Galerie Věda a umění hostí pod názvem Božská moudrost, Boží příroda intelektuálně podnětnou mezinárodní putovní výstavu reflektující rosenkruciánské hnutí – nábožensko-filozofický proud, vzešlý na počátku 17. století z prostředí německého protestantismu a pokračující v různých podobách až do naší současnosti. Jádrem výstavy je soubor historicky unikátních a umělecky cenných rosenkruciánských knižních pramenů ze sbírky pořádající instituce – Bibliotheca Philosophica Hermetica v Amsterdamu. Výstavu v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze je možné shlédnout do 29. června.
Obr. 1. Johann Valentin Andreae (1586 - 1654)
Obr. 2. Heinrich Khunrath (1560 - 1605)
Rosenkruciánské hnutí se zformovalo v prvních letech 17. století v intelektuálním okruhu luteránského teologa Johanna Valentina Andreaeho, který je považován za jednoho z autorů tří rosenkruciánských manifestů: Fama Fraternitatis, Confessio Fraternitatis a Chymická svatba Christiana Rosenkreutze, kolujících nejprve v rukopisech a v letech 1614-16 vydaných tiskem. Mýtický zakladatel Bratrstva růžového kříže, učenec 15. století Christian Rosenkreutz, údajně shromáždil ve svých spisech poklad hermetického vědění Východu i Západu. Jejich nález při otevření Rozenkreutzovy hrobky měl být impulsem k obnově působení Bratrstva v okruhu Andreaeho intelektuálních přátel.
Skutečnými duchovními prameny rosenkruciánství jsou zejména soubor starověkých nábožensko-filozofických spisů Corpus Hermeticum a přírodní filozofie Paracelsa, lékaře, alchymisty a myslitele z první poloviny 16. století. Někteří moderní historikové považují rosenkruciánské hnutí za intelektuální odpověď na duchovní strnulost dobového luteránského protestantismu a pokus o jeho obnovu. Z obecnějšího pohledu jde o jeden z projevů heroického úsilí o velkou syntézu křesťanské víry a racionálního poznání, teologie a přírodní vědy, které má svou analogii i v katolickém prostředí a jako nepřerušená řeka proudí celými duchovními dějinami Západu.
Obr. 3. Vyobrazení "Poznej Boha" z knihy Heinricha Khunratha Amphitheathrum sapientiae aeternae (1595)
Obr. 4. Vyobrazení "Brány Amfiteátru věčné moudrosti" z knihy Heinricha Khunratha Amphitheathrum sapientiae aeternae (1595)
Expozice představuje vedle historických vydání tří rosenkruciánských manifestů řadu unikátních knih ze spřízněného myšlenkového okruhu, pocházejících převážně z první poloviny 17. století. Nejstarší z nich je Amphitheathrum sapientiae aeternae od Heinricha Khunratha z roku 1609 (první vydání pochází z roku 1595). V jeho ilustračním doprovodu vyniká čtveřice kruhových rytin, nazvaných Poznej Boha, Poznej sám sebe, Poznej přírodu a Oratoř a laboratoř. Mědirytiny podle návrhu Hanse Vredemana de Vries, prezentující ústřední myšlenky díla v podobě názorných a důmyslných schémat, jsou nepostradatelným nástrojem pro porozumění textu. Khunrath zemřel již roku 1605 a nemůže být přímo spojován s činností Bratrstva. Základní myšlenky jeho kompendia hermetické filozofie, křesťanské kabaly, alchymie a magie jsou však společné s idejemi rosenkruciánských manifestů.
K nejplodnějším autorům rosenkruciánského okruhu patřil anglický paracelsiánský lékař Robert Fludd. V díle Utriusque cosmi historia (1617), ilustrovaném vynikajícím mědirytcem Matthäusem Merianem, nahlíží vesmír prizmatem interaktivního působení tří říší: andělské, nebeské a elementárních živlů. Princip fungování vesmíru vykládá Fludd na základě analogie s jednostrunným hudebním nástrojem – monochordem: Harmonie sfér je založena na celočíselných vztazích orbitů nebeských těles podobně jako hudební harmonie spočívá v celočíselných poměrech intervalů. V jiném Fluddově díle lze nalézt schéma a výklad trojdílné struktury „spirituálního mozku“, korespondující s trojitou strukturou vesmíru. Z dalších prezentovaných spisů je nezbytné zmínit Speculum Sophicum Rhodo-Stauroticum (1618) od Daniela Möglinga, obsahující proslulé alegorické vyobrazení Domu Ducha svatého a označovaný jako čtvrtý manifest rosenkruciánů.
Obr. 5. Vyobrazení "Spirituálního mozku" z knihy Roberta Fludda De praeternaturali utriusque mundi historia (1621)
Obr. 6. Vyobrazení "Kosmického monochordu" z knihy Roberta Fludda Utriusque cosmi historia (1617)
Ideje Bratrstva o reformě teologie, vědy i společnosti souzněly s vizí Jana Amose Komenského o všeobecné nápravě světa skrze reformu vzdělání a univerzální vědění (pansofia). Komenský navázal korespondenci s Andreaem, byť až poté, co se autor rosenkruciánských manifestů od působení Bratrstva navenek distancoval. Mezi jinými Komenského spisy představuje expozice také Labyrint světa a Lusthauz srdce (1631), kde se vliv Andreaeho myšlenek projevil nejpatrněji. V rámci komeniologických bádání se na uspořádání výstavy podílel i Filozofický ústav Akademie věd. Prezentované vzácné tisky pocházejí také z fondů Strahovské knihovny, Národní knihovny a Knihovny Národního muzea.
Není bez zajímavosti, že rosenkruciánský obdiv k dokonalosti a kráse stvořeného světa spolu s přesvědčením o božské přirozenosti člověka stojí v opozici k dobové protestantské teologii, hlásající v otázce spásy pasivní odevzdání člověka milosti Boží, a má blíže k aktivnímu pojetí katolické soteriologie. V duchu ústředního hermetického axiomu „co je dole, je i nahoře“ vybízí k aktivnímu zkoumání stvořeného světa, který je v harmonii se světem božských idejí. Poznání přírody a jejích zákonů je také cestou vedoucí k poznání Boha. Poznáváním stvořeného vesmíru člověk zdokonaluje sám sebe a proměnou své duše se účastní na své spáse a spolupracuje rovněž na Božím záměru, kterým je vykoupení celého Stvoření.
Obr. 7. Obálka publikace k výstavě Božská moudrost, Boží příroda (2019) s reprodukcí "Domu Ducha svatého" z knihy Speculum Sophicum Rhodo-Stauroticum (1618) od Daniela Möglinga
Obr. 8. Vyobrazení "Panny Moudrosti" z rukopisu Geheime Figuren der Rosenkreutzer (před 1785)
V době, kdy Johann Valentin Andreae psal rosenkruciánské manifesty, namířil Galileo Galilei poprvé k nebi svůj dalekohled, objevil fáze Venuše a satelity Jupitera a zahájil tak éru novodobé experimentální vědy. Za čtyři století její existence se obzor lidského poznání vesmíru a přírody rozšířil ohromující expanzí, ale otázky po smyslu bytí a jeho zakotvení v Absolutnu zůstávají stejně znepokojivé, protože empirická věda na takové tázání nemůže dát odpověď. Dialog mezi teologií či filozofií na straně jedné a přírodními vědami na straně druhé zůstává podobně naléhavý jako na počátku 17. století. A to je výzva pro opravdové umění, hluboce reflektující esenciální lidskou zkušenost, které může i v naší současnosti být opět prostředníkem v tomto dialogu.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Fotogalerie výstavy: