Galerie Kooperativy v Praze otevřela v březnu výstavu Horizonty. Umění mezi nebem a zemí. Jezerní krajina obklopená hradbou hor, měsíční záře nad hladinou nočních vod, tajemný opar nad rovinatým horizontem, oblohy zatažené bouřkovými mračny i zářící fantastickými barvami slunečních západů. To vše a mnohé další můžete vidět na výstavě Horizonty, která trvá do 16. července 2024.
Tendence k věrnému a výstižnému zobrazení krajiny, podložené racionálním přístupem k pozorování a zkoumání přírodního světa, můžeme sledovat již v období vrcholné italské renesance a rovněž u mistrů tzv. Dunajské školy. V holandské malbě 17. století se pak krajinomalba ustavila jako samostatný malířský žánr. Objev zákonů lineární perspektivy v tvorbě umělců italského quattrocenta znamenal historický převrat v úsilí o věrohodné iluzivní zobrazení krajiny. Horizont neboli obzor, pomyslná linie, na níž se stýká dohledná část zemského povrchu s oblohou, je jedním z esenciálních pojmů teorie perspektivy. Pro malíře krajin je pak horizont hranicí mezi světem viditelným a neviditelným, imaginárním předělem mezi nebem a zemí a věčně přítomnou uměleckou výzvou.
|
Obr. 2. Jan Slavíček: Krajina s mrakem, kolem 1920, olej, karton |
Obr. 3. Jaroslav Panuška: Mamuti na bažině, kol 1920, olej, karton |
Autoři výstavy Michael Zachař a Ivan Exner rozvrhli expozici do deseti tematických okruhů jako mýtické krajiny, veduty, horské krajiny, mariny, lyrické krajiny apod. Protože však mezi pojmy jako krajina mýtická, lyrická či elegická nelze objektivně odlišit, nemá takové rozdělení pro diváka valný význam a představuje spíše pokus dodat expozici určitou strukturu a rytmus. Návštěvník výstavy s hlubším zájem o malířské umění se více než na tematickou klasifikaci bude soustředit na rozdíly v kompozici, zacházení s perspektivou, práci s barvou, světlem a světelnou perspektivou či v charakteru malířského rukopisu jednotlivých autorů. Na podobných specificích malby ostatně závisí i samotný způsob pojednání horizontu.
Typickým znakem holandské krajinářské školy 17. století byla kompozice s nízkým horizontem a dominantní oblohou, která zaujímá většinu obrazové plochy. Toto kompoziční schéma zobrazení rovinaté krajiny, které nalezlo široké uplatnění zejména v realistické a impresionistické malbě a svůj význam si uchovalo doposud, otevírá umělci prostor pro osobité a inventivní výtvarné pojednání oblohy. Můžeme je obdivovat např. v obrazech Po bouři na siném moři (kolem 1890) od Beneše Knüpfera nebo Krajina s mrakem (kolem 1920) od Jana Slavíčka. Také významný krajinář Adolf Chwala, pro nějž jsou typická velkolepá alpská panoramata, je na výstavě paradoxně zastoupen dvěma scenériemi s nízkým horizontem: Rovinatý kraj (1875-85) a Měsíční noc na Attersee (90. léta 19. století). Díla Na pastvě (po 1880) Antonína Chittussiho nebo Mamuti na bažině (kolem 1920) Jaroslava Panušky naopak dokládají, že rovinatou krajinu lze umělecky působivě zobrazit i v kompozici s vysokým horizontem.
|
Obr. 4. Max Haushofer: Velká alpská krajina, kolem 1860, olej, plátno |
Obr. 5. Alois Kalvoda: Horská krajina, 1914, olej, plátno |
Protějškem rovin a pobřežních nížin je horská či velehorská krajina, která patří k tradičně oblíbeným námětům středoevropské krajinomalby. Skvostnou ukázku představují malby Velká alpská krajina (kolem 1860) Maxe Haushofera, někdejšího profesora krajinářského ateliéru na pražské Akademii, či Horská krajina (1914) Aloise Kalvody. Častější než bezprostřední zachycení horské scenérie, s nímž se setkáváme ve zmíněných dílech, je zobrazení rovinaté či mírně zvlněné krajiny, kterou uzavírá horské pásmo na vzdáleném horizontu. Příkladem je další Haushoferovo dílo U jezera ze 40. let 19. století, práce jeho žáka Aloise Bubáka Jezerní krajina v podhůří z následujícího desetiletí nebo obraz Campagna (1862-67) Jaroslava Čermáka, který byl vybrán pro plakát výstavy. Formát posledně jmenované krajinomalby je nezvykle orientován na výšku, což si vynutilo zobrazení ruiny věže v prvním plánu obrazu.
Pro milovníka umění je na krajinomalbě zajímavé zobrazení oblohy v různých denních a ročních dobách a zachycení rozmanitých atmosférických jevů, na němž se zvláště projevuje invence a virtuozita jednotlivých autorů. V tomto kontextu může návštěvník výstavy obdivovat již zmíněný Knüpferův obraz Po bouři na siném moři , mistrovské dílo Františka Kavána Když crčí do vod (1894) nebo obraz Krajina před bouří (kolem 1910) od Josefa Ullmanna. Obraz Žito (1908) Antonína Slavíčka doslova dýchá poledním letním žárem, zatímco ze Zimní krajiny na Vysočině (1920) Gustava Macouna to vane mrazivým nočním vzduchem. Nelze přehlédnout zádumčivou noční scenérii na mořském pobřeží v díle Osamělý jezdec (kolem 1900) Jakuba Schikanedera nebo přízračný úsvit na obraze Chrám (kolem 1906) od Jaroslava Panušky. O podobný efekt se pokouší současný mladý autor Tomáš Honz v malbách Pustina a Podsvětí (obě 2023).
|
Obr. 6. František Kaván: Když crčí do vod, 1894, olej, dřevo |
Obr. 7. Gustav Macoun: Zimní krajina na Vysočině, 1920, olej, plátno |
Podobně jako u předchozích tematických výstav v Galerii Kooperativy najdeme v expozici také několik prací z oboru grafiky a kresby. Tato skromná ukázka je tentokrát omezena na pouhé čtyři autory, všechna vybrána díla však mají vysokou kvalitu. Divák jistě ocení virtuózní akvatinty Ladislava Čepeláka z cyklů Horizont, Pole a Zimní pole. Náročné měřítko snesou i kresby Aleny Vršanské a Lenky Falušiové, dvou autorek současné mladší střední generace.
Výstava Horizonty navazuje na sérii výstav, představujících z různých úhlů sbírku pojišťovny Kooperativa. V živé paměti jsou dosud zdařilé projekty minulých dvou let: Kruhy na vodě (2022) a Mařákovci (2023). Strategie těchto výstav, která je založena na realisticko-impresionistickém jádru zmíněné sbírky doplněném menším počtem zápůjček a současnou fotorealistickou malbou, má svá zřejmá omezení a jednou se vyčerpá. Bude proto zajímavé sledovat, zda kurátoři sbírky dokáží v budoucnosti přinést nějakou inovativní změnu výstavního programu. Přirozenou cestou k takové inovaci by bylo zejména otevření se širšímu spektru současných uměleckých projevů. Aktuální výstava Horizonty však srdce milovníka krajinomalby – a kvalitního výtvarného umění vůbec – zaručeně potěší.
|
Obr. 8. Ladislav Čepelák: Zimní pole, 1991, akvatinta, papír |
Obr. 9. Alena Vršanská: Malá skála, 2018, tuš na folii |
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Galerie Kooperativy
