Oblast novodobého posvátného či sakrálního umění, odborně zvaného též liturgické, zůstává pro většinu veřejnosti zahalena rouškou tajemství. Téměř nulové je proto povědomí o umění, které vznikalo za zdmi kostelů za komunistického režimu v letech 1948-1989. Jeho příběh přináší mimořádně hodnotná výstava Posvátné umění v nesvaté době, kterou můžete navštívit v Muzeu umění Olomouc do velikonoční neděle 9. dubna 2023.
Protože k podstatě totalitního režimu náleží úplná kontrola společnosti i jednotlivce, komunistický diktát v letech 1948–1989 se nezastavil ani před kulturou, uměním a náboženstvím. Pronásledování zasáhlo všechny církve, nejvíce však katolickou, kterou kvůli jejímu vlivu a početnosti vnímali komunisté jako hlavní oponentní sílu v zemi. Došlo k zestátnění církevního majetku, zrušení církevního školství a tisku, likvidaci řeholních řádů, internaci biskupů a sérii politických monstrprocesů s kněžími i věřícími. Veškerý náboženský život byl vytlačen z veřejné sféry a podřízen kontrole státních církevních tajemníků. Není proto překvapivé, že většina národa dnes netuší nic o novodobém sakrálním umění, které navzdory všemu útlaku vstoupilo do českých kostelů a modliteben v době komunismu. Rozptýlení této všeobecné neznalosti je velkou zásluhou aktuální výstavy v Muzeu moderního umění Olomouc.
Vystavovat díla posvátného umění není vůbec jednoduché, protože obvykle jsou buď pevně spojena s liturgickým prostorem (nástěnné malby, vitraje), nebo mají podstatnou funkci v bohoslužbě (oltářní obrazy, sochy, liturgický mobiliář). Kurátoři Šárka Belšíková a Ivo Binder vyřešili tento zásadní problém tím, že výstavu založili na autorských návrzích a modelech liturgických děl. Expozici poté obohatili uměleckými díly, která bohoslužebnou funkci již neplní, nebo která lze dočasně zapůjčit. Navzdory tomuto objektivnímu omezení je koncepce výstavy, představující české katolické i protestantské sakrální umění v době totality, velkorysá a výborně promyšlená. Vedle vybraných děl z oborů malířství, sochařství a užitého umění zahrnuje formou výkresů, fotografií a trojdimenzionálních modelů také významné projekty církevní architektury, realizované i nerealizované.
|
Obr. 2. Výstava Posvátné umění v nesvaté době, v popředí dílo Luďka Tichého: Kříž Boží lásky, 1986, dubové dřevo, zlacení |
Obr. 3. Ludvík Kolek: Kladení Krista do hrobu, 1964-65, olej, plátno |
Ústředním dílem expozice je expresivní řezba monumentálního krucifixu od Luďka Tichého, vytvořená roku 1986 pro kostel sv. Prokopa v Praze-Braníku. Nechybí ani díla dvou našich předních sochařů, kteří se na sakrální tvorbu primárně zaměřili. Akademický sochař a restaurátor Karel Stádník (1924-2011) upravil a vyzdobil v době nesvobody celou řadu liturgických prostorů. Vedle křížových cest v katedrále sv. Václava v Olomouci a v kostele v Praze-Lhotce patří k jeho nejvýznamnějším dílům netradičně pojatý ikonostas v řeckokatolické katedrále sv. Klimenta v pražském Klementinu, který je na výstavě zastoupen modelem sochy Mojžíše. Tvorbu o generaci mladšího Otmara Olivy (1952), autora úpravy liturgického prostoru baziliky na Velehradě, reprezentuje olověná socha sv. Leopolda Mandiče, odlitá pro kapli bývalé augustiniánské kanonie ve Šternberku.
Navzdory politickým represím se v druhé polovině šedesátých let začaly v českém katolickém prostředí šířit informace o liturgické reformě přijaté II. vatikánským koncilem. V jejím raném uvádění do praxe sehrál zásadní roli teologicky vzdělaný a všestranně talentovaný umělec Ludvík Kolek (1933-2021), autor početných úprav liturgických prostorů, který se postupně uplatnil jako malíř, sochař, autor vitrají i projektant sakrálních staveb. Kolkovu ranou figurativní tvorbu představuje vynikající obraz Kladení Krista do hrobu a návrh na nástěnnou malbu křížové cesty v kapli sv. Rocha v Hustopečích, jeho zralou abstraktní tvorbu potom oltářní obraz z kostela Narození Panny Marie ve Starém Hrozenkově. Několika exponáty je prezentována stavba a umělecká výzdoba kostela sv. Josefa v Senetářově, nejvýznamnějšího projektu sakrálního umění, které se v podmínkách komunistického režimu podařilo u nás uskutečnit.
