerušeno roku 1950, kdy komunistický režim násilně zastavil život všech řeholních společenství. V roce 1978 vypukl na Svaté Hoře velký požár, který zničil střechy kláštera a severního křídla ambitu a jehož následky byly odstraňovány po dobu čtyř let. S obnovením náboženské svobody byla roku 1990 vrácena správa do rukou redemptoristů, kteří s odhodláním a rozmyslem uvedli poutní místo do dnešního stavu, jenž potěší oko každého poutníka. Nejkrásnější pohled na celý areál se nabízí od barokního sousoší Kalvárie, které roku 1692 umístil na nejvyšší bod Svaté Hory sochař Mathias Hueber.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1-4,6-7,9-11), J. Fryš: Svatá Hora v proměnách času, 2017 (5), www.svata-hora.cz (8)
