Výstava v klášteře augustiniánů kanovníků ve Šternberku připomíná letošní dvojnásobné výročí vynikající osobnosti moravské barokní malby 18. století, Jana Kryštofa Handkeho (1694-1774). Expozice sestává z rozsáhlého souboru umělcových děl v majetku kláštera a zápůjček z dalších muzejních a církevních institucí. Výstava je přístupná v rámci prohlídky kláštera do 31. října 2024.
Jan Kryštof Handke, přední moravský malíř a freskař 18. století vytvořil za svého plodného života hodnotné a rozsáhlé dílo, zasahující z olomouckého centra hluboko na sever Moravy a do Slezska. Pro jeho tvorbu je charakteristický hladký rukopis s měkkou modelací objemů, využívající někdy šerosvitu. Postavy jsou robustní s ustálenou fyziognomií, často s výraznými gesty rukou, hmotné drapérie jsou zřaseny v tuhých záhybech. Jeho fresky, a částečně i závěsné obrazy, dokládají suverénní zvládnutí iluzivní malby architektury, k němuž se dopracoval studiem kanonického díla Perspectiva Pictorum et Architectorum od italského jezuity, umělce a teoretika Andrey Pozza. Handkeho konzervativní malířský styl vycházel z tradice italské barokní malby 17. století a během dlouhého umělcova života se měnil pouze nepatrně. Expresivita a dynamika vrcholně barokního projevu i rokokový senzualismus a zářivý kolorit mu zůstaly cizí.
|
Obr. 2. Klášter augustiniánů kanovníků ve Šternberku s kostelem Zvěstování Panně Marii |
Obr. 3. Jan Kryštof Handke: Fiktivní portrét arcibiskupa Alberta ze Šternberka, 1744, nástěnná malba v děkanství kláštera ve Šternberku |
Dvacetiletý tovaryš Jan Kryštof Handke, rodák z Janovic u Rýmařova, přichází na podzim 1714 do Olomouce a nechává se zaměstnat v dílně Ferdinanda Nabotha. Těžce nemocný mistr však krátce poté umírá a jeho vdova požádá Jana Kryštofa, aby převzal provoz dílny i nedokončené zakázky jejího manžela. Následujícího roku proto odjíždí do Rýmařova, aby dokončil freskovou výmalbu v kapli Navštívení Panny Marie v Lipkách. Jeho první zachované dílo prozrazuje nejen malířské schopnosti mladého adepta, ale i znalost iluzivní architektonické malby. Do kaple v Lipkách se vrací v roce 1724, aby zde provedl olejomalbu obrazu na hlavní oltář. Téhož roku se žení, již jako malířský mistr a člen olomouckého cechu, s vdovou Alžbětou Nabothovou. Mezitím buduje prestiž své malířské dílny a získává významné klienty v okruhu církevních řádů na Olomoucku. Zvláštní místo mezi nimi patří právě augustiniánské kanonii ve Šternberku.
Klášter augustiniánů kanovníků, založený již roku 1370 magdeburským arcibiskupem Albertem ze Šternberka a jeho synovcem Petrem, hrál po období více než 400 let roli duchovního a kulturního centra města Šternberka a okolí. V letech 1718-50 za proboštů Lehmanna, Meixnera a Glätzela proběhla radikální barokní proměna kláštera, během níž byl přestavěn starý konvent a vznikl nový konvent s děkanstvím, prelatura a zahradní letohrádek. Jan Kryštof Handke, který byl v čilém kontaktu se všemi zmíněnými probošty, dodával klášteru jednak závěsné obrazy, jednak prováděl freskovou výmalbu nově budovaných prostor. (Na výzdobě klasicistního klášterního kostela se nepodílel, neboť jeho stavba započala až po jeho smrti v roce 1775.) Z početného souboru nástěnných maleb v klášteře se do dnešních dnů zachoval pouze zlomek, reprezentovaný Apoteózou Panny Marie v prelatuře a výmalbou sálu na děkanství.
|
Obr. 3. Jan Kryštof Handke: Smrt sv. Ondřeje Avelinského, 40. léta 18. st., olej, plátno |
Obr. 4. Jan Kryštof Handke: Vize sv. Jeronýma, 1746, olej, plátno |
Návštěvník kláštera dnes může obdivovat vzorně restaurovanou nástropní malbu ve slavnostním sále děkanství s námětem Povolání Nathanaela za učedníka, kterou Handke provedl s pomocníkem Josefem Ignácem Sadlerem technikou olejové tempery na hlazené omítce v roce 1744. Ústřední výjev v zrcadle klenby je v rohových lunetách doplněn alegorickými malbami čtyř křesťanských ctností ve štukových kartuších. V oválných medailonech na klenebních pasech jsou fiktivní podobizny zakladatelů kláštera: Alberta a Petra ze Šternberka. V početném souboru Handkeho závěsných maleb, které se v klášteře zachovaly, výrazně převládají obrazy světců, pojaté jednak jako polopostavy v oválných rámech, jednak jako postavy v životní velikosti v obdélných rámech. Tyto obrazy, které vycházejí z ustálených manýristických a raně barokních ikonografických předloh, vykazují jen málo malířské invence. Podobně je tomu se souborem šesti reprezentativních portrétů zakladatelů a významných proboštů kláštera. Dnešního diváka spíše zaujmou některé obrazy z období zralé tvorby, vyznačující se individualizací postav, umocněnou expresivními postoji a gesty, jako Vize sv. Jeronýma či Smrt sv. Ondřeje Avelinského.
Ze souboru vystavených děl se dvě vymykají svými narativními biblickými náměty a monumentálními rozměry plátna. Na obraze Nesení kříže (1736), pocházejícím z kapucínského kláštera v Olomouci, v předimenzované scéně proudícího lidského davu poněkud zaniká ústřední výjev s Veronikou podávající roušku Kristovi. Jednoznačně zdařilejší je obraz Klanění Tří králů (1746) z refektáře šternberského kláštera. Početný figurální kompars zde umělec promyšleně uspořádal kolem významového středu a působivost celé kompozice ještě zdůraznil architektonickou stafáží v druhém plánu. V pozdním tvůrčím období spojeném s úbytkem fyzických sil preferoval Handke naopak komorní formáty a plátěný podklad někdy nahrazoval dřevěnou deskou. Z této fáze tvorby si zaslouží zmínku oduševnělé a dokonale vycizelované tváře madon, jaké najdeme na obrazech Svatá rodina (1753), Bolestná Panna Marie (Madona s palcem, 1763) či Madona s modlitební knížkou (60. léta 18. století).
|
Obr. 6. Jan Kryštof Handke: Klanění tří králů, 1746, olej, plátno, 280x528 cm |
Hlavní Handkeho přínos moravskému baroknímu malířství 18. století spočívá podle mého názoru v oblasti nástěnné malby. Pracoval jak technikou klasické fresky, resp. fresco-secco, tak technikou olejomalby na hlazené omítce, která mu umožnila využívat jemnější škálu barevných tónů. Kromě zmíněné výzdoby slavnostního sálu děkanství vytvořil pro šternberskou kanonii řadu nástěnných maleb, dnes bohužel nedochovaných, jak v samotném klášteře, tak v patronátních kostelech a klášterních rezidencích. Mimořádně významným Handkeho klientem byla zámožná premonstrátská kanonie na Hradisku a její převorství na Svatém Kopečku u Olomouce. Během práce pro Hradisko měl umělec možnost poznat díla v Itálii školených rakouských freskařů Paula Trogera a Daniela Grana. Část Handkeho prací v opatství na Hradisku zanikla po sekularizaci kláštera, dochovaná nástropní freska Apoteóza premonstrátského řádu patří k jeho nejlepším dílům. Další nástěnné malby vytvořil Handke v bazilice Navštívení Panny Marie a v rezidenci na Svatém Kopečku.
Mezi Handkeho objednavateli nelze opomenout hrabata ze Žerotína, na jejichž sídle ve Velkých Losinách na Šumpersku vyzdobil zámeckou kapli nástropními freskami s námětem Apoteóza Jména Ježíš a Apoteóza