Karel Demel – symbolista mezi úzkostí a extází

Grafik a ilustrátor Karel Demel (1942–2024) byl důstojným pokračovatelem tradice českého výtvarného symbolismu, kterou obohatil o soudobé úhly pohledu a nové výtvarné formy. Jeho grafická tvorba fascinuje nedostižnou virtuozitou v provedení různých hlubotiskových technik i v jejich důmyslné kombinaci. Hlavními prameny jeho inspirace jsou láska, hudba, poezie a meditace.

Mezi znalci a milovníky současné české grafiky je jméno Karla Demela stereotypně spojováno především s bravurně zpracovanými náměty ze světa hudby. Ačkoli je to představa značně paušalizující, její původ lze snadno odhalit. Karel Demel byl totiž umělcem obdařeným dvěma talenty, který nejprve absolvoval studium hry na dechové nástroje (tuba, trombon) na pražské konzervatoři a teprve poté pokračoval ve studiu výtvarného umění. Třebaže se nakonec rozhodl pro profesní dráhu výtvarníka, vášeň pro hudbu jej nikdy neopustila. Vedle početných muzikálních motivů v jeho výtvarném díle o tom svědčí i jeho celoživotní působení ve swingové kapele Grafičanka. Tento unikátní hudební soubor tvořený výhradně grafickými umělci vystupoval v sestavě: Vladimír Suchánek (kapelník, klarinet), Karel Demel (pozoun), Jaroslav Hořánek (harmonika), Jiří Anderle (bicí), Jan Antonín Pacák (kontrabas) a Jiří Slíva (kytara).

V letech 1968-74 studoval Karel Demel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru ilustrace a plakátu, který vedl profesor Zdeněk Sklenář s asistentem (a pozdějším Demelovým spoluhráčem v Grafičance) Jiřím Anderlem. Talentovaný kreslíř získal na škole velmi solidní základ v oboru klasických grafických technik, v němž se potom v následujících letech neustále zdokonaloval. Specializoval se na oblast hlubotiskových technik (suchá jehla, rulety, mědirytina, čárový lept, akvatinta), v jejichž použití dosáhl mimořádné virtuozity a které na svých matricích v duchu výtvarného záměru důmyslně organicky kombinoval. Skutečného mistrovství dosáhl rovněž v práci s nejobtížnější hlubotiskovou technikou – mědirytinou, které se u nás na vrcholné úrovni věnovala ve 20. století jen hrstka umělců (například Cyril Bouda a Jaroslav Šerých). 

Ke konstitutivním prvkům Demelova díla patří symbolický výtvarný jazyk, emocionálně zjitřený výraz a subjektivní vidění světa, jehož ideální obraz je často ironickým šlehem konfrontován s neúprosností reality. Podobně jako u symbolistních umělců minulosti patří k nejvydatnějším inspiračním zdrojům Karla Demela poezie a hudba, v jeho případě zcela dominantně poezie a hudba francouzská. Tento český umělec celoživotně adoroval francouzskou kulturu, hovořil a četl francouzsky a jeho literární božstva se jmenovala Baudelaire, Rimbaud a Lautréamont. Demelovým idolem v říši hudby byl francouzský romantický skladatel Hector Berlioz, jehož Fantastická symfonie jej okouzlila již během studií na konzervatoři. Později pro ni hledal a nalezl vlastní výtvarný výraz podobně jako pro písně frankofonního belgického šansoniéra Jacquesa Brela, které jej nadchly v následujících letech.

Není pochyb o tom, že na tematické škále Demelova grafického díla zaujímá ústřední postavení motiv lásky, a to v její extatické i tragické podobě. Láska má dvojjedinou tvář a může být zdrojem citové extáze stejně tak jako příčinou zkázy a smrti.  Důležitou roli zde hraje tradiční symbolistní motiv femme fatale, ztělesněný nejčastěji postavou Salome, Medúzy nebo sfingy.  Na velkoformátové rytině Salome z roku 1987 je tančící vražedkyně podána jako epizodní postava v druhém plánu listu, kde v popředí se nechvalně známá dvojice Herodes a Herodias sklání nad mísou s uťatou hlavou Jana Křtitele. V roce 1992 vyšlo v edici Karla Žižkovského album Salome, obsahující 10 grafických listů na stejné téma.  Záludné a nebezpečné ženství se v Demelově  tvorbě stále navrací v početných variacích sfingy, z nichž některé, jako v grafice Nevím (1993), nabývají až groteskně monstrózních podob.

