Veronika se rozhodla nevzdat
Veronika Lacinová pochází z Ústí nad Labem a devět let žije v Praze. V Ústí vystudovala gymnázium a pokračovala na vysoké škole v Plzni. Vysokoškolské vzdělání nedokončila, ale zato založila e-shop Lacasport a věnuje se rodinnému podnikání. Tvoří weby pro klienty, píše manuály, vydala knížku z Cesta z temnoty mojí duše, maluje obrazy a vyrábí šperky.
Ačkoliv na gymnáziu maturovala ze společenských věd a biologie, rozhodla se pokračovat na vysoké ekonomické škole. Studium jí však připadalo velmi neosobní a začaly se projevovat první deprese. Proto se vrátila do rodného města a vyhledala psychiatra. “Chtěla jsem se zabít a uvědomila jsem si, že to sama nezvládnu,” vysvětluje. Během léčby absolvovala pomaturitní studium angličtiny, aby neztrácela čas.
Následovalo další studium, tentokrát vysoké hotelové školy v Praze. Ve druhém ročníku se však musela rozhodovat o specializaci mezi hotelnictvím a cestovním ruchem. “To už mi tolik nesedělo, takže jsem se rozhodla přejít na Vysokou školu ekonomie a managementu s oborem marketing. Přišlo mi to poměrně kreativní a zjistila jsem, že pro marketing mám cit,” říká Veronika Lacinová.
Střídání měst a škol souviselo s nespokojeností v léčbě. “Pan doktor mě jednou za dva měsíce přijal na pět minut a byl moc milý, takže jsem měla pocit zájmu. Vyzkoušela jsem několik druhů léků jako Cipralex, Venlafaxin, Sertralin a jiné. Na chvíli zabraly a pak zase přestaly fungovat. Lékař mi přitom nikdy nezdůraznil, že je potřeba psychoterapie. Nikdy mi také neřekl, jakou mám přesně diagnózu. Pouze psal odborné zprávy s pojmy jako emoční nestabilita, ale nikdy mi to nevysvětlil a neřekl, jak s tím mám pracovat. Nakonec jsem si po letech vlastně sama diagnostikovala hraniční poruchu. Když jsem si přečetla příznaky, tak mi to krásně sedělo a strašně se mi ulevilo, že v tom nejsem sama,” popisuje Veronika.
Jednoho dne léky vysadila a začala užívat marihuanu, protože se po ní cítila lépe. “Asi po roce jsem si uvědomila, že mám úzkosti a navíc jsem závislá. Proto jsem navštívila psychiatra v Praze, který mi opět nasadil léky a už mi věnuje aspoň dvacet minut. Řešíme spolu problémy i úspěchy a mám pocit jeho podpory. Navíc nemusím trávit hodinu v čekárně.”
Veronika byla jednou před dvěma lety hospitalizovaná v Bohnicích. K tomu došlo v období, kdy začala mít pocit, že se její stav zlepšuje. “Přestala jsem docházet k psychiatrovi a pak už jsem se styděla návštěvy obnovit. Nechtělo se mi přiznat selhání. V té době jsem potřebovala denně dva až tři gramy marihuany a tak jsem se ji rozhodla vysadit. Bohužel jsem dostala toxický šok a mánii, což trvalo asi měsíc. Rodiče si nevěděli rady, tak mne nechali hospitalizovat. Přijela záchranka a policie. Pamatuji si jen, že jsem něco podepsala na příjmu a pak už mne pět goril táhlo po chodbě. Zmítala jsem se a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Pak mne někdo svléknul, přikurtoval a dal mi dvě injekce,” vypráví Veronika svou zkušenost s takzvaným oddělením neklidu na pavilonu číslo 27.
Během měsíčního pobytu nabrala další nepříjemné zážitky. “Byly jsme zamčené na pokoji a nepustili nás na záchod, čůraly jsme na prostěradla. Prosily jsme přitom přes průhledné plexisklo.” Dodnes má také jizvu na ruce od jiné pacientky. Po měsíci ji propustili na terapeutické oddělení. “Terapie probíhala většinou tak, že terapeut byl buď nemocný, nebo na dovolené. Neustále do nás hustili, že dokud nepřiznáme bipolární poruchu, tak nás nepustí. Takže jsem to radši odkývala, i když jsem o tom nebyla vnitřně přesvědčena. Po jedné epizodě to nebylo možné určit, navíc ta souvisela s účinky a vysazením marihuany,” říká Veronika.
Několik týdnů po propuštění se u ní projevila panika a zavřela se na několik týdnů v bytě. Následující rok pak byla v pracovní neschopnosti. Malovala obrazy a psala manuál pro začínající provozovatele e-shopu. Po roce si zažádala o invalidní důchod a vrátila se zpátky do práce. Začala také psát svoji autobiografickou knihu, která vyšla v prosinci 2018. Ta obsahuje také deset vlastních ilustrací. Pro malbu používá tempery na plátně, ráda vrství barvy, uklidňuje ji modrá.
Na fulltime ji zaměstnává práce pro rodinný obchod se sportovními pomůckami a tréningovými potřebami. “Táta je fotbalový trenér a našimi klienty jsou sportovní kluby a rozhodčí. Prodáváme i didaktické hračky pro školy.”
Nyní připravuje další knihu s pracovním titulem “Panikáři, kteří se nevzdávají”. Má jít o sbírku skutečných a inspirujících příběhů lidí se zkušeností s panickou poruchou. “Do budoucna si přeju hlavně, abych byla zdravá a šťastná. Budu ráda, když se mi bipolární porucha nevrátí a zůstanu v remisi. Bohužel kvůli stabilizátorům nálady si nedokážu naplno užít radost.”
Na podzim má proběhnout její přednáška v kavárně psychiatrické nemocnice Písek. “Budu mluvit o svém příběhu a pokusím se lidem předat zkušenost. Zároveň je to pro mne velká výzva a vykročení z komfortní zóny. Z trémy mívám okna a musím si proto dobře připravit dějovou linii,” uzavírá Veronika.
Recenze:
Cesta Veroniky k výstavě obrazů její duše
