Básník, prozaik a kritik Jiří Karásek ze Lvovic (1871 – 1951), vůdčí osobnost české literární dekadence a redaktor časopisu Moderní revue, byl rovněž zasvěceným znalcem výtvarného umění a předním soukromým sběratelem své doby. Mimořádné kvality jeho umělecké sbírky přibližuje virtuální výstava tzv. Karáskovy galerie, připravená na počest 150. výročí básníkova narození Památníkem národního písemnictví.
Jiří Karásek ze Lvovic, publikující básně, prózy a kritické statě od počátku devadesátých let 19. století, se stal záhy jedním z hlavních představitelů epochy fin de siècle v české literatuře. Spolu s kritikem a překladatelem Arnoštem Procházkou založil roku 1894 časopis Moderní revue pro literaturu, umění a život, který sehrál roli hlavní tribuny literární generace symbolismu a dekadence. Vedle obou redaktorů publikovali a časopise a jeho knižní edici takové osobnosti jako Karel Hlaváček, Viktor Dyk, S. K. Neumann, František Gellner, Antonín Sova, Karel Toman, Jan Opolský a Miloš Marten. Do okruhu časopisu patřil i největší básník českého symbolismu Otokar Březina, který čtyři ze svých pěti básnických sbírek vydal v Knižnici Moderní revue.
Programovým cílem generace Moderní revue bylo vymanit českou literaturu z provinčnosti a otevřít ji soudobým světovým trendům. Od počátku kladla redakce velký důraz na kritiky a překlady, přibližující zdejšímu čtenáři soudobý vývoj v cizojazyčných literaturách – především západních, ale v menší míře i slovanských, zejména polské – a zasloužila se tak o uvedení řady významných světových tvůrců do domácího literárního kontextu. Připomeňme jména jako G. d´Annunzio, Ch. Baudelaire, P. Verlaine, A. Rimbaud, S. Mallarmé, P. Claudel, M. Maeterlinck, O. Wilde, R. Dehmel, S. Przybyszewski a mnozí jiní. Moderní revue zanikla roku 1925 úmrtím svého vydavatele a hlavního redaktora Arnošta Procházky.
Obr. 1. Albrecht Dürer: Pokušení sv. Antonína, nedatováno, mědiryt podle Martina Schongauera
Obr. 2. Quido Reni: Hlava starce, nedatováno, kresba uhlem
Vedle literárně-kritických statí tvořily stěžejní část obsahu Moderní revue výtvarné kritiky a eseje, reflektující aktuální vývoj v domácím i světovém umění. Hlavním výtvarným recenzentem časopisu byl malíř, grafik a ilustrátor František Kobliha, významný představitel druhé generace českého symbolismu. Mimo Hlaváčka a Koblihy, kteří patřili k jádru redakčního kruhu, spolupracovala Moderní revue s dalšími soudobými českými umělci – V. H. Brunner, Z. Braunerová, T. F. Šimon, F. Kaván, z nichž někteří se podíleli na grafické úpravě a ilustracích její knižní edice. Knižnice Moderní revue vydala také dvě výtvarná alba nadčasového významu: Prostibolo duše, sérii kreseb Karla Hlaváčka na motivy stejnojmenné básnické sbírky A. Procházky (1897), a Máj, cyklus dřevorytů Františka Koblihy, inspirovaný poémou K. H. Máchy (1911).
Obr. 3. Jusepe de Ribera: Sv. Jeroným naslouchá andělovi Posledního soudu, ca 1621, lept
Obr. 4. Rembrandt van Rijn: Faust, nedatováno, lept
Sběratelství představovalo koncem 19. století zájem značně rozšířený mezi evropskými literáty a intelektuály. Nejinak tomu bylo i v okruhu Moderní revue, kde se mu věnovali například Arnošt Procházka, Jarmil Krecar nebo Emanuel Lešetický z Lešehradu. Jiří Karásek ze Lvovic se sbližoval s uměním již během dětských let, kdy vyrůstal mezi starými obrazy, biedermayerovským nábytkem a bibeloty, které shromáždila jeho babička. Rozhodujícím impulsem k aktivnímu sběratelství se mu stala návštěva sbírky starých kreseb ve vídeňské Albertině. Postupně navazoval kontakty s umělci, sběrateli i obchodníky s uměním, prohluboval své znalosti a stával se erudovaným sběratelem výtvarného umění. S ohledem na finanční dostupnost nakupoval především kresby a grafiku, ale jeho sbírka obsahuje také rozsáhlý soubor maleb, plastik a užitého umění.