|
Obr. 4. Karel Stádník: Mojžíš, 1986, model pro ikonostas v katedrále sv. Klimenta v Praze, umělá pryskyřice |
Obr. 5. Otmar Oliva: sv. Leopold Mandič, 1986-87, býv. augustiniánská kanonie ve Šternberku, olovo, bronz |
Kostel v moravském Senetářově byl vybudován jako novostavba v letech 1968-71 díky mimořádné odvaze a osobnímu nasazení P. Františka Xavera Vavříčka, děkana v Jedovnicích, a obětavému úsilí mnoha zúčastněných. V expozici jej připomíná třídimenzionální model stavby, návrhy vitrají vytvořené technologií litého skla a model reliéfu sv. Josefa z patinované sádry, vše z dílny Ludvíka Kolka, který byl rovněž autorem oltářního obrazu, svatostánku, obětního stolu, ambonu a dalšího liturgického vybavení. Dílo završila Kolkova spolupráce s Mikulášem Medkem, který vytvořil pro kostel abstraktně symbolickou křížovou cestu jako sérii 14 závěsných maleb olejem a emailem na plátně.
Mikuláš Medek (1926-1974), přední osobnost české abstraktní malby v období informelu, se tvorbě pro liturgický prostor na rozdíl od Stádníka či Kolka věnoval pouze příležitostně. Díky zakázkám P. Vavříčka však v letech 1963-71 vytvořil mimořádně hodnotný soubor maleb pro tři sakrální stavby v Moravském krasu, zahrnující oltář v kostele sv. Petra a Pavla v Jedovnicích, oltář v kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích a zmíněnou křížovou cestu v kostele sv. Josefa v Senetářově. Medkovu sakrální tvorbu v expozici důstojně zastupuje studijní malba k oltářnímu obrazu v Jedovnicích. Na úpravě liturgického prostoru jedovnického kostela se spolu s Medkem a Kolkem podíleli i další výrazné umělecké osobnosti šedesátých let – Josef Istler, Karel Nepraš a Jan Koblasa, který zde vytvořil svatostánek, obětní stůl a kazatelnu, jakož i mohutný dřevěný retábl pro Medkův oltářní obraz.
|
Obr. 6. Ludvík Kolek: kostel sv. Josefa v Senetářově, 1968-71 |
Obr. 7. Presbytář kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích s oltářem od Mikuláše Medka, retáblem a dalším liturgickým vybavením od Jana Koblasy |
V expozici nelze přehlédnout projekty početných sakrálních staveb, které ze zřejmých důvodů zůstaly často nerealizovány. Veřejnosti naprosto neznámé jsou například pozoruhodné návrhy kostelů od vynikajících architektů Jaroslava Čermáka a Jana Sokola. První jmenovaný se uplatnil alespoň projektem kaple Božského Srdce Páně v Olomouci, druhý úpravou Zlaté brány a presbytáře katedrály sv. Víta v Praze. K ojedinělým sakrálním stavbám, které se vedle senetářovského kostela podařilo v době nesvobody realizovat, patří kostel sv. Mikuláše v Tiché u Frenštátu od Lubomíra Šlapety a kostel sv. Václava v Mostu od Michala Sborwitze. Architekturu protestanských církví reprezentují model kostela U Jákobova žebříku v Praze-Kobylisích od švýcarského architekta Ernsta Gisela a model invenčně řešeného kněžiště modlitebny v Benešově od malíře Stanislava Judla.
Významné místo věnovali autoři expozice také vitrajím, které k utváření liturgického prostoru tradičně a neoddělitelně patří. Prezentované návrhy novodobých chrámových vitrají pocházejí z ruky Miloslava Troupa, Jana Jemelky, Jana Exnara a Karla Rechlíka. Posledně jmenovaný umělec, který je autorem vitrají v cisterciácké klášterní bazilice na Starém Brně, je v expozici představen rovněž jako bravurní malíř dvěma zastaveními křížové cesty. Opomenuty nezůstaly ani liturgické předměty – specifická oblast umění v posvátném prostoru, která se nachází na rozmezí drobné plastiky a šperku. Divákovu pozor určitě upoutají nádherné monstrance, kříže, relikviáře a svícny z dílny Jana Sokola, Josefa Symona, Ludvíka Kolka či Jana Koblasy.
