Na výstavě Umění tapiserie představuje Muzeum moderního umění v Olomouci díla Moravské gobelínové manufaktury, vytvořená během posledních tří desetiletí většinou podle předloh našich soudobých malířů a grafiků. Expozici, která podnětným způsobem konfrontuje tapisérii s jejím výtvarným předobrazem, můžete navštívit do 27. září.
Tapisérie jsou nástěnné textilní obrazy, vytvořené protkáváním vertikální nebo horizontální osnovy barevným útkem. Tato technika starověkého původu dosáhla svého rozmachu v období vrcholného středověku a renesance v Německu, Francii, Flandrech, Nizozemí a Itálii. Náměty tapisérií vycházely nejčastěji z bible, světeckých legend, mytologie a historie. Za vrchol renesanční tapisérie je považován soubor výjevů ze života apoštolů sv. Petra a Pavla, vzniklý počátkem 16. století pro Sixtinskou kapli a utkaný v Bruselu podle návrhů malíře Raffaela Santi. V sedmnáctém století si pařížská královská manufaktura Les Gobelins vydobyla svými výrobky takovou proslulost, že slovo „gobelín“ se stalo synonymem pro označení tapisérie. Zatímco 19. století bylo spojeno s úpadkem výroby tapisérií, počátek 20. století přinesl nové vzkříšení zájmu.
Obr. 1. Mikuláš Medek: Den a noc (malba 1956, realizace tapisérie 2020)
Obr. 2. Jan T. Strýček: Úvaha o stínu hnědé čáry F.K. (realizace 1995, podle Františka Kupky)
Začátky novodobé tapisérie v českých zemích jsou spojeny s Rudolfem Schlattauerem a Marií Hoppe-Teinitzerovou, zakladateli dosud působících gobelínových dílen ve Valašském Meziříčí a v Jindřichově Hradci. Koncem 19. století studoval Rudolf Schlattauer výrobu tapisérií ve Skandinávii a roku 1898 otevřel vlastní gobelínovou dílnu v obci Zašová. S podporou c. k. rakouské monarchie se dílna roku 1908 přeměnila v Zemskou jubilejní školu a o rok později přesídlila do Valašského Meziříčí. Spolupracovníkem gobelínové dílny se stal významný soudobý malíř, grafik a pedagog Hanuš Schwaiger (1854–1912). V současnosti je pokračovatelem původní Schlattauerovy valašsko-meziříčské dílny Moravská gobelínová manufaktura, vedená ředitelem a hlavním výtvarníkem Janem Timotejem Strýčkem.
Aktuální výstava Umění tapisérie v trojlodí Muzea moderního umění v Olomouci představuje rozsáhlý soubor tapisérií, pocházející výhradně z produkce Moravské gobelínové manufaktury v období posledních třiceti let. Autorka výstavy Simona Jemelková zvolila přístup akcentující vztah mezi tapisérií a její výtvarnou předlohou, a proto expozice v mnoha případech prezentuje společně s gobelíny také malby či grafické listy, které jim sloužily za vzor. Divák tak může posoudit specifické kvality tapisérie, které nejlépe vyniknou při porovnání textilního obrazu s jeho výtvarnou předlohou na papíře či plátně. Vedle klasických ručně tkaných gobelínů výstava prezentuje též ručně vázané závěsné koberce.
Obr. 3. Zbyšek Sion: Žlutý rastr (realizace 1998)
Obr. 4. Michal Cihlář: Hejno (realizace 1997)
V úvodu expozice zaujmou návštěvníka tři gobelínové realizace historicky starších výtvarných předloh, pocházejících od Jana Konůpka, Františka Kupky a Mikuláše Medka. Vizionářsky symbolistní výjev Pocta Mistru J.K. (2000) je barevnou transkripcí tušové kresby Jana Konůpka, převedené do mysticky působivých tónů zelené a žluté. Tapisérie Úvaha o stínu hnědé čáry F.K. (1995), vztahující se k významnému Kupkovu obrazu Sólo hnědé čáry (1912-13), není přímým přepisem, ale pozoruhodnou parafrází svého vzoru. Poprvé představený gobelín Den a noc (2020) je zdařilou a věrnou transkripcí stejnojmenné malby Mikuláše Medka, pocházející z období jeho existenciální figurativní tvorby druhé poloviny padesátých let.
Obr. 5. Zbyšek Sion: Modrý rastr (realizace 1997)
Obr. 6. Pohled do expozice s tapisériemi podle předloh Karla Malicha
Daleko největší plochu expozice zaujímají tapisérie realizované podle děl současných výtvarných umělců. Mezi nimi vynikají dva rozměrné gobelíny, které jsou přepisem monumentálních kosmických vizí malíře Zbyška Siona, obrazů Modrý rastr a Žlutý rastr (oba 1995). Ústřední motiv rastru, ovládající celé obrazové pole obou maleb, byl jistě neodolatelnou výzvou k převodu díla do podoby tkaného závěsného obrazu. Mimořádně zdařilý je rovněž gobelín Hejno (1997), vycházející z návrhu grafika Michala Cihláře a na výstavu zapůjčený z majetku Poslanecké sněmovny ČR. Pozornost zaslouží také série Trávy (2007) i další práce utkané podle návrhů Jana T. Strýčka. Na výstavě se divák dále setká s tapisériemi vytvořenými podle předloh Karla Malicha, Jiřího Sopka, Jaroslava Róny, Vladimíra Kokolii, Romana Franty či Petra Nikla.
Obr. 1. Jan T. Strýček: Cestou k Rudolfu Schlattauerovi (realizace 1996)
Obr. 2. Pohled do expozice s cyklem tapisérií Trávy (realizace 2007) podle Jana T. Strýčka
Převod výtvarného díla do tapisérie dodává obrazu vždy novou kvalitu, spojenou především s optickými a haptickými vlastnostmi vlněné příze a s plastickým charakterem tkaných útků. Výsledné dílo na sobě nese nepřehlédnutelnou pečeť mnoha set hodin bravurní a trpělivé práce gobelínářek z valašsko-meziříčské manufaktury. V porovnání tapisérií s některými předlohami, nahozenými někdy až příliš snadnou postmoderní machou, tak paradoxně textilní obraz působí mnohem autentičtěji a umělecky hodnotněji než jeho „vzor“. Mimo samotného setkání s reprezentativními díly Moravské gobelínové manufaktury tak výstava bezděky přivádí diváka k zamyšlení nad konfliktem poctivého uměleckého řemesla a virtuózní práce lidských rukou s postmoderní kulturou, která se význam obojího pokouší zrelativizovat.
Text a foto: Jiří Bernard Krtička
