Dne 5. prosince 2022 se uzavřela bezmála devadesátiletá životní pouť Eduarda Ovčáčka, malíře, grafika, sochaře, fotografa, neúnavného experimentátora a objevitele nových výtvarných technik. V dějinách umění zůstane právem zapsán jako nejoriginálnější představitel českého lettrismu, respektovaný i v mezinárodním kontextu. Jeho skutečný umělecký odkaz je ovšem mnohem rozsáhlejší.
Eduard Ovčáček se narodil 5. března 1933 v Třinci. V letech 1957-63 studoval u profesora Petera Matejky na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. V roce 1960 navštívil s přítelem a spolužákem Milošem Urbáskem pražské Konfrontace – neoficiální výstavu tehdejším režimem zakázaného abstraktního umění a navázal kontakt s Vladimírem Boudníkem. Načerpané podněty poté rozvíjel ve vlastní tvorbě a stal se jedním z protagonistů umění informelu v Bratislavě. Po ukončení studia v roce 1963 studia nastoupil Ovčáček na pozvání Václava Zykmunda na místo výtvarného pedagoga na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pro nesouhlas se sovětskou invazí v roce 1968 byl však z univerzitního místa vyhozen a represím ze strany režimu musel čelit až do jeho konce. Většinu života prožil v Ostravě spolu s manželkou Alenou, uměleckou keramičkou a pedagožkou. Obě dcery, Berenika a Johanka, následovaly uměleckou dráhu svých rodičů. V roce 1991 založil Ovčáček na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity katedru výtvarné tvorby, která se později stala součástí Fakulty umění, kde až do posledních dnů působil jako emeritní profesor.
|
Obr. 2. Eduard Ovčáček (1933-2022) |
Obr. 3. Eduard Ovčáček: Alchymie I, 1963, strukturální grafika |
Období šedesátých let představuje v tvorbě Eduarda Ovčáčka zásadní periodu, kdy se umělec vyrovnává s podněty umění informelu a jeho raný figurativní projev prochází v rychlém sledu zásadními vývojovým proměnami. Deformací tvarů vzniká expresivní figura, vyznívající někdy v archetypální útvar evokující umění prehistorických kultur, jindy v groteskní figurální parodii. Stylizací a linearizací figury vzniká písemný znak, grafém, základní stavební prvek lettristického projevu, který se časem stane dominantní linií Ovčáčkovy tvorby. Abstrahováním se figura mění v informální strukturu, nezatíženou apriorním významem. Informální projev rozvíjí Ovčáček jak v malbě, tak zejména v grafice. Osvojuje si nejprve Boudníkovu techniku strukturální grafiky, s kterou poté samostatně experimentuje a objevuje její vlastní autorské varianty. Začíná celoživotní pouť velkého tvůrčího hledání, hnaná kupředu nevyčerpatelnou invencí, která je provázena vášní pro experiment, hravostí a humorem, přerůstajícím často v ironii.
Osudový moment v umělecké biografii Eduarda Ovčáčka nastal v roce 1963, kdy nalezl v sídle své katedry na olomoucké univerzitě sadu vyřazených razidlových písem a začal s nimi experimentovat. Zpočátku razidla otiskoval do tuhnoucího laku při tvorbě matric pro lettristické strukturální grafiky. Později začal mosazná razidla nahřívat nad plamenem a propalovat jimi transparentní papír, který potom adjustoval na papírovou podložku, malířské plátno či sololit. Tak se zrodila technika propalované lettristické koláže – mezi mnoha Ovčáčkovými objevy v oblasti výtvarných technik ten patrně nejvíce obdivovaný. Záhy začal rozžhavenými písmovými razidly propalovat také povrch dřevěných reliéfů a objektů a expandoval tak svůj lettristický projev do třetího rozměru. Razidla uplatnil i při tvorbě autorských kartonů z ručního papíru, kdy písmena otiskoval do tuhnoucí papíroviny. Šťastný nález strhl nezadržitelnou lavinu inspirace.
|
Obr. 4. Eduard Ovčáček: Koláž 8, 1965, propalovaná koláž |
Obr. 5. Eduard Ovčáček: Fotografika (kresba), 1986, digitální tisk |
Díky svým raným strukturálním grafikám a propalovaným kolážím se Eduard Ovčáček stal průkopníkem a nejautentičtějším představitelem lettrismu v českém umění. Tento umělecký směr pracuje s výtvarnou hodnotou písma zbaveného sémantického obsahu. Lettristé obvykle tvoří svá díla jako variace omezeného počtu identických grafémů, které mají roli formálních prvků v esteticky působivé vizuální kompozici. Lettrismus je součástí širšího výtvarného proudu, označovaného jako konkrétní umění. Není proto překvapivé, že Ovčáček se stal spoluzakladatelem Klubu konkretistů, jenž byl jedním z důležitých ohnisek dění na výtvarné scéně v Československu šedesátých let. V té době se zabýval rovněž vizuální poezií, která je literárním ekvivalentem výtvarného lettrismu.