Obr. 5. Ludvík Kohl: Marie u Kristova hrobu, 1800, kresba na papíře
Obr. 6. Jakub Schikaneder: Maltézské náměstí v mlze, 1. desetiletí 20. století, olej na plátně
Vedle výtvarných děl českého původu se Karáskův sběratelský zájem soustředil v souladu s jeho kulturním zaměřením především na staré i soudobé umění západoevropské, zejména italské, španělské, francouzské, holandské, německé a anglické. Neopomíjel však ani umění východoevropských národů, což dosvědčuje část sbírky, nazvaná Slovanská galerie. Díky přátelství s malířem Wlastimilem Hofmanem, který mu zprostředkoval četné kontakty s polskými umělci, vybudoval Karásek reprezentativní kolekci polského umění z období 19. století a první poloviny 20. století. Kolekce ruského, bulharského a jihoslovanského umění již nemají srovnatelnou kvalitu a rozsah.
Patrně nejcennější součást Karáskovy galerie představuje sbírka staré evropské kresby a grafiky z 15. až 18. století, k jejímž unikátům náleží rytiny od Albrechta Dürera a Lucase Cranacha st., kresba Quida Reniho, lepty od Jusepa de Ribery, Jacquesa Callota či Rembrandta. Ve sbírce světového umění 19. století převládají francouzští mistři: J. D. Ingres, T. Géricault, C. Corot, T. Rousseau, H. Daumier. Unikátní díla uchovává rovněž sbírka moderního evropského umění, v níž se mimo jiné nacházejí kresby a grafiky P. Gauguina, P. Signaca, G. Rouaulta, O. Redona, F. Ropse, E. Muncha, M. Chagalla, G. Klimta, A. Kubina či O. Kokoschky.
Obr. 7. Félicien Rops: La vice supreme, 1886, heliogravura
Obr. 8. Karel Hlaváček: z cyklu Prostibolo duše, 1897, uhel a křída na papíře
Staré české umění ve sbírce Karáskovy galerie reprezentují kresby Karla Škréty, Jana K. Lišky, Michaela L. Willmanna, Michaela V. Halbaxe, Petra J. Brandla, Václava V. Reinera, Ferdinanda Brokoffa a rytiny Václava Hollara. Umění 19. století zastupují díla Ludvíka Kohla, Josefa Mánesa, Josefa Navrátila, Augusta B. Piepenhagena, Julia Mařáka a dalších krajinářů Mařákovy školy. Z oblasti českého moderního umění se sbírka pyšní pracemi L. Marolda, M. Švabinského, A. Muchy, F. Kupky, F. Kavána, F. Bílka, B. Kubišty a J. Váchala, nelze přehlédnout ani sochařská díla Josefa Mařatky či Jana Štursy. V obsáhlých souborech je uchována tvorba dvou čelných spolupracovníků Moderní revue – Karla Hlaváčka a Františka Koblihy.
Přestože Jiří Karásek ze Lvovic začal budovat svou uměleckou sbírku ze svých osobních zdrojů jako soukromou, s postupem času se rozhodl ji darovat takové instituci, která by pro ni poskytla vhodný výstavní prostor a zpřístupnila ji široké veřejnosti. V roce 1922 věnoval sbírku Československé obci sokolské, která tři léta poté slavnostně otevřela stálou expozici Karáskovy galerie v nově adaptovaném Michnovském paláci na Malé Straně. V roce 1925, kdy smrt básníkova dlouholetého přítele Arnošta Procházky přivodila zánik Moderní revue, se tak symbolicky otevřela nová etapa v životě Jiřího Karáska ze Lvovic, který až do svého skonu v březnu 1951 působil ve funkci správce umělecké sbírky, nesoucí jeho jméno. Krátce po jeho smrti komunistický stát sbírku zkonfiskoval a převedl do správy Památníku národního písemnictví.
Obr. 9. Josef Váchal: Těhotné ženy (Hydromantie), 1908, akvarel
Obr. 10. Platon Ivanovič Dějev: Oběšený, 1931, olej, plátno na lepence
Je-li možné charakterizovat životní téma dekadentního spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic jediným slovem, pak toto slovo zní „věčný rozpor“, nepřeklenutelný konflikt mezi světem vnitřním a vnějším, mezi individuem a společností, mezi ideálem a neutěšenou realitou. Tomuto věčnému napětí unikal v parnasistně vybroušených verších do melancholických nálad a spleenů a ve strhujících novoromantických příbězích do světa fantazie a představ. A pokud nenalézal sílu k psaní, zbývalo mu vždy ještě poslední, třetí útočiště – svět krásy výtvarných forem, azyl umění. Jiří Karásek ze Lvovic z vlastních skromných prostředků vybudoval a posléze národu daroval mimořádnou sbírku uměleckých děl české a evropské provenience, čítající přes padesát tisíc položek. Virtuální výstava nepatrného zlomku sbírky představuje pouze drobnou splátku veřejného morálního dluhu vůči tomuto idealistickému milovníku umění.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Památník národního písemnictví
Virtuální výstava na webu PNP: Virtuální galerie Jiřího Karáska ze Lvovic
