Na nedávnou průřezovou výstavu české konstruktivistické tvorby navázalo Museum Kampa expozicí z díla Lubomíra Přibyla, kterou pod názvem Liniemi k prostoru připravila opět kurátorka Ilona Víchová. Výstavu, prezentující tvorbu jednoho z nejoriginálnějších představitelů geometrické abstrakce v poválečném českém umění, můžete navštívit do 22. března.

Nejstarší dva obrazy výstavy – Figura (1955) a Zoomorfní figura (1959) – připomínají ranou tvorbu Lubomíra Přibyla, inspirovanou archaickým uměním a redukující figuru na hieratický znak. Jsou provedeny technikou vrstvené malby, kde spodní světlé barvy vystupují skrze linie proškrabávané svrchní černou vrstvou. Od archetypální figurativní malby vedla umělcova cesta k reduktivní geometrické abstrakci, k racionálně organizovaným kompozicím z linií a elementárních obrazců. První abstraktní obrazy, vzniklé na počátku šedesátých let, byly černé monochromní malby olejovou barvou smísenou s pískem. Černé monochromy zůstaly od té doby charakteristickým znamením Přibylova díla. Pendantem k nim je pouze soubor stříbrných monochromií, které autor vytvořil pokrytím obrazové plochy aluminiovou fólií.

01pribyl

Obr. 1.  Zhuštění (Zhuštěné paralely), 1967, strukturální grafika, 76x57 cm
Obr. 2.  Nedokončené paralely, 1964, strukturální grafika, 76x57 cm

Grafická tvorba Lubomíra Přibyla se od počátku vyvíjela paralelně a v nepřetržitém dialogu s tvorbou malířskou. Významným impulsem se pro ni stalo setkání s charismatickým Vladimírem Boudníkem na společném pracovišti v ČKD ve Vysočanech v roce 1959. Boudník, v té době zanícený apoštol informelu, zasvětil mladého umělce do svého programu explosionalismu i do právě objevené techniky strukturální grafiky. Radikální introverze a syrový expresivní projev umění informelu zůstal Přibylovu výtvarnému cítění vzdálený. Naopak Boudníkův inovativní přístup ke grafickému médiu se stal plodným podnětem pro Přibylovy vlastní experimenty na poli grafiky. Ty vedly přes struktury z písku, zmačkaného papíru, juty, provazů (Obr. 1 a 2) a rybářských sítí až k objevu svébytné, zcela originální tvůrčí metody.

Podstatou Přibylovy autorské techniky jsou sítě paralelních linií z provazů, provlečených otvory v překližkové desce a napjatých podle předem promyšleného a rozkresleného, často vysoce sofistikovaného schématu. Sítě z vypínaných provazů, které se v Přibylově díle poprvé objevily roku 1964, se staly směrodatným tvůrčím principem, společným jeho příští malířské i grafické tvorbě. V malířských dílech jsou tyto sítě pokryty hladkou a homogenní vrstvou černé olejové barvy. Výsledkem je monochromní reliéfní malba, jejíž působení je závislé na úhlu divákova pohledu a mění se s intenzitou a směrem dopadajícího světla (Obr. 3 a 4). Pro účel grafického tisku je provazová síť zafixována na podložku epoxidovou pryskyřicí a po jejím vytvrdnutí a přebroušení slouží jako strukturální matrice. 02pribyl

Obr. 3.  Rovnováha - Dva hroty, 1964, provaz, písek, olej, překližka
Obr. 4.  Dva hroty II, 1969, provaz, olej, překližka

Z jednotného tvůrčího principu grafiky a malby Lubomíra Přibyla vychází i jednotné ústřední téma v obou disciplínách, kterým jsou vztahy roviny a prostoru. Toto téma je exaktně geometricky artikulováno pomocí paralelních či různoběžných linií, elementárních obrazců a projekcí a řezů prostorových těles. Zahušťování či ředění linií, jejich zvolna se měnící směry a rozestupy, vytvářejí rostoucí optické napětí a vyvolávají v divákovi sugestivní prostorový vjem. Základní téma je v Přibylově tvorbě stále znovu traktováno ve volných řadách tematických variant, z nichž k nejdůležitějším patří diagonály a sférické diagonály, hroty, paraboly a segmenty, zkosené hranoly, sítě a rotační sítě, zakřivené a rotační plochy, torze a spirály, prostorové plány, jejich rotace a posuny (Obr. 5 a 6).

Pro malířské dílo Lubomíra Přibyla je charakteristická výjimečná prostorová představivost, opírající se o pevný fundament znalosti geometrie a spojená s virtuozitou technického provedení. K tomu je třeba připočíst racionální kázeň, plně se spoléhající na estetický účin geometrické konstrukce, a askezi černé monochromie, dobrovolně se zříkající působení barvy ve prospěch hry světla a stínu na reliéfním povrchu malby. Jak poukázal dříve Jiří Valoch, podstatným rysem Přibylovy tvorby je také napětí mezi pregnantní geometrickou formou a její realizací, přiznávající „drsnou“ povahu materiálu s jeho drobnými odchylkami. Podle mého názoru právě přítomnost tohoto napětí mezi ideální formou a hmotnou substancí vnáší do díla život, nedovoluje mu ustrnout v chladné sterilitě geometrických spekulací a povyšuje Přibylův umělecký projev nad tvorbu jeho konstruktivistických souputníků. 03pribyl

Obr. 5.  Posun I, 1969, provaz, olej, překližka
Obr. 6.  Posun II, 1969, provaz, olej, překližka

Aktuální expozice v Museu Kampa je nevelkou sondou do malby Lubomíra Přibyla v období šedesátých let, rozšířenou o ukázku čtyř grafik strukturálních grafik (kolagrafií) z téže doby. Šedesátá léta představují v umělcově životě bezpochyby období zásadního významu, kdy se zformoval jeho charakteristický výtvarný projev, byly iniciovány hlavní tematické linie jeho budoucí tvorby a objeveny originální metody malby i grafického tisku. Doufejme, že se brzy dočkáme i výstavy, jakou by si umělec Přibylova formátu zasloužil – výstavy, prezentující jeho malbu v obsáhlém průřezu časových a tematických vrstev a v nezbytné konfrontaci s jeho excelentními grafickými tisky.

Autor. Jiří Bernard Krtička