Před 300 lety odešel na věčnost jeden z největších architektů evropského vrcholného baroka a tvůrce sakrálních staveb tzv. české radikálně barokní skupiny – původem hornobavorský zednický mistr Kryštof Dientzenhofer. Nejvýznamnější představitel první generace stavitelské dynastie Dientzenhoferů, autor převážně církevních staveb, ale také pražský pevnostní architekt, zemřel v Praze roku 1722.
Jméno stavitelského rodu Dientzenhoferů je obdivuhodné, nejen suverenitou a intenzitou, jakou se zapsalo do historie evropské vrcholně barokní architektury, ale též fascinujícím příběhem pěti bratří-stavitelů, odehrávajícím se ve znamení mimořádné cílevědomosti, vytrvalosti a rodinné soudržnosti. Pět ze šesti synů Georga Dientzenhofera, sedláka a zedníka z hornobavorského statku Guggenhofu, se nejprve vyučilo zedníky a postupně se vypracovalo do pozice polírů a samostatně projektujících stavitelů. Nejstarší z nich (narozený 1643) nesl otcovo jméno Georg, další potom Wolfgang (1648), Kryštof (1650), Leonhard (1660) a Johann (1663). Z těchto pěti bratrů čtyři evidentně překročili průměr dobové architektury a vrcholná díla Kryštofova a Johannova s konstrukcí pronikových kleneb, invenčně rozvíjející stylotvorné ideje italského architekta Guarina Guariniho, lze směle označit za geniální.
|
Obr. 2. Kryštof Dientzenhofer: zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích |
Obr. 3. Kryštof Dientzenhofer: zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích, půdorys |
Nejstarší bratři Georg a Wolfgang trávili svá tovaryšská léta v Pasově, kde pracovali pod vedením Carla Luraga na barokní přestavbě tamního dómu, a později v Praze, kde navázali profesní kontakt se stavitelem Abrahamem Leuthnerem. Kolem roku 1680 se všech pět bratří zdržovalo v Praze, kde pracovali na zakázkách pro Leuthnera a další stavitele. V následujících letech se všichni Dientzenhoferové vypracovali na pozici samostatných projektantů a stavitelů a většinou odešli za zakázkami do německých zemí. Georg a Wolfgang se usadili ve městě Amberg v Horní Falci, zatímco Leonhard a Johann v hornofranckém Bambergu. V Praze nakonec zůstal pouze Kryštof, který se zde roku 1685 oženil s Annou, vdovou po zednickém mistru Janu Jiřím Aichbauerovi, a vyženil měšťanský dům na Malé Straně.
První příležitost uplatnit se jako projektant se Kryštofu Dientzenhoferovi naskytla kolem roku 1690 ve službách premonstrátského kláštera v Teplé. Pro opata Raimunda Wilferta navrhl a realizoval stavbu barokního konventu a dvou centrálních kostelů na klášterním panství: špitální kaple Nejsvětější Trojice v Teplé a kostela Narození sv. Jana Křtitele v Úterý. V devadesátých letech 17. století začal pracovat také pro nově zřízené probošství křižovníků s červenou hvězdou ve Chlumu sv. Maří u Sokolova. Na tomto věhlasném poutním místě postavil chrám sestávající ze dvou samostatných sakrálních prostorů: mariánské kaple na oválném půdorysu a halového trojlodí s emporami, transeptem a kupolí nad křížením. Součástí poutního areálu je také ambit s nárožními kaplemi.
|
Obr. 4. Kryštof Dientzenhofer: kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, západní průčelí |
Obr. 5. Kryštof Dientzenhofer: kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, půdorys |
V prvním desetiletí 18. století vznikla tzv. česká skupina radikálně barokních sakrálních staveb, která je již po dobu sto let předmětem intenzivního studia a odborných polemik předních českých i světových historiků umění. Tyto kostely a kaple se vyznačují radikálně dynamickým pojetím architektury, spojeným se sofistikovanou geometrií pronikových kleneb, konstruovaných nad prostupujícími se půdorysnými ovály. Skupina zahrnuje šest staveb: kostel sv. Josefa v Obořišti, kostel sv. Mikuláše na pražské Malé Straně, kostel sv. Markéty na Břevnově, zámeckou kapli Zjevení Páně ve Smiřicích, kostel sv. Kláry v Chebu a kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace. Jejich studiem a interpretací se zabývali zejména O. Stefan, Ch. Norberg-Schulz, V. Richter, M. Horyna, H. G. Franz a mnozí další.
