Epocha salonů aneb Salonní umění bez předsudků

Výstava Epocha salonů přibližuje divákovi kulturní fenomén tzv. salonního umění, příznačný pro celé 19. století a počátek 20. století. Podává plastický obraz salonního umění a vyvrací názor, spojující je s konvenčností či úpadkovostí. Epochu salonů můžete navštívit ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni do neděle 5. března 2023.

Autoři výstavy Aleš Filip a Roman Musil zaměřili svůj zájem na vrcholnou a pozdní éru uměleckých salonů v českých zemích, sahající přibližně od roku 1870 do začátku první světové války a na díla českých umělců. Je pouze logické, že českost není v tomto kontextu chápána ve smyslu etnickém, ale výhradně zemském. Návštěvník výstavy se setká vedle obecně známých jmen jako Mařák, Ženíšek, Brožík, Hynais či Myslbek také s dlouhou řadou jak česky, tak především německy znějících jmen, které pro něho budou, není-li zrovna znalcem dějin středoevropského umění, převážně zcela neznámá.

Pojem salonního umění nabízí nejméně tři možnosti výkladu. V nejužším významu  jej lze chápat jako díla žánrového malířství a sochařství, v širším smyslu slova jako umění vystavované na reprezentativních výročních přehlídkách – salonech. V obecnějším významu je pak interpretován jako střední proud dobové umělecké produkce mezi akademismem a modernou. Koncept výstavy sleduje dobovou uměleckou scénu, organizovanou v Čechách Krasoumnou jednotou, která pořádala pražské výtvarné salony nejprve v Klementinu, poté v Žofínském paláci a od roku 1885 v nově otevřeném Rudolfinu. Vedle domácích umělců české i německé národnosti bývali na salonech početně zastoupeni též umělci zahraniční. Salony tak plnily dvojí důležitou roli: seznamovaly české publikum s průřezem domácí umělecké tvorby a současně nabízely i její konfrontaci s tvorbou za hranicemi českých zemí i rakouské monarchie.

O rozvoj výtvarného umění v českých zemích pečovala již od sklonku 18. století Společnost vlasteneckých přátel umění, založená hrabětem Františkem Josefem ze Šternberka-Manderscheidu společně s představiteli dalších sedmi šlechtických rodů. Tato společnost založila roku 1796 Obrazárnu a roku 1800 vysokou uměleckou školu – Akademii. Z její iniciativy vznikla rovněž roku 1835 Krasoumná jednota pro Čechy, společnost pořádající výroční prodejní výstavy a nakupující umělecká díla. V druhé polovině 19. století se Praha postupně stala jedním z významných středoevropských center uměleckého života. Svou zásluhu na tom měly i každoroční výtvarné přehlídky, pořádané Krasoumnou jednotou od roku 1839.

Silnou stránkou výstavy Epocha salonů je uvedení českého umění v období “dlouhého 19. století" do evropských souvislostí. Bylo naprosto běžné, že umělci českého původu nejen studovali na zahraničních akademiích, ale i dlouhá léta v zahraničí pobývali a byli aktivní na místních salonech i trhu s uměním. Jeden z mezinárodně nejúspěšnějších českých umělců 19. století Jaroslav Čermák (1830-1878) byl typickým kosmopolitou. Studoval na akademiích v Praze a Antverpách, později také v Paříži, kde se natrvalo usadil. Nepřestal přitom však cestovat po mnoha evropských zemích. Delší dobu pobýval na Balkáně, odkud vytěžil náměty svých vrcholných maleb, romanticky reflektujících výjevy ze života Černohorců a jejich odpor proti tureckému útlaku. Na plzeňské výstavě jej reprezentuje mimo jiné malba Portrét mladé Černohorky (1878).

V Paříži dlouhodobě pobývali i jiní významní čeští umělci té doby jako Antonín Chittussi, Vojtěch Hynais, Luděk Marold, Václav Brožík, Václav Radimský či Tavík František Šimon. Snad pouze Alfons Mucha, který si Paříž na přelomu století podmanil svými secesními plakáty, se tamních salonních přehlídek umění neúčastnil. Další umělci českého původu měli těsnou vazbu na Vídeň nebo Mnichov. Ve Vídni působili například autor sakrálních maleb v nazarénském stylu Josef von Führich, dále Josef Mařák, Adolf Chwala, Eduard Veith nebo Josef Straka. Jednou z prominentních osobností výtvarných salonů  a nejvýznamnějším umělcem českého původu působícím v Mnichově byl malíř Gabriel  von Max.

Gabriel Cornelius von Max (1840-1915) pocházel z významné česko-německé umělecké rodiny. Jeho otec Josef a strýc Emanuel byli přední předními představiteli klasicistního sochařství v Čechách. Gabriel studoval malířství nejprve na Akademii ve Vídni a poté u Carla von Pilotyho v Mnichově. Tam se také usadil a otevřel si soukromou výtvarnou školu. Později se stal profesorem tamní Akademie a jeho ateliérem prošla řada umělců českého původu, včetně Emanuela K. Lišky a Jakuba Schikanedera. Svou virtuózní malbou si vydobyl všeobecný respekt a stal se celebritou výtvarných salonů.  Uctíván byl zvláště jako mistr náboženských výjevů a psychologicky pronikavých portrétů,  jakým je také prezentovaný obraz Jarní pohádka (1872).

Na výtvarných salonech hrála ústřední roli malba, která dominovala nad ostatními uměleckým obory. Podobně je tomu i v expozici, kde malířská díla počtem jasně převyšují díla sochařská. Přesto je aspoň výběrově zastoupena řada významných sochařských osobnosti své doby – Josef Václav Myslbek, Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Quido Kocián nebo Vojtěch Eduard Šaff. V závěru expozice autoři instalovali domácí “salon”, tedy reprezentativní místnost v měšťanském bytě, sloužící pro přijímání návštěv a vyzdobenou početnými obrazy a grafickými listy zavěšenými “rám na rám” a drobnými sochařskými díly rozmístěnými na stolech, skříních a komodách.

Při výběru vystavených děl se Roman Musil a Aleš Filip pokusili zdokumentovat tematické rozpětí charakterizující salonní umění. K nejčastějším námětům vedle portrétů a krajin patřily historické, mytologické a náboženské výjevy. Ve středoevropském prostředí se pak zvláštnímu zájmu těšily žánrové, sentimentální a anekdotické scény, popularitu nepostrádala též zobrazení zvířat. Protože však salony byly rovněž prodejními výstavami, neubránily se ani zpětnému působení obecného vkusu na tvorbu umělců. Není proto překvapivé, že mezi díly salonního umění, a speciálně mezi žánrovými díly, se vyskytovala mnohá, která by prizmatem dnešního vkusu byla nahlížena jako kýčová. Kurátoři výstavy, kteří věnovali žánrové tvorbě značný prostor, preferovali pochopitelně časem prověřená žánrová díla kvalitních autorů.

K perlám krajinářské části expozice patří mistrovské dílo Čapí sněm (1870) od Julia Eduarda Mařáka.  Přesto bude milovník krajinomalby asi trochu zklamán, když vedle děl Mařáka či Radimského nenajde práce mnoha z významných českých krajinářů, včetně Havránka, Chwaly, většiny Mařákovců nebo Antonína Chittussiho. Poněkud poddimenzované je zastoupení náboženské a pravděpodobně i historické malby, avšak oba tematické okruhy jsou představeny vynikajícím způsobem. V případě náboženské malby jde o konfrontaci dvou monumentálních pláten od Emanuela Krescence Lišky a Josefa Straky, pojednávajících shodný starozákonní námět – Hagar a Ismael na poušti.  Krásnou ukázkou  historického výjevu s dramatickou zápletkou a početným komparsem je obraz Polyxena z Lobkovic chrání královské místodržitele Slavatu a Martinice (1892) od Václava Brožíka.

Je jisté, že vedle bravurního malířského provedení díla hrála svou roli v soutěži umělců o přízeň publika také atraktivita námětu a emoční náboj díla. V salonním uměním proto nebyla nouze o senzační náměty, jako je barokizující temnosvitná malba Lumy von Flesch-Brunningen Pomazání čarodějnice (1899), nebo vypjatě dramatické scény. Příkladem druhého je obraz Polární katastrofa (1887) od česko-německého umělce Julia von Payer. Autor díla, významný kartograf, námořní důstojník a polárník, na něm zobrazil skutečnou historickou událost, britskou polární expedici sira Johna Franklina v okamžicích jejího tragického konce. Je zajímavostí, že o deset let později vytvořil Julius von Payer pod názvem Záliv smrti monumentální variantu téhož díla o rozměrech 390x540 cm, která v šedesátých letech přešla do majetku Akademie věd a dodnes se nachází v přednáškovém sále Geofyzikálního ústavu.

Zájemci o hlubší seznámení s fenoménem salonního umění lze doporučit publikaci Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna (1870–1914), kterou vydala Západočeská galerie v Plzni a jejímiž editory jsou autoři výstavy Aleš Filip a Roman Musil. V šesti odborných statích kniha pojednává o fenoménu českého salonního umění se zvláštním zřetelem k výročním výstavám Krasoumné jednoty pro Čechy v uvedeném období. Samostatné oddíly jsou věnovány vztahu českého salonního umění k významným evropským uměleckým centrům ve Vídni a Mnichově a účasti českých umělců na pařížských výtvarných salonech. Publikace je doprovázena medailony 95 umělců a rozsáhlým obrazovým materiálem.

Představa dějin umění jako lineárního procesu neustálého nahrazování forem “zastaralých” formami "progresivními” je již nejméně půlstoletí neudržitelná. S tímto vědomím se studium fenoménu salonního umění jeví nejen jako legitimní, ale též jako potřebné a žádoucí. Výstava Epocha salonů představuje pojem salonního umění v jeho reálné historické podobě a  opravuje klišé spojující je s tvorbou pokleslou, konvenční či regresivní. Nesporným přínosem výstavy je také skutečnost, že uvádí české salonní umění do evropského kontextu a objasňuje úlohu, kterou  sehrálo v období “dlouhého 19. století" při utváření vkusu široké veřejnosti a formování výtvarné kritiky. 

Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Západočeská galerie v Plzni

• Západočeská galerie
• krajinomalba
• portrét
• umění 19. století
• středoevropské umění