Michelangelo da Caravaggio (1571-1610) byl člověkem vášnivé, vznětlivé a vzpurné povahy, jehož krátký život byl neustálým sledem výtržností, konfliktů a krvavých bitek. Jeho nepřátelé tvrdili, že rapírem v ruce se oháněl častěji než štětcem. Navzdory skandálnímu způsobu života zanechal po sobě fascinující dílo, které iniciovalo a zásadně ovlivnilo vývoj evropské barokní malby.
Osobnost Michelangela da Caravaggio na sebe strhává pozornost nejen svou malířskou genialitou, ale i skandálním životem výtržníka a raubíře, který se v závěru proměnil v příběh štvance na stálém útěku před zákonem. Ve své malířské tvorbě nectil pravidla a nebral ohledy podobně jako ve svém osobním životě. Epochální význam Caravaggiovy revolty spočívá v radikálním popření estetiky raně barokního klasicismu (vycházející z tzv. boloňské školy) a v obratu k expresivnímu pojednání námětu, které se opírá o psychologické vystižení emocí a naturalistické zobrazení těl. Tato expresivita spolu s inovativní dynamickou kompozicí a virtuózně zvládnutým temnosvitem tvoří esenci toho, co dnes chápeme pod pojmem plnokrevné barokní malby.
|
Obr. 2. Caravaggio: Nemocný Bakchus, 1593-94, Galleria Borghese, Řím |
Obr. 3. Caravaggio: Zachráněný Izák, 1597-98, Pinacoteca Capitolina, Řím |
Michelangelo Merisi se narodil roku 1571 jako syn správce domu milánského aristokrata Francesca I. Sforzy a větší část dětství prožil na panství otcova zaměstnavatele v Caravaggiu. Po projevení mimořádného výtvarného talentu byl mladý Michelangelo odeslán do učení k milánskému malíři Simone Peterzanovi. Jeho malířské vzdělání se neslo v duchu pozdního manýrismu, který v lombardském prostředí provázela tendence k realistickému zobrazení, navazující na odkaz Leonarda a jeho žáků. Mistrova dílna zprostředkovala mladému adeptovi i druhý důležitý vliv – benátský kolorismus, neboť Peterzano byl Tizianovým žákem. Ani kultivované lombardské prostředí však nemohlo k naplnění vysokých ambicí ctižádostivého mladíka postačovat, proto roku 1592 přichází jako jedenadvacetiletý do Říma. Nejpozději tehdy začíná používat jméno “Michelangelo da Caravaggio”, pod nímž se zásadním způsobem zapíše do dějin umění.
Během prvních let v Římě se Michelangelo protlouká velmi obtížně a nechá se za bídnou mzdu zaměstnávat jako kopista nebo tovaryš v dílnách již zavedených malířů. Ve volném čase maluje nevelká plátna s alegorickými a anekdoticko-moralistními náměty: Chlapec s košem ovoce, Chlapec kousnutý ještěrkou, Muzicírující chlapci, Věštkyně, Falešní hráči a několik verzí s námětem Bakcha. V obraze Nemocný Bakchus (1594) byl rozpoznán umělcův autoportrét z doby, kdy se zotavoval po těžkém onemocnění. Obrat v dosud neúspěšné profesní dráze způsobí teprve první malba na náboženský námět – Extáze svatého Františka (Obr. 8), jejíž vznik mnozí znalci považují za okamžik zrodu barokní malby. První úspěch probudí zájem toskánského vyslance v Římě, kardinála Francesca del Monte. Všestranně vzdělaný a uměnímilovný aristokrat přijme mladého umělce pod svou ochranu a nabídne mu ubytování a stravu ve svém sídle v Palazzo Madama.
