Malíř, grafik, sochař a spisovatel Max Beckmann patří k nejvýznamnějším představitelům klasické moderny nejen v Německu. Výstava Departure (Odjezd), probíhající do 12. března 2023 v Pinakotéce moderního umění v Mnichově, nahlíží Beckmannovo dílo z perspektivy cestování a emigrace, které poznamenaly jeho lidský i umělecký osud.
Ačkoli tvorba Maxe Carla Friedricha Beckmanna (1884–1950) je historií umění považována za součást širokého proudu expresionismu, umělec sám toto zařazení odmítal. Mnichovská výstava jej představuje jako člověka, který byl životními okolnostmi donucen k emigraci a hledání nového domova a který dokázal své zážitky přetavit v dílo. Konfrontuje cesty za zábavou, poznáváním a radostí a odchod z rodné země, spojený s pocity ztráty, odcizení a smutku. Na první pohled zaujme architektonické řešení výstavy Juliette Israëlové, rafinovaně odkrývající pohledy na vybraná díla. Uprostřed výstavního prostoru se nachází několik tematických kabinetů, ve kterých si divák může prohlédnout zejména práce na papíře, fotografie a další archiválie, jež jsou takto chráněny před světlem.
|
Obr. 2. Max Beckmann: Odjezd, 1932-35 |
Obr. 3. Max Beckmann: Kajuty, 1948 |
Scénář výstavy sleduje několik motivů, které se pravidelně objevovaly v Beckmannově díle. Prvním z nich je motiv okna, které lze chápat jako předěl vnitřního a vnějšího světa, domova a ciziny, blízkého a vzdáleného. Beckmann maloval pohledy z oken svých bytů ve Frankfurtu, Paříží či Berlíně, ale i z hotelových pokojů v Neapoli, Nice nebo Marseille. Příkladem je obraz Pohled na Menton s liliemi z roku 1940, kde malíř vede Zrak diváka podobně jako filmová kamera přes okno s částí modrého závěsu na levé straně a květináč se čtyřmi rozkvetlými liliemi o několik pater dolů k otevřenému vodnímu prostranství Côte d'Azur. Objevují se však i pohledy zvnějšku dovnitř, s nimiž koresponduje scénografie výstavy. Israëlová vytvořila předěly imitující stěny s okny, které dovolují nahlížet divákům do jiného prostoru.
V době převzetí moci národními socialisty se z Beckmanna se stává zvrhlý umělec. V triptychu s názvem Departure se obrací k figurám z mytologie, aby jejich prostřednictvím vyjádřil své obavy z budoucna. Setkáváme se zde s motivy mučení, násilí, bolesti, strachu, avšak uprostřed triptychu převládá klid a naděje, které symbolizuje otevřené, světlé moře. Beckmann v roce 1937 emigroval z nacistického Německa do Amsterdamu, který se měl stát přestupní stanicí na cestě do Spojených států. Protože však umělec nezískal americké vízum, zůstal až do konce války v Amsterdamu. V roce 1942 zakoupilo jeho triptych Departure Museum of Modern Art v New Yorku. Do Spojených států, kde jeho prestiž mezitím rostla, přesídlil až v roce 1947.
|
Obr. 4. Max Beckmann: Autoportrét v černém, 1944 |
Obr. 5. Max Beckmann: Krajina v Boulder-Rocky, 1949 |
Beckmann byl vášnivým čtenářem a patřil k takzvaným armchair travelers, překračujícím čas a prostor pomocí literatury. Přitahovaly jej různé filozofické, teologické a přírodovědecké spisy, zajímal jej vznik světa, lidstva a rozmanitých kultur. Již od mládí byl pro něj ateliér místem tajemného tvoření, přičemž sebe sama pasoval do role astronoma, magika a alchymisty. V ateliéru se obklopoval nejrůznějšími artefakty mimoevropských civilizací, které ho přenášely do jiných světů. Návštěvník výstavy se setká také s knihami, soškami, mušlemi a dalšími předměty, které představují umělcovy zájmy a inspirační zdroje.
Navzdory zálibě v knihách Beckmann nebyl uzavřeným mužem. Byl také člověkem velkoměsta navštěvujícím hotely, bary, varieté a podobná místa, která pro něj byla inspirujícím divadlem. Motivem zvláštního významu byl pro něj hotelový pokoj. Zatímco před válkou byl místem odpočinku, kde trávili dovolenou dobře situovaní lidé, za války se z něj stalo místo přebývání lidí bez domova. Umělec jej pojímal jako místo intenzivních pocitů, včetně hlubokého zoufalství. Ve svých malbách inscenoval hotelový prostor pomocí zrcadel, dveří, schodišť a chodeb. Zájem o toto téma se promítl také do Beckmannovy literární tvorby v dramatu Hotel.
|
Obr. 6. Max Beckmann: Mladí muži u moře, 1905 |
Obr. 7. Max Beckmann: Argonauti, 1949-50 |
Den před svou smrtí, 27. prosince 1950, dokončil Max Beckmann devátý ze svých triptychů. V tomto díle se zabýval otázkami umělecké tvorby a touhy po vědění. Údajně sen jej přiměl k tomu, aby změnil původní název obrazu Umělci na Agronauty, čímž vytvořil spojnici nejen k řecké mytologii, ale zároveň i k jednomu ze svých raných obrazů Mladí muži u moře z roku 1905. Ústřední výjev triptychu Agronauti zachycuje starce, který vystupuje po žebříku z moře na břeh a ukazuje dvěma mladým mužům jejich životní cestu. Levý obraz znázorňuje malíře a jeho model, symbolicky držící v ruce meč, a pravý obraz antický chór doprovázející dění. Triptych odkazuje v alegorické formě k univerzálním konstantám umění i lidského údělu.
Text: Eva Čapková
Foto: Pinakothek der Moderne, Mnichov
