Je znám jako malíř světla a stínů, prchavých počitků, ale i archetypálních symbolů a nadsmyslové zkušenosti. Do Francie odešel v roce 1920 a následujícího roku se usadil v Paříži. Výstava Cesta k Vysoké hře mapuje ranou tvorbu Josefa Šímy od brněnských počátků do první poloviny třicátých let a vůbec poprvé přibližuje českému publiku Šímovo působení v pařížské skupině Le Grand Jeu. Výstava v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně, připravená kurátory Petrem Ingerlem a Annou Pravdovou, trvá do 24. února.
Do Brna se Šíma přestěhoval v roce 1904, kdy byl jeho otec jmenován profesorem na Státní průmyslové škole. V Brně Žabovřeskách pak měl Šíma mladší svůj první ateliér. V roce 1919 založil společně s dalšími brněnskými umělci Klub výtvarných umělců Aleš. V roce 1922 se část progresivněji laděných umělců včetně Šímy odštěpila a utvořila Skupinu výtvarných umělců v Brně. S městem Šíma udržoval kontakty, i když již bydlel natrvalo ve Francii. Jedním z jeho přátel byl například spisovatel Jiří Mahen. Z Šímových prací tohoto období jsou na výstavě představeny Podobizna malířova bratra z let 1913-1914 nebo Píšící postava u stolu z let 1918-1919. K dalším raným dílům patří obrazy z roku 1920 inspirované technickým pokrokem, jimiž se Šíma přibližuje k Devětsilu, k jehož avantgardnímu programu se hlásí. K takovým dílům patří například obrazy Vlak či Železniční most. Vyznačují se konstruktivistickým a někdy až futuristickým tvaroslovím. Možná se v nich odráží i inspirace sbírkou dalšího brněnského umělce Stanislava Kostky Neumana Nové zpěvy, oslavující svět techniky, a také vlastní životní zkušenost Šímova. Touto dobou je totiž asistentem na katedře technického kreslení u profesora Ferdinanda Herčíka na Českém vysokém učení technickém v Brně.
Obr.1. Berenice Abbott, 1928
Od roku 1921 se pak v Šímově díle objevuje okouzlení novým prostředím, Paříží. Ať už se jednalo o kavárny, kabarety nebo řeku Seinu. Šíma však ve Francii nejen kreslí a maluje, ale i píše. Svým poetickým záznamům dává souhrnný název Kaleidoskop. Publikuje rovněž v českých časopisech Volné směry nebo Stavba. V Paříži navázal kontakty s významnými umělci, šlo nejen o malíře, ale i básníky a teoretiky. Mezi nimi Auguste Perret, Pierre Jean Jouve, Georges Ribemont-Dessaignes a další. V roce 1923 se oženil s Nadine Germainovou, jejíž rodina se věnovala knižním vazbám a bibliofiliím. Šíma se tedy začal zabývat i knižní ilustrací a grafickými úpravami knih. Ukázkou jsou ilustrace k albu Paříž z roku 1927, kterým je věnována jedna z místností Místodržitelského paláce. Tyto ilustrace patří k vrcholným projevům Šímovy grafické tvorby. Jedná se o ručně kolorované lepty, kterými doprovodil básně a úryvky textů moderních francouzských autorů. Projevuje se v nich typicky šímovský rukopis a objevují se symboly, které budou postupně vstupovat i do jeho malířské tvorby.
Výstava reflektuje i Šímovo krátké období nezobrazujícího výtvarného projevu let 1923-1926, které bylo ovlivněno nejen osobním setkáním s Theem van Doesburgem a návštěvou ateliéru Pieta Mondriana, ale i lingvistickými teoriemi Romana Jacobsona. Přestože žil Šíma v zahraničí, aktivně se zapojoval do domácího uměleckého života. Byl členem Devětsilu a hrál důležitou roli jako zprostředkovatel kontaktů mezi Čechami a Francií. V roce 1925 mu pak Devětsil zorganizoval i první samostatnou výstavu, která proběhla v Topičově salónu v Praze a v knihkupectví Barvič a Novotný v Brně. Ve speciálním čísle avantgardní revue Pásmo se pak Šímovu dílu věnovali zahraniční autoři a jedním článkem přispěl i Karel Teige.
V roce 1927 ho seznámil český publicista a spisovatel působící v Paříři, Richard Weiner, s mladými básníky René Daumalem a Rogerem Vaillandem, kteří společně s Rogerem Gilbertem-Lecomtem založili během svých gymnaziálních studií v Remeši v roce 1924 skupinu s názvem Simplicisté. Weiner vnímal spojitosti mezi malířským hledáním Šímy a poetikou těchto mladých studentů, a proto inicioval společné setkání, které vyústilo v založení skupiny Le Grand Jeu. O patnáct let starší Šíma se stal jejím hlavním výtvarníkem a ostatní členové interprety jeho tvorby. K jádru skupiny patřili básníci Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal a Roger Vailland, kreslíř Maurice Henry, fotograf Artür Harfaux, básník a literární kritik André Rolland de Renéville, spisovatel Hendrik Cramer a jeho žena Vera Milanova. Skupina se pravidelně scházela v Šímově ateliéru a začala vydávat časopis se stejnojmenným názvem. První číslo recenzoval Jiří Voskovec již v říjnu 1928 v Revue Devětsilu. O dva roky později bylo skupině věnováno celé číslo tohoto periodika a naopak na stránkách Le Grand Jeu vyšly básně Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. V roce 1929 se konala první kolektivní výstava skupiny v pařížské Galerii Bonaparte. Vedle Šímy na ní prezentovali své práce také Maurice Henry, Malliarakis alias Mayo a Artür Harfaux, současně byli vystaveny i africké a oceánské plastiky. Vedle surrealistické skupiny patřila Le Grand Jeu k nejvýznamnějším pařížským uměleckým skupinám. Její členové se odkláněli od evropské racionální civilizace, inspirovali se okultní tradicí, snažili se o zrušení protikladů mezi životem a smrtí, o osvobození ducha od tělesnosti, což odpovídalo Šímovu monistickému pojetí malby.