Na konci šedesátých let vytvořil Eduard Ovčáček sérii “architektonů”. Tyto geometrické sochy jsou sestaveny z jednoduchých, navzájem identických dřevěných elementů, které jsou v prostoru racionálně uspořádány do určité repetitivní struktury. Zájem o minimalistické a konstruktivistické aspekty konkrétního umění se v pozdějších letech znovu projevil v jeho objektech a instalacích z barevných tyčí. Pro další vývoj jeho tvorby však zůstalo určující zaujetí estetikou asémantického písma. Paralelně s lettristickými kresbami, malbami, monotypy, propalovanými kolážemi a grafikami vznikaly až do poloviny osmdesátých let také trojdimenzionální objekty lettristické povahy. Z velké části se jedná o dřevěné reliéfy, vytvořené propalováním rozžhavených razidlových liter do povrchu dřeva.
|
Obr. 6. Eduard Ovčáček: Reliéf s kruhy, 1970 |
Obr. 7. Eduard Ovčáček: Karton z ručního papíru, 1982 |
Hledání nových cest uměleckého projevu bylo v tvorbě Eduarda Ovčáčka vždy účelně spojeno s technickým experimentováním a zkoumáním možností, které přinášely nově se objevující výtvarné techniky. V českém umění sehrál průkopnickou roli na sklonku šedesátých let při uvádění sítotisku (serigrafie) a počátkem devadesátých let při etablování digitální grafiky. Výuce obou technik se věnoval také při svém pedagogickém působení. Sám vyvinul i několik originálních autorských metod. Vedle již zmíněné propalované koláže a lettristických kartonů z ručního papíru je třeba připomenout alespoň fotografiku, která se zrodila roku 1964 z experimentování v temné komoře s tzv. sendvičovou metodou.
Při práci sendvičovou metodou umělec kontaktně pokládal na fotografický papír pozitivní nebo negativní filmy a přes ně exponoval negativy ženských aktů pomocí zvětšovacího přístroje. Filmy, kladené jednotlivě nebo ve vrstvách, obvykle reprodukovaly autorovy vlastní práce (vizuální básně, kresby, strukturální grafiky, propalované koláže). Šlo vlastně o strategii dvou tematických plánů, které v nečekaných interakcích vnášejí do obrazu dynamiku a novou estetickou kvalitu. Tou metodou umělec současně oživoval a reinterpretoval své starší práce, vytvořené rozmanitými technikami. K fotografice se Ovčáček vrátil na počátku devadesátých let, kdy práci v temné komoře nahradil prací s digitální technologií, která usnadnila použití sendvičové metody a současně znásobila její potenciál.
|
Obr. 8. Eduard Ovčáček: Bystrozraká, krátká a spící, 1991, akryl, papírovina, plátno |
Obr. 9. Eduard Ovčáček: Milenci, 1990, kombinovaná technika na plátně |
Počátkem devadesátých let Eduard Ovčáček ve své lettristické tvorbě dočasně zaměnil latinskou abecedu za fiktivní znaky, evokující archaická písma zaniklých kultur. Kompozice z těchto “staronových znaků” pojednával v početných variacích malbami na papíře a plátně, nebo sítotiskem. Současně objevil i další ze svých originálních technik – kresbu hořícími provazy. Při této metodě vytvářel na papírové podložce jednoduchou kompozici z kousků provazů, které potom zapálil. Hořící provazy zanechaly na papíru stopu ve tvaru archetypálních znaků či lineárních obrazců. Následně realizoval také několik akcí v exteriéru, při nichž představil publiku fiktivní nápisy z hořících provazů napjatých na trávníku.
Vedle stěžejní lettristické linie své tvorby Eduard Ovčáček neopustil zcela ani figuraci. Právě poslední výstava za umělcova života, zahájená na sklonku loňského roku v Museu Kampa, prezentovala řadu figurativních maleb a kreseb, vzniklých v období sedmdesátých, osmdesátých a na počátku let devadesátých. Společným námětem těchto prací je svébytné pojetí lidské figury, oscilující mezi groteskním a archetypálním. Umělec v nich vyjádřil nejen sarkastický pohled na poměry v normalizační společnosti, ale i svůj ironický nadhled nad lidským údělem všeobecně. Ve shodě se svým neúnavným zaujetím pro experiment doplňoval tyto malby kolážovanými textiliemi nebo reliéfními tvary z papíroviny.
|
Obr. 10. Eduard Ovčáček: Staronové znaky, 1990, akryl, papírovina, plátno |
Obr. 11. Eduard Ovčáček: Vibrace koule, 2002, digitální grafika |
V posledním dvacetiletí své tvorby nabývala v Ovčáčkově tvorbě stále větší význam digitální grafika, kterou tiskl nejen na papír, ale také na velkoformátová plátna a bannery. S přihlédnutím nejen k rozměrům, ale také k významné funkci barevné škály by bylo možné v jeho případě hovořit o “digitální malbě”. V duchu svého charakteristického přístupu k novým technologiím umělec s digitální grafikou systematicky experimentoval, aby nejprve prozkoumal celé spektrum jejích možností a potom z ní vytěžil maximální přínos pro realizaci svých výtvarných záměrů. Prací s vrstvami, maskami, filtry a dalšími nástroji pro transformaci obrazu docílil vizuálních efektů, jejichž dosažení by bylo klasickými technikami jen krajně obtížné, ne-li nemožné. Digitální grafiku převedl ze stádia experimentální hříčky do podoby regulérní výtvarné techniky.
Eduard Ovčáček vytvořil dílo, které je výjimečné nejen svým rozsahem, ale především nevyčerpatelnou invencí a neobyčejným bohatstvím svých projevů. Navzdory značné košatosti a obtížné sledovatelnosti však jeho vývoj nepostrádá vnitřní logiku a konzistenci. V průběhu času se umělec totiž opakovaně vracel ke svým zásadním tématům, aby je originálním způsobem přehodnotil, využívaje možností nových výtvarných metod. Vedle obdivuhodného uměleckého díla zanechal po sobě Eduard Ovčáček i osobní svědectví pevného morálního postoje, s nímž neústupně čelil komunistickému režimu až do jeho pádu v roce 1989. A to je neméně cenný odkaz, pro nějž si zaslouží naši vzpomínku a úctu.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: archív umělce (1,4-7,10,11), Martin Straka (2), autor (3,8,9)