|
Obr. 4. Caravaggio: Povolání sv. Matouše, 1599-1600, San Luigi dei Francesi, Řím |
Obr. 4. Caravaggio: Umučení sv. Matouše, 1599-1600, San Luigi dei Francesi, Řím |
V letech 1599-1600 pracuje Caravaggio na své první velké zakázce: triptychu ze života evangelisty sv. Matouše pro kapli Contarelli v římském kostele San Luigi dei Francesi. Nezvyklé novátorské pojetí i sugestivní dramatičnost výjevů Povolání sv. Matouše a Umučení sv. Matouše způsobily všeobecné pozdvižení a zakázka tak potvrdila Caravaggiovo postavení nejobdivovanějšího malíře v Římě. Centrální obraz Sv. Matouš s andělem byl však pro přemrštěný naturalismus odmítnut a jeho autor musel vytvořit novou verzi, která lépe splňovala představu zadavatelů. Tato příhoda nezůstala v umělcově životě ojedinělá. Zdá se, že hlavní příčinou nejednoho odmítnutí obrazu objednavatelem nebylo ani tak nepochopení Caravaggiova novátorského stylu, jako spíše krajní naturalismus v podání hrubých rysů postav z lidových vrstev, které autor zobrazil s bezohlednou přímočarostí.
Vedle naturalistického zobrazení tělesnosti patří k charakteristickým rysům Caravaggiova stylu temnosvit (tenebrismus), který přivedl k naprosté dokonalosti. Jeho výjevy se zpravidla odehrávají v temném prostoru, spoře osvětleném ze skrytého zdroje, který se nachází mimo obrazové pole. Světlo pak akcentuje určité kompoziční prvky ležící v jeho směru, zatímco ostatní zůstávají utlumeny šerem. Nejednou se celý ústřední výjev doslova vynořuje z neurčitého temného pozadí. Mistrovskou ukázkou takového řešení, provedeného hned ve třech verzích, jsou tři různé obrazy Sv. Jeronýma, které se nacházejí v římské Gallerii Borghese (Obr. 1), v klášteře Montserrat a v La Vallettě. V oblasti kompozice se Caravaggio nezdráhal porušovat klasická pravidla a experimentovat, aby dosáhl zamýšlený výtvarný účinek. V některých dílech je obrazový prostor přeplněn postavami, které doslova přetékají z rámu, jinde zabírá scéna pouze malou část jinak prázdného prostoru.
|
Obr. 6. Caravaggio: Večeře v Emauzích, 1601, National Gallery, Londýn |
Obr. 7. Caravaggio: Zajetí Krista, 1602, National Gallery of Ireland, Dublin |
Římské období let 1599-1606 představuje léta největšího Caravaggiova úspěchu a slávy. Maluje Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Pavla pro kapli Cerasi v kostele Santa Maria del Popolo. Maluje Zajetí Krista, Kladení Krista do hrobu, Smrt Panny Marie, Loretánskou madonu, Madonu s hadem. Některé náměty zpracovává během krátkého, ale umělecky plodného života ve dvou i více verzích: Sv. Jeroným, Bičování Krista, Korunování trním, Večeře v Emauzích, Obětování Izáka. Mezi nejoblíbenější náměty, k nimž se opakovaně vrací, patří i Sv. Jan Křtitel. V této souvislosti stojí za zmínku, že akt hocha s beranem v Kapitolské pinakotéce (Obr. 3) byl v minulosti do série Sv. Janů Křtitelů započítáván mylně. Ikonologický rozbor dokazuje, že jde o postavu Izáka, který byl díky šťastnému objevení berana v poslední chvíli zachráněn před obětováním.
Bohužel, věčně neklidná a vznětlivá povaha Caravaggiovi nedovolí, aby si nabyté slávy a bohatství pokojně užíval, ale místo toho jej žene do stále nových konfliktů a krvavých šarvátek, končících nejednou pobytem ve vězení. Vše vyvrcholí v květnu 1606, když při hře paume obviní svého soupeře z podvodu a v následné potyčce ho usmrtí. Z Říma pak unikne a ukryje se na panství svého příznivce, knížete Filippa Colonny. Římská justice ho následně uvrhne do klatby a odsoudí k smrti. Jeho urození zastánci jej tentokrát nedokáží před rukou zákona ochránit jako již tolikrát předtím. Caravaggio proto prchá do Neapole a zahajuje tak poslední část svého života – období štvance na útěku, zanechávajícího po sobě jako stopy fenomenální malířská díla, rozesetá v přístavních městech Středomoří.
