Tušíme, že počátky abstraktní umělecké tvorby sahají mnohem hlouběji do minulosti než k prvním letům dvacátého století. Kandinský, Malevič a Kupka se museli vzdát svého prvenství a sestoupit z pomyslného žebříčku. Kdo však byli lidé, kteří se jako první odvážili vyjadřovat formou dosud neznámou? Příběh Justina Kernera a dalších dokazuje, že to rozhodně nebyli profesionální umělci.

Počátky nepředmětné tvorby můžeme datovat minimálně do 19. století, kdy se těmito představami zabývali zejména spisovatelé, někteří nejen teoreticky. Vedle literátů to byli i vzdělanci z dalších oborů, zvláště lékaři. Jedním z prvních představitelů nového způsobu uměleckého vyjadřování byl německý lékař Justinus Kerner (1786-1862). Proslavil se mimo jiné jako objevitel botulotoxinu – neurotoxického proteinu, zvaného klobásový jed, který se dnes využívá v kosmetice jako součást populárních botoxových injekcí. Kerner však také psal básně a jeho tušové symetrické kresby patří k prvním abstraktním výtvarným projevům.

Kerner vytvářel symetrické skvrny podobné pozdějšímu testovému aparátu švýcarského psychiatra Hermanna Rorschacha. V literárním archivu v Marbachu se nachází sbírka Kernerových prací, které jsou svázány do knihy, jež dostala název „Kleksografien“ (Kleksografie). Z autorovy předmluvy se dozvídáme, že kresby vznikaly z kaněk samostatně bez jeho svobodné vůle a že on sám nebyl kreslířsky nadaný a neprováděl skoro žádné úpravy, jen někdy dokreslil pár čar nebo obličej. Kerner skvrny často interpretoval do podob nejrůznějších prapodivných stvoření, postav a kostlivců. Jak zmiňuje, vycházel z populární hry, kterou se baví děti i dospělí a která spočívá v tom, že se mezi dvě části přehnutého papíru stiskne například nějaká „barevná bobule“ či „hlava mouchy“ a vznikne barevný obrazec. Symetrické skvrny autor doprovodil básněmi a nezapomněl zdůraznit, že verše vznikaly podle obrázků, nikoliv naopak.

01kerner

Obr. 1.  Ottavio d'Albuzzi: Portrét Dr. Justina Kernera, 1852
Obr. 2.  Ukázka kleksografie s Kernerovým rukopisem

Z Kernerovy korespondence vyplývá, že se „čtením ve skvrnách“ se seznámil ještě jako malý chlapec, vědomě je však začal využívat až později. Jednou unaven usnul při psaní dopisu a vylil přitom trochu inkoustu na papír. Když papír později složil a znovu otevřel, spatřil „divné obrazy“. Nejpozději od roku 1844 se kleksografií zabýval programově a své výtvory posílal v dopisech svým známým. Ze čtvrté předmluvy ke knize z roku 1857 vyplývá, že se Kerner považoval za vynálezce této techniky a že jeho zájem o černobílé skvrny nebyl podmíněn jen postupnou ztrátou zraku, kterou trpěl.

Kerner byl také zastáncem teorie živočišného magnetismu a autorem biografie Franze Antona Mesmera jehož léčebnou metodu praktikoval u svých pacientů. Byl přesvědčen, že formy, které se mu na papíře objevují, v přírodě skutečně existují a otiskem se přenášejí z říše duchů do viditelného světa. Vycházel z toho, že zkoumající mysli spojené s představivostí nezůstanou uzavřeny oblasti neznámého. Věřil, že těmito „magickými praobrazy“ může zviditelnit nevědomé. Protože však skvrny kreslířsky interpretovat, stříhal a nově skládal, vstupoval svou svobodnou vůli do procesu tvoření a posouval interpretační rovinu určitým směrem. Svých kreseb si velice cenil a jen nerad se s nimi loučil.

Povědomí o jeho pokusech se obnovilo koncem 19. století, kdy sílil zájem o „malující a kreslící“ literáty. V Paříži byl tehdy založen spolek Poil et plume. Salon des littérateurs-peintres et statuaires, který v letech 1891-1909 uspořádal těmto umělcům dvě výstavy. V německém kulturním časopise Westermann’s illustrirte deutsche Monats-Hefte vyšel článek Ernsta Boerschela o německých básnících jako malířích a kreslířích. Širšímu publiku byly Kernerovy kresby poprvé prezentovány v roce 1890, necelých třicet let po jeho smrti. Dalšího uznání se jim dostalo v knize psychiatra Hanse Prinzhorna Bildnerei der Geisteskranken (Výtvarná tvorba duševně nemocných), která poprvé vyšla v roce 1922 v Berlíně.

02kerner

Obr. 3.  Ukázka z knihy Justinus Kerner: Kleksographien, strana 7
Obr. 4.  Ukázka z knihy Justinus Kerner: Kleksographien, strana 79

Prinzhorn hodnotí Kernerův způsob tvoření takto: „Na základě uvedeného krátkého přehledu lze soudit že připravenost hrát tuto hru se očividně odvíjí od obecného postoje člověka k okolnímu světu. Lidé, kteří podle nás k tomu měli mimořádné nadání, se totiž shodovali v tom, že jejich citový vztah k okolnímu světu je silnější než vztah založený na jeho objektivním poznávání. Tomu odpovídá i to, že všechny tyto interpretační prožitky již z hlediska „normálního“ člověka lehce nabývají strašidelného charakteru.“ Podle Prinzhorna může tvůrce kleksografií výsledek označit buď za nesmysl, nebo ho naopak naplnit smysluplným významem. Tím se odlišuje od tvořícího schizofrenika, který nad svým jednáním nemá kontrolu a je vydán své hře napospas.

V osobě Justina Kernera se pozoruhodně střetla lékařská a vědecká profese se zájmem o okultismus. Jak napsal historik Horst Brandstätter, zabývání se světem duchů znamenalo pro něj intelektuální harakiri. Kerner tvrdil, že skvrny netvoří on, a považoval je za projevy z jiného světa. Ve skutečnosti však výslednou podobu skvrny ovlivňoval množstvím a hustotou tuše, horizontálním či vertikálním nastavením a jinými způsoby. Navzdory tomu, že motivem jeho tvorby nebyla umělecká ctižádost, jeho zprávy z jiných světů můžeme označit za jedny z prvních abstraktních výtvarných prací.

Autorka: Eva Čapková