Jednou z hlavních otázek, o níž teoretikové vedli a dosud vedou polemiku, je určení autorství české radikálně barokní skupiny staveb. Podle shrnutí prof. Mojmíra Horyny z přelomu našeho století je podle převládajícího názoru odborné komunity Kryštof Dientzenhofer autorem celkem čtyř staveb z této skupiny. Vedle obou pražských kostelů, kde je jeho účast doložena prameny, se jedná o kapli Zjevení Páně ve Smiřicích a kostel sv. Kláry při klášteře klarisek v Chebu, kde je autorství odvozeno na základě stylové analýzy. V případě kostela sv. Josefa v Obořišti a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace se pravděpodobně jedná o díla jiného autora, poučeného projekty Guarina Guariniho, případně českými stavbami samotného Dientzenhofera.
|
Obr. 6. Kryštof Dientzenhofer: kostel sv. Markéty na Břevnově |
Obr. 7. Kryštof Dientzenhofer: kostel sv. Markéty na Břevnově, půdorys |
Zámecká kaple Zjevení Páně ve Smiřicích jako jediná stavba z radikálně barokní skupiny není založena na pronikové konstrukci kleneb. Její architektuře však dodává osobitou dynamiku hloubkový půdorysný ovál a střídání konvexních a konkávních obvodových stěn. Kostel sv. Mikuláše a kostel sv. Markéty mají půdorys hlavní lodi analogicky založen na řadě příčných pronikajících se oválů. Geometrická konstrukce klenby pak sestává z ovoidů, které jsou spojovány v místech průniku valenými sedly. Klenba kostela sv. Kláry v Chebu nahrazuje valené sedlo ovoidem odlišných rozměrů a představuje tak další vývojový stupeň pronikové konstrukce. Druhým charakteristickým rysem Dientzenhoferových staveb je konstrukce stěny se vtaženými pilíři, které plně přejímají nosnou funkci obvodových stěn (princip Wandpfeilerhalle).
Zmíněné čtyři stavby představují vrchol tvůrčího úsilí Kryštofa Dientzenhofera a náleží k celosvětově obdivovaným klenotům evropské barokní architektury. Z dalších realizací tohoto mistra je nutné zmínit alespoň poutní areál Lorety na pražských Hradčanech, zahrnující poutní kostel Narození Páně, ambitové nádvoří a velkolepé trojosé průčelí se středovou oktogonální zvonicí, orientované do Loretánského náměstí. Ve službách břevnovsko-broumovského opatství vyprojektoval také tři z proslulé broumovské skupiny centrálních kostelů na oválných a polygonálních půdorysech, kterou poté rozšířil jeho syn a nástupce Kilián Ignác. Dílem Kryštofa jsou kostely sv. Jakuba Většího v Ruprechticích, sv. Michaela ve Vernéřovicích a sv. Barbory v Otovicích.
|
Obr. 8. Kryštof Dientzenhofer: kostel sv. Markéty na Břevnově, proniková klenba hlavní lodi |
Obr. 9. Kryštof Dientzenhofer: Pražská Loreta, západní průčelí se zvonicí |
Z odstupu 300 let se zdá, že osud byl ke Kryštofu Dientzenhoferovi poměrně milostivý. Dopřál mu nejen dost příležitostí k realizaci umělecky jedinečných a technicky náročných staveb, které přečkaly bez zásadní úhony až do dnešních dnů, ale i dost času na to, aby si vychoval a připravil svého nástupce. Kilián Ignác se stal důstojným pokračovatelem svého otce, převzal řadu jeho zákazníků a dokončil některé z jeho velkých projektů, na prvním místě architektonickou dominantu pražské Malé Strany – kostel sv. Mikuláše. Kryštof se odebral na věčnost 20. června 1722 ve věku téměř 67 let. Jeho veliký konkurent, o generaci mladší architekt Jan Blažej Santini Aichel, jej následoval již 7. prosince 1723. Zemřel bez mužského dědice ve věku pouhých 46 let.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1,4,6,8), wikipedia.cz (2,9)