Obr.2. Kompozice, 1925
„Aby mohly být napsány Rimbaudovy či Nervalovy verše, aby bylo možno malovat jako Chirico, Masson nebo Šíma, je nutno nejprve prožít velké dobrodružství, musí se zabodnout nůž do kulis předstírající hmatatelný svět, je třeba vědět, že tvary metamorfují, že svět se ve spánku vypaří, že halucinace a percepce jsou jedno a že nelze zdravý stav považovaný za normu stavět do protikladu ke stavům jiným, označovaným za patologické“, píše Roger Gilbert-Lecomte, který staví Šímu do protikladu k malířům, jež nazývá mrtvolami či automaty, kterým stačí namalovat obraz. Šíma oproti tomu dospěl k revizi hodnot. Existence skupiny však byla krátká. Rozpadla se v roce 1933.
Stejně jako na první kolektivní výstavě jsou i v Brně vedle Šímových kreseb a pláten k vidění kresby Maurice Henryho z třicátých let a fotografie Artüra Harfauxe, také i několik dobových dokumentů. Šíma se ukazuje také jako vynikající portrétista. Vedle portrétu paní Šímové z roku 1928 jsou vystaveny portréty členů Le Grand Jeu, Reného Daumala, Rogera Gilberta-Lecomta a další tváře, které však ve své době vyvolaly u konkurenční skupiny surrealistů negativní reakce, jelikož neodpovídaly jejich představám o způsobu tvorby uměleckého díla. Do krajinných výjevů, které jsou inspirovány okolím vesnice Yébles, kde Šíma zakoupil dům, se již promítají znaky, které jsou pro malíře typické. Jedná se o torza ženských těl, motiv trojúhelníku, obelisku, krystalu, oblak či vejce. Tyto symboly propojují starší práce a Šímovo nové vidění. V letech před druhou světovou válkou se pak malíř často uchyluje k mytologickým tématům. Jako příklad uveďme obraz Návrat Théseův z roku 1933, třetí obraz triptychu věnovaného řeckému hrdinovi Théseovi. Vystavena je také kresebná studie hlavy Aithry pro obraz Mladý Théseus, první obraz z triptychu, který je stejně jako druhý s názvem Minotaurus nezvěstný.
Obr.3. Návrat Théseův, 1933
Brněnská výstava dobře podtrhuje Šímovu roli zprostředkovatele mezi Prahou, Brnem a Paříží. Šíma nikdy nepřetrhal vztahy se svojí rodnou zemí, ba naopak, stále se domů vracel a do Čech přivedl francouzské umělce. Přispěl tak k vzájemnému obohacování umělecké scény v Čechách a ve Francii. Škoda, že osobností jako Šíma není a nebylo víc. Zprostředkovatelé umění mezi jednotlivými zeměmi totiž bytostně chybí. Tak čilé mezinárodní výměny na poli umění jako ve dvacátých a třicátých letech se Česká republika nedočkala ani v dnešních dnech. Jako by se obě poloviny Evropy, bývalé tzv. západní a východní země, od sebe pořád poněkud distancovaly a každá se zajímala jen o to „své“ umění, což je cítit zejména při různých prezentacích poválečného umění. Chybí širší diskuse a kvalitní společné projekty, které by představily naši uměleckou tvorbu, ale i například umění polské, maďarské, bulharské v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii, Americe... a zasadily je do kontextu, do kterého právem patří.
Ačkoliv se jedná o výstavu méně obšírnou, můžeme na Cestě k Vysoké hře shlédnout zápůjčky nejen z našich českých galerií, ale i ze Centre Pompidou v Paříži a od našich i zahraničních sběratelů, což je bezesporu velkým plusem. Výstava poskytuje rovněž solidní přehled o vývoji Šímovy tvorby do poloviny třicátých let. Prezentace má pouze jeden vážnější nedostatek. Divák se na ní nedoví kompletní Šímova životopisná data, jako by Šíma odešel během druhé světové války stejně jako někteří jiní členové skupiny. I přesto, že se prezentace zabývá jen jednou etapou jeho života a tvorby, nebylo by jistě na škodu ve stručnosti nastínit i další jeho životní osudy, aby si i neinformovaný divák mohl vytvořit ucelenější pohled na tohoto umělce. Také texty Šímových přátel mohly být vhodným doplněním malířského díla, čímž by se byly otevřely další roviny pohledu na celé uskupení. Dialog mezi slovem a obrazem. Interdisciplinární přístup by byl v případě Šímy a Le Grand Jeu velice žádoucí. Ne nadarmo se totiž jmenuje jedna kapitola publikace vydané u příležitosti výstavy: Básník mezi malíři – malíř mezi básníky.
Obr.4. Evropa, 1927
Autorka: Eva Čapková
Snímky z expozice ve fotogalerii: Moravská galerie v Brně
