Výstava tvorby současného fotografa Miloše Sedláčka v Národním zemědělském muzeu v Praze dokazuje, že kvalitní umění si nachází místo nejen za stěnami tradičních výstavních institucí. Výstava s názvem ZE MĚ, odhalující netušenou poezii všedních míst a obyčejných krajin, je k vidění do 31. března 2023.
Nezvyklé místo konání výstavy v Národním zemědělském muzeu vzbuzuje očekávání, že téma výstavy nějakým způsobem souvisí s odborným zaměřením této instituce. Třebaže přehlídka tvorby Miloše Sedláčka skutečně představuje fotografie z období posledních pěti let s námětem rurální krajiny, v žádném případě se nejedná o soubor prací vytvořených ad hoc k této příležitosti. Krajina nesoucí stopy lidského působení je pro autora významným tématem, inspirovaným jeho dětskými prožitky z venkova a procházejícím celou genezí jeho tvorby.
|
Obr. 2. Miloš Sedláček: Luh (Blata), 2022, fotografie |
Obr. 3. Miloš Sedláček: Divoké husy, 2020, fotografie |
Jak napovídá dvojznačný název výstavy ZE MĚ, tvorba Miloše Sedláčka (1956) reprezentuje současnou výtvarnou fotografii s vysokým podílem individuálního vkladu tvůrce. Tento subjektivní aspekt však v jeho případě není založen na svévolné digitální manipulaci s obrazem, ale na respektu k zaznamenané objektivní realitě, která je interpretována citlivým a přitom originálním způsobem. Sedláček je autorem, který k realizaci svých představ využívá sofistikovanou technologii digitálního zpracování obrazu, aniž by podlehl fascinaci jejími ohromujícími možnostmi a podřídil výtvarný záměr technologii.
|
Obr. 4. Miloš Sedláček: Alanova chmura, 2023, fotografie |
Obr. 5. Miloš Sedláček: Blátivo, 2023, fotografie |
Podstatným a charakteristickým znakem Sedláčkových fotografií je kreativní práce s pohybovou neostrostí, která je typicky způsobena vlněním obilí či travin nebo kýváním větví ve větru, ale jejímž zdrojem se může stát také osamělý traktor jedoucí v širém poli. V některých případech dosahuje autor podobného efektu pohybem objektivu. Na příkladu porovnání fotografií Luh (Blata) a Tajná zpráva je snadno patrné, jak různé stupně pohybové neostrosti vyjadřují různá tempa ubíhání času a spoluurčují tak atmosféru a náladu jednotlivých obrazů. Pro Miloše Sedláčka je fenomén plynutí času závažným, ne-li ústředním tématem tvorby.
|
Obr. 6. Miloš Sedláček: Za barákem auto, 2022, fotografie |
Obr. 7. Miloš Sedláček: Tajná zpráva, 2022, fotografie |
Pozorného diváka upoutají na Sedláčkových fotografiích struktury, které odrážejí porézní, jemně zbrázděné nebo popraskané povrchy omítky, podlahové stěrky či nátěrové hmoty. Tyto textury autor inventivním způsobem využívá při komponování svých fotografických obrazů. Vedle rovnoměrně strukturovaných a monochromních povrchů nachází uplatnění také pro jejich narušení, barevné skvrny či oprýskaný nátěr (fotografie Blátivo). Struktury podobných všedních materiálů zkoumala ve své tvorbě generace fotografů šedesátých let (E. Medková, Č. Krátký, J. Putta, S. Benc, K. Kuklík), ovšem teprve současná digitální technologie otevřela k jejich výtvarnému uplatnění možnosti dříve nepředstavitelné.
|
Obr. 8. Miloš Sedláček: Nic se neděje 3, 2023, fotografie |
Obr. 9. Miloš Sedláček: Nic se neděje 5, 2023, fotografie |
Sedláčkovy fotografie jsou založeny na digitálním prolínání nejméně dvou primárních snímků, z nichž první je zdrojem hlavního motivu obrazu, zatímco druhý a další dodávají vedlejší motivy, případně barevné akcenty, a utvářejí struktury barevných ploch. Současně se skládáním motivů dochází také k mísení barev do lomených pastelových tónů. Ukázkovým příkladem metody prolínání je fotografie Divoké husy. Hlavní motiv roviny s nízkým obzorem a stromořadím podél cesty vytvořil spojením s motivem bílých skvrn na zdi sugestivní obraz hejna divokých hus táhnoucích nad venkovskou krajinou. Naproti tomu některé obrazy ze série Nic se neděje dospívají až na práh abstrakce. Potvrzuje to nejen mimořádný inovativní potenciál tvůrčí metody Miloše Sedláčka, ale naznačuje i možné další směřování jeho tvorby.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: archív umělce