|
Obr. 8. Ludvík Kolek: návrh na nástěnnou malbu křížové cesty v kapli sv. Rocha v Hustopečích, 1964, tužka, pastel, papír |
Obr. 9. Výstava Posvátné umění v nesvaté době, instalace liturgických předmětů |
Magnetem zvláštní části expozice, věnované sakrální tvorbě českých umělců v emigraci, je soubor návrhů Josefa Šímy pro vitraje kostela Saint-Jacques v Remeši, zapůjčený ze sbírky tamního Musée des Beaux-arts. Vedle akvarelů drobného formátu obsahuje i fragment malby na plátně, symbolicky pojednávající výjev z legendy o svatém Jakubovi, který byl realizován jako monumentální trojdílná vitraj v chórovém závěru kostela. Sakrální tvorbu sochařů Zbyňka Sekala a Josefa Symona připomínají návrhy úprav liturgického prostorů rakouských kostelů, tvorbu Jana Koblasy pak odlitek abstraktní sochy Zmrtvýchvstání (1981), jejíž jiný odlitek ze zlaceného bronzu byl po pádu komunismu osazen v příčné lodi Svatovítské katedrály. Do kontextu exilové tvorby je uveden i česko-německý sochař a malíř Otto Herbert Hajek, představený zejména bronzovými modely svého vrcholného díla – křížové cesty v Berlíně-Plötzensee.
Protějškem liturgické tvorby umělců jako Medek a Kolek, kteří navzdory režimnímu tlaku udržovali intelektuální kontakt se soudobým vývojem umění ve svobodném světě, byl svérázný sakrální projev několika podivínských solitérů. Přehlídka posvátného umění v době totality by nebyla úplná, kdyby opomenula solitérní tvorbu Vojmíra Vokolka, který v letech 1949-82 vyzdobil nástěnnými malbami několik venkovských kostelů a kaplí. Tyto fresky jsou dosud přijímány s rozpaky, ne tak z estetických důvodů (záměrně naivizující aperspektivní malba), jako spíše pro své “jurodivé” motivy (adorace rakety). Méně kontroverzní je Vokolkův liturgický mobiliář a sochařsky pojednané křížové cesty, vyznačující se rustikálností a syrovou expresivitou. Návštěvník výstavy uvidí soubor rustikálního liturgického vybavení z kostela ve Stráži pod Ralskem a sedm zastavení expresivní křížové cesty ze dřeva a měděného plechu, pocházející z kostela v Rozhovicích.
|
Obr. 10. Karel Rechlík: dvě zastavení křížové cesty pro kostel N. Trojice v Běhařovicích, 1978, olej, plátno |
Obr. 11. Vojmír Vokolek: obětní stůl a svícny z kostela ve Stráži pod Ralskem, tři zastavení křížové cesty z kostela v Rozhovicích |
Samostatnou zmínku zasluhuje vynikajícím způsobem zpracovaný katalog, zahrnující kromě úvodních teoretických statí bohatě ilustrovaný soupis uměleckých děl v liturgickém prostoru v Čechách a na Moravě, vytvořených v letech 1948-1989. Tento původní a mimořádně hodnotný soupis by určitě nevznikl, nebýt celoživotního intenzivního bádání Ivo Bindera a jeho systematického výzkumu v oblasti českého sakrálního umění. Katalog je rozšířen o medailony umělců a objednavatelů, kteří se svou vůlí, odvahou a osobním nasazením o vznik sakrálních děl v době totality zasloužili. Bohužel, Muzeum umění Olomouc těžce podcenilo zájem veřejnosti o tuto publikaci, takže katalog byl vyprodán již na počátku prosince. To je také jediná vážnější výtka vůči tomuto jinak obdivuhodnému projektu.
Úroveň výstavy Posvátné umění v nesvaté době výrazně převyšuje standard expozic mnoha veřejnoprávních galerií, které jsou v poslední době nezdravě zahlceny efemérními konceptuálními trendy. Ivo Binder a Šárka Belšíková poskytli vzácný příklad vědecky erudované a metodické práce. Expozice přehledně a názorně mapuje nadčasově významnou a tematicky přesně vymezenou oblast našeho umění 20. století, která dosud nikdy nebyla odborně zpracována. Výstava se svou doprovodnou publikací tak představuje nejen zážitek a poučení pro diváka, ale i podstatný přínos pro českou uměnovědu. Z těchto důvodů pokládám Posvátné umění v nesvaté době za nejkvalitnější výstavní projekt posledních let v oboru novodobého českého umění.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1-4,8-11), Muzeum umění Olomouc (5-7)