“Můj neustále se vracející životní pocit je úzkost. Úzkost ze svazující síly lásky. Úzkost z neznámého vesmíru. Úzkost z nelítostné moci. Úzkost z neodvolatelných zákonů přírody,” napsal Karel Demel. Tuto čtveřici zdrojů archetypální lidské úzkosti mistrovsky pojednal v grafickém cyklu Úzkosti z roku 1990. Podobně jako platónští filozofové rozšířili čtvero živlů antické řecké filozofie o pátou esenci, doplnil umělec čtveřici jmenovaných úzkostí o Úzkost z poznání a poukázal tak na skutečnost, že úzkost má nejen svou stránku emocionální, ale také intelektuální. Právě poznání nás přivádí k uvědomění si všech důsledků omezenosti, závislosti, zranitelnosti, nejistoty a nesamozřejmosti lidského života. O patnáct let mladší grafický list Astrolog (2005) vyjadřuje v podstatě stejnou skutečnost, pouze použitím jiné metafory. 

Bytost zmítaná mezi extází (milostnou, hudební, básnickou či výtvarnou) a existenciální úzkostí nutně hledá klidné duševní spočinutí. Východisko může nalézt v cestě sebepoznání a v meditaci. Ve zralém věku se Karel Demel aktivně zajímal o východní spiritualitu, což se promítlo také do jeho grafické tvorby. Zvláště signifikantní je to v dílech jako Mandala (1993), Průvodce (1994) a Čekání (1994), kde se zjevuje prastarý čínský nábožensko-filozofický symbol jin-jang, značící sjednocení vzájemně protikladných jevů a sil, jaké představují dichotomní dvojice tma a světlo, chlad a žár, pasivní a aktivní, ženské a mužské, země a vzduch, voda a oheň. Kromě děl s takto explicitním použitím zmíněného symbolu lze uvést ještě dlouhou řadu grafických listů s implicitně meditativním obsahem, jako jsou Odpoutání, Cesta, Čakra (vše 1995) a mnohé pozdější práce.

Přestože Karel Demel choval sympatie k mnoha mistrům vázaného slova, básníkem nejbližším jeho srdci byl nepochybně Charles Baudelaire. Výtvarnému ztvárnění jeho stěžejního díla Květy zla věnoval nejméně tři roky života. V letech 1996-97 vytvořil dvě varianty stejnojmenného grafického cyklu. V roce 1998 pak souborem 6 grafik doprovodil bibliofilské vydání Květů zla pro vydavatele Karla Žižkovského. Pro stejnou edici ilustroval rovněž vydání Apollinairova Pásma (2011). Úctyhodný soubor grafických alb a bibliofilií se zrodil z dlouholeté Demelovy spolupráce s vydavatelstvím Lyra pragensis. Je nutné připomenout alespoň následující tituly: Leoš Janáček, Zápisník zmizelého (1980), K.H. Mácha, Máj (1981), Bedřich Smetana, Má vlast (1984), Miroslav Válek, Zakázaná láska (1988), Jacques Brel (1989), Arthur Rimbaud, Sezóna v pekle (1991) a Jiří Orten, Jeremiášův pláč (1996).

Dosud je platná stará maxima, že základem kvalitní grafické tvorby je brilantní kresba, a umělecký odkaz Karla Demela je toho nezpochybnitelným dokladem. Kromě zmíněných grafických souborů k bibliofiliím po sobě zanechal také řadu obdivuhodných kresebných ilustrací k literárním dílům básnickým (Rimbaud, Lautréamont, Herbert, Mikulášek, Seifert) i prozaickým (Richard Bach). Karel Demel byl jedním z ryzích umělců, v jejichž osobě se spojila neobyčejná invence v mysli, nedostižná virtuozita v rukou a neúplatná poctivost v díle. Lze si jen přát, aby jeho umělecký odkaz zůstal nejen zdrojem obdivu pro milovníky umění, ale i trvalým příkladem pro příští generace grafiků.

Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: archív autora

• ilustrace
• současná grafika
• grafické techniky
• symbolismus
• hlubotisk
• Karel Demel