Jiří Kovařík aneb vidění magické reality

Pod názvem Zatracený génius uspořádala Galerie Kroupa v pražském Mánesu rozsáhlou reprezentativní výstavu Jiřího Kovaříka (1932-1994). Dílo tohoto pozoruhodného malíře, stíhaného silnou nepřízní minulého režimu, je dosud v Praze prakticky neznámé. Přehlídku jeho tvorby souznící s duchem magického realismu můžete navštívit ve velké výstavní síni Mánesa do neděle 30. března 2025. 

Jiří Kovařík, narozený roku 1932 v Plzni, projevoval již od chlapeckých let mimořádné kreslířské nadání. V letech 1952-58 studoval figurální a nástěnnou malbu v ateliéru Vladimíra Sychry na Akademii výtvarných umění v Praze. V průběhu šedesátých let podnikl několik studijních cest mířících většinou do Středomoří (Itálie, Řecko, Francie, Jugoslávie, Malta, Maroko, Tunisko). V té době získal i několik velkých veřejných zakázek. Vedle nástěnných maleb v plzeňské vinárně Jadran a v Městské knihovně v Plzni se dosud zachovaly vitraje Den a Noc (1965) v nádražní hale v Mariánských Lázních a vitraj Matka Země (1968) na nádraží v Berouně. Slibně se rozvíjející profesní kariéru mladého talentovaného umělce však násilně přerušily události roku 1968.

Pro své pevné občanské postoje a nesouhlas se sovětskou okupací byl Jiří Kovařík po dobu následujících dvaceti let soustavně perzekuován normalizačním režimem. Byl mu odebrán cestovní pas, byl policejně odposloucháván, nesměl prodávat obrazy ani vystavovat, byl vyloučen z účasti na veřejných zakázkách. Je zbytečné dodávat, že v těchto podmínkách musel umělec dlouhodobě čelit velké materiální a existenční tísni. Již v roce 1970 byla na zásah Státní bezpečnosti těsně před zahájením uzavřena jeho výstava v pražské Galerii U Řečických. Podobně v roce 1983 byla zakázána jeho výstava připravená v Letohrádku v Ostrově nad Ohří.

Během společenského převratu v roce 1989 se Jiří Kovařík znovu intenzivně zapojil do občanského i uměleckého života. V roce 1990 proběhla v Galerii Jiřího Trnky jeho první výstava v rodné Plzni po 22 letech. Ve stejném roce se uskutečnila i jeho první sólová zahraniční výstava v německém Kelheimu. V následujících letech umělec intenzivně maluje, pobývá ve Švýcarsku a cestuje po dalších evropských zemích (Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Španělsko, Anglie). Život Jiřího Kovaříka se předčasně tragicky uzavírá v Plzni 27. října 1994, kdy malíř ve věku pouhých 62 let umírá následkem dopravní nehody.

Aktuální výstavu Jiřího Kovaříka připravil galerista Miroslav Kroupa ve spolupráci s kurátorem Miroslavem Haunerem a kunsthistorikem Michaelem Zachařem, který je autorem textu doprovodné publikace. Expozice v pražském Mánesu představuje reprezentativní průřez Kovaříkovým dílem od studentských prací z první poloviny padesátých let až po poslední malby z první poloviny let devadesátých. Pro ranou tvorbu umělce jsou typické jednak impresionisticky cítěné městské scenérie, jednak figury a figurální skupiny, vyznačující se robustností a výraznou objemovou modelací, např. Gizela (1957), dvě varianty Kytaristy (1957, 1959) nebo Svačina (1958-60). S obdobnou robustností se setkáme i v raných obrazech reflektujících život a krajinu ve Středomoří, jako např.  Rybář (1958), Rybářská vesnice (1958) a Nessebar (1958).

Škoda, že Kovaříkovu tvorbu šedesátých let nebylo možné dokumentovat větším počtem dostupných děl. Zdá se, že právě v této dekádě jeho styl prošel rozhodující vývojovou fází a umělec nalezl svůj osobitý malířský projev.  V šedesátých letech jednak zaměnil mohutné sošné figury za subtilní pružná těla, jednak, a to především, od zobrazení přímé vizuální zkušenosti se obrátil k malířskému vyjádření skryté vnitřní reality, k nejednoznačnosti a k náznaku. O tomto zásadním přerodu něco napovídá obraz V neděli odpoledne z roku 1966. Díla jako Athény a vznešená Akropolis (1969), Prométheus (1969), a Ostrovy sirén (1970) jsou již nesporným dokladem nového umělcova směřování.

Jiří Kovařík byl důkladně obeznámen s moderními směry evropské malby a také z nich čerpal podněty pro vlastní tvorbu. Třebaže dílčích vlivů by bylo možno identifikovat více, zásadním impulsem se pro něj stala metafyzická malba Giorgia de Chirica. Mnohá díla z jeho zralého období diváka doslova vtahují v nevyslovitelnou mysteriózní atmosféru, která vzniká nenápadným smísením středomořské nostalgie, odpolední malátnosti a nudy s náhlým neklidem, ostře vrženým stínem a nejistým očekáváním. Toto prostředí, zároveň nostalgické i enigmatické, zalidňuje Jiří Kovařík často ženskými akty, nacházejícími se ve stavu denního snění či náměsíčného transu (Rozhovor, 1988). Evokuje tak současně tvorbu belgického malíře Paula Delvauxe, který jako ostatně všichni představitelé magického realismu i surrealismu za mnoho vděčí právě velkému italskému předchůdci Giorgiovi de Chiricovi.

Z hlediska námětu ve zralé Kovaříkově tvorbě jednoznačně dominuje lidská figura či dvojice postav v jinotajném a znepokojivém prostředí. Figurální námět se přitom mnohdy pojí s mytologickým obsahem – vedle zmíněných maleb Prométheus a Ostrovy sirén také například Andromeda (1975). Obdiv zaslouží rovněž virtuózně zvládnuté náročné kompozice s větším počtem jednajících postav jako Artemis v lázni a Paridův soud (obě 1987). Na obrazech aktů z pozdního období je pak bělost a zranitelnost ženské pokožky často konfrontována se srstí kočkovitých šelem – s okrovou a skvrnitou kožešinou leoparda nebo s černou srstí pantera. V této souvislosti můžeme jmenovat malby Zelené šero (1987-90), Žluté světlo (1992) či Zastavení času (1992) a rovněž díla s de chiricovskou stafáží Agora, Temné pobřeží a Marina (vše 1992).

V letech1970-87 vznikala série maleb na španělské téma, čítající celkem deset pláten jednotného formátu 120x97 cm. Španělský cyklus je oslavou figurativního malířství spojenou s holdem středomořské krajině a španělské kulturní tradici i naturelu. Po výtvarné stránce je možné jej charakterizovat jako bravurní syntézu de chiricovské kompozice v prostoru metafyzického neklidu s řadou oblíbených umělcových témat (mořské pobřeží, arkádová architektura, socha ve volném prostranství, hráč na kytaru, leopard), završenou typicky španělskými motivy (muži a ženy v tradičních oděvech, korida, postavy matadorů). Cyklus, který představuje nesporné umělcovo opus magnum, má v Kovaříkově tvorbě jak svůj předobraz v malbě Španělská zahrada (1969-74), tak i své vyústění v díle Osud – Smrt (1994), vzniklém v posledním roce malířova života.

Život Jiřího Kovaříka nepochybně nebyl jednoduchý, zvláště pak v normalizačním dvacetiletí, kdy umělec čelil systematickému šikanování ze strany vládnoucího režimu. Přesto se pocit osamocení a existenciální tísně promítl do jeho tvorby pouze sporadicky, jako je tomu v malbách Osamění (1971) a Petrohradská zeď (1972). Únik z bezútěšného života v nesvobodné zemi nalézal ve světě osobních snů a představ, ve středomořských krajinách naplněných rozptýleným slunečním světlem, nostalgickým šuměním příboje a metafyzickou záhadou zastaveného času. Dnes jeho dílo svědčí o tom, že i v době konzumní kultury a blahobytu nepostrádá svůj význam autentická a plnokrevná malba, otevírající divákovi pohled do magické reality světa, tolik odlišné od banality naší každodenní vizuální zkušenosti.

Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Daniel Kreissl

• současná malba
• figurativní malba
• magický realismus
• Jiří Kovařík
• akt
• metafyzická malba