Museum Kampa uspořádalo retrospektivní výstavu Lubomíra Přibyla, který náleží k nejoriginálnějším tvůrcům poválečné geometrické abstrakce v mezinárodním kontextu. Výstava, nazvaná stručně Retrospektiva a doprovázená vydáním stejnojmenné monografie, splácí velký dluh české výtvarné scény vůči tomuto mimořádnému umělci, který se letos dožil věku 86 let. S tvorbu Lubomíra Přibyla se můžete seznámit v Museu Kampa do 19. listopadu 2023.
Uměleckou dráhu Lubomíra Přibyla (1937) charakterizuje setrvalé směřování k nemimetickému výtvarnému projevu, které je dobře patrné již na nejstarší prezentované práci – malbě z cyklu Barrandien z roku 1952. Obraz představuje fosilie trilobitů v podobě redukovaných lineárních struktur, proškrabovaných do horní vrstvy malby a evokujících žilnatinu listů. Během výuky na střední Výtvarné škole v Praze se mladý adept seznámil s díly archaického i lidového umění a z obou těchto zdrojů načerpal významné formální podněty. V hodinách profesora Jaroslava Vodrážky získal solidní základy nejen v oboru klasických grafických metod, ale i v technice kolografie. V základní verzi této netradiční metody se matrice vytváří nanášením nízkého reliéfu ze sypkého materiálu a pojiva na tiskovou desku z tvrzené lepenky (prešpánu). Začínající umělec, inspirován archetypálními a lidovými náměty, modifikoval tuto metodu, když na tiskovou desku nalepoval vrstvu pytloviny (juty), do níž poté vyřezal obrysy hlavního motivu díla.
|
Obr. 2. Lubomír Přibyl: Z cyklu Barrandien, 1952, olej, plátno |
Obr. 3. Lubomír Přibyl: Insekt, 1959, strukturální grafika (kolografie) |
Po roce stráveném v akademické přípravce absolvoval v ateliéru profesora Vlastimila Rady jediný ročník Akademie výtvarných umění (1957/58), po němž byl vyloučen ze studia. V roce 1959 nastoupil na místo propagačního grafika v podniku ČKD, kde se setkal a spřátelil s Vladimírem Boudníkem. Během dvouletého Přibylova působení v ČKD vedli oba umělci řadu zaujatých diskusí nad výtvarnými časopisy a katalogy a uspořádali i společnou výstavu v závodní jídelně. Boudník hovořil s prorockým zanícením o neformální abstrakci a seznámil mladšího kolegu se svým uměleckým programem – explosionalismem. Přibylovi, který tvořil dosud figurativně (cyklus Mythy), však zůstal informální projev vzdálený. Patrně proto, že již s neústupnou důsledností směřoval k abstrakci geometrické, která se právě tehdy začala projevovat v jeho tvorbě. Pokud jej charismatický Boudník přeci v něčem inspiroval, byl to nejspíše jeho neortodoxní a inovativní přístup k výtvarné technologii, jenž mohl podnítit Přibylovy vlastní experimenty na tomto poli.
Jiným důležitým podnětem z doby Přibylova zaměstnání v podniku ČKD se staly jeho návštěvy ve zkušebně vysokého napětí v Běchovicích, kde jej fascinovaly světelné elektrické výboje mezi dvěma póly přístroje, majícími tvar segmentů nebo hrotů. Tehdy maluje své první ryze abstraktní obrazy, založené na monochromii, práci se světelnou režií a elementárních geometrických formách (Sférické konfigurace, Dvojice segmentů, Prostorová diagonála). Pro následující obrazy (např. Rovnováha – dva hroty, 1961) již používá jako podklad překližkovou desku a do olejové barvy přidává písek. Vytváří tak nízký reliéf, kterým jednak modeluje elementární geometrické tvary v monochromní ploše, jednak zvýrazňuje jejich vztahy pomocí odrazu dopadajícího světla, jehož intenzita se liší podle lokální zrnitosti povrchu. V malířské i grafické tvorbě Lubomíra Přibyla jsou léta 1961–63 obdobím nesmírně intenzivního a plodného experimentování s různými materiály: písek, textil, juta, provazy, zmuchlaný papír.
|
Obr. 4. Lubomír Přibyl: Dvojice parabol (detail), 1962-63, olej, písek, překližka |
Obr. 5. Lubomír Přibyl: Prostorová konfigurace čtyř parabol a čtyř segmentů, 1963, olej, písek, aluminium, překližka |
Rozhodující objev na své umělecké cestě uskutečnil Lubomír Přibyl v roce 1964. Předcházela mu řada experimentů s nalezenou rybářskou sítí, kterou aplikoval do obrazu mnoha způsoby od dokonalého vypnutí po různé formy rozvolnění. Záhy si uvědomil, že každá síť v rovině může být považována za reprezentaci určitého abstraktního prostoru a že záměnou reálné sítě s identickými pravoúhlými oky za geometrickou síť s proměnlivým tvarem buněk lze získat nástroj pro generovaní nekonečné řady imaginárních prostorů. Začíná tedy na překližkové desky rýsovat geometrické sítě sestávající z paralelních či sbíhajících se linií. Otvory provrtanými v uzlových bodech poté provléká a napíná provazy podle předem promyšleného schématu. V závěrečné fázi dílo pokrývá homogenní vrstvou černé olejové barvy nebo stříbřitou aluminiovou fólií. Výsledkem je monochromní reliéfní malba, jejíž působení je proměnlivé v závislosti na intenzitě a směru dopadajícího světla, jakož i na úhlu divákova pohledu.
Sítě z vypínaných provazů se pro Lubomíra Přibyla staly charakteristickým znakem a principem společným jeho následující malířské i grafické tvorbě. Pro účel grafického tisku je provazová síť fixována na podložku epoxidovou pryskyřicí a po jejím vytvrdnutí a přebroušení slouží jako strukturální matrice. Analogická metoda v malbě i grafice vychází ze společného ústředního tématu v obou disciplínách, kterým jsou vztahy roviny a prostoru. Toto téma je exaktně geometricky artikulováno pomocí paralelních či sbíhajících se linií, jejichž zvolna se měnící úhly a intervaly vytvářejí rostoucí optické napětí a vyvolávají v divákovi sugestivní prostorový vjem. Základní téma je v Přibylově tvorbě systematicky traktováno ve volných řadách početných variant, z nichž k nejdůležitějším patří diagonály a sférické diagonály, paraboly a segmenty, průniky a řezy geometrických těles, zakřivené a rotační plochy, lomy a zrcadlení, prostorové plány, jejich rotace a posuny.
|
Obr. 6. Lubomír Přibyl: Sférická síť, 1992, olej, provaz, překližka |
Obr. 7. Lubomír Přibyl: Bicentrická síť, 1998, olej, provaz, překližka |
Objev autorské techniky založené na provazových sítích však neznamenal automatické opuštění dřívějších pracovních postupů. Lze to dokumentovat na motivu šroubovice, který byl inspirován obřími keramickými izolátory, jež umělec viděl ve zkušebně vysokého napětí v Běchovicích. Rozmanité variace na motiv šroubovice by nemohly vzniknout bez perfektního zvládnutí technického nákresu této trojdimenzionální křivky, která se v kolmé projekci promítá do roviny jako sinusoida. K motivu se Lubomír Přibyl vrátil v sedmdesátých letech a systematicky jej rozpracoval technikou reliéfní malby a kolografie s příměsí písku. Motiv šroubovice, zobecněný do univerzálního námětu rotační plochy a pojednaný technikou provazových sítí, pak dále rozvíjel v následujících desetiletích. Dílo Rotační plocha – Posun v diagonále (2012) je krásným příkladem toho, jak umělec stále nově traktuje a případně též vzájemně kombinuje stěžejní nosná témata své tvorby.
|
Obr. 8. Lubomír Přibyl: Torzní diagonála, 1998, aluminium, provaz, překližka |
Obr. 9. Lubomír Přibyl: Rotační plocha – Posun v diagonále, 2012, aluminium, provaz, překližka |
Nad díly Lubomíra Přibyla je nutno obdivovat nejen virtuozitu technického zpracování námětu, ale především mimořádný intelektuální výkon, spočívající v jejich koncipování s využitím pokročilých znalostí jazyka geometrie. Od soustav paralelních a různoběžných přímek a elementárních křivek přichází k tak komplikovanému útvaru, jako je evolventa, křivka odvozená z jiné křivky konstrukcí za pomoci tečen. Umělce zaujaly estetické vlastnosti geometrické konstrukce evolventy, která připomíná rozfázovaný pohyb přímky nad řídící kružnicí, oválem nebo parabolou. Jeho práce, označené termínem evolventa, jsou ve skutečnosti konstrukčním schématem této křivky, které má ve spojení se specifickým výtvarným provedením schopnost vyvolat silnou iluzi enigmatického prostoru. Zvláště sugestivní je tento účin na obraze Evolventa (1982), kde se divák cítí vtahován zužujícím se hrdlem do vzdálené, přímému pohledu dosud skryté hlubiny prostoru.
|
Obr. 10. Lubomír Přibyl: Evolventa, 1982, aluminium, provaz, překližka |
Obr. 11. Lubomír Přibyl: Stíny na evolventě, 2011, strukturální grafika |
Trojice kurátorů Ilona Víchová, Martina Vítková a Jan Skřivánek připravila v Museu Kampa reprezentativní průřez šesti desetiletími tvorby Lubomíra Přibyla. Díky tomu se může divák nejen seznámit s klíčovými malířskými i grafickými díly umělce, ale též pochopit logiku jeho tvůrčího vývoje od raných prací po současnost. Ústředním tématem autorovy zralé tvorby je výtvarná artikulace imaginárního prostoru, spoléhající se na racionální kázeň a estetický účin geometrické konstrukce ve spojení s černou či stříbrnou monochromií a reliéfním povrchem obrazů. Charakteristickým rysem je napětí mezi pregnantní geometrickou formou a její praktickou realizací, přiznávající „drsnou“ povahu materiálu s jeho drobnými odchylkami. Napětím mezi ideální formou a nedokonalou hmotnou substancí se Přibylova díla vymykají ze striktní definice konkrétního umění, zato však získávají intenzitu, živost a nezaměnitelný otisk svého tvůrce.
Autor. Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (1,7), archív umělce (2-6,8-11)