|
Obr. 8. Caravaggio: Extáze sv. Františka, 1595, Wadsworth Athenaeum, Hartfort, Connecticut |
Obr. 9. Caravaggio: Stětí sv. Jana Křtitele, 1608, St. John Museum, La Valletta |
Neapol pod vládou španělských Bourbonů je lidnatým a bohatým městem, kde se střetává a mísí mnoho kulturních vlivů. Caravaggio je zde vlídně přijat a během svého prvního pobytu ve městě namaluje na zakázku obrazy Růžencová madona a Sedm skutků milosrdenství. Přesto již v červenci 1607 odplouvá do La Valletty s úmyslem stát se z milosti velmistra čestným rytířem Maltézského řádu. Díky obrazu Sv. Jeronýma získává záhy přízeň velmistra Alofa de Wignacourt, která mu vynese nejen členství v řádu, ale i zakázku na velmistrův portrét a oltářní obraz Stětí sv. Jana Křtitele pro lavallettskou katedrálu San Giovanni dei Cavalieri. Již v létě následujícího roku je však zatčen a uvězněn kvůli účasti na ozbrojené šarvátce. Z vězení se mu podaří uprchnout a odplout na Sicílii. Pro toto nové provinění – opuštění Malty bez souhlasu velmistra – je vzápětí vyloučen z řádu.
Nakrátko se usadí v Syrakusách, kde dostane objednávku na obraz Pohřeb sv. Lucie. Kvůli neobvyklé, pro náboženský výjev zcela revoluční kompozici je malba přijata se značnými rozpaky. Ještě před koncem roku 1608 odjíždí do Messiny, kde po sobě zanechá monumentální výjev Vzkříšení Lazara a obraz Klanění pastýřů. V létě 1609 je v Palermu a maluje (dnes odcizené) Narození se sv. Vavřincem a sv. Františkem, na podzim téhož roku se vrací do Neapole. Jeho druhý pobyt v Neapoli připomíná malba Umučení sv. Voršily. V téže době vzniká i druhá verze obrazu David s hlavou Goliášovou, v níž do uťaté Goliášovy hlavy promítl vlastní portrét. V červenci 1610 konečně dostává z Říma zprávu, že na intervenci mocných přímluvců jej papež omilostnil. Ihned se s několika obrazy v zavazadlech vydává na plavbu do Věčného města, do vytouženého cíle však nikdy nedorazí.
|
Obr. 10. Caravaggio: Kladení Krista do hrobu, 1602-03, Pinacoteca Vaticana, Řím |
Obr. 11. Caravaggio: David s hlavou Goliášovou, 1609-10, Galleria Borghese, Řím |
Caravaggiova smrt v Porto Ercole zůstává jedním z nevyjasněných tajemství jeho neuspořádaného a skandálního života, plného dramatických zvratů. Podle některých svědectví zahynul násilnou smrtí, podle jiných zemřel na nemoc v místním špitále. Novodobí historikové umění nebyli dlouho schopni jeho dílo adekvátně ocenit, proto až do konce 19. století zůstalo bezmála zapomenuto. Plné rehabilitace se dočkalo teprve v první polovině 20. století, kdy byl definitivně rozpoznán jeho iniciační a esenciální význam pro evropskou barokní malbu. Bez Michelangela da Caravaggio by nejslavnější plátna Rubense, Rembrandta, Velázqueze, Ribery a Zurbarána vypadala jinak a nikdy by nevznikly temnosvitné kontemplativní malby Georgese de la Tour. Caravaggiovo malířské dílo na pozadí jeho temného životního příběhu – jako zářivý bolid na nočním nebi – nepřestává fascinovat.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Wikipedia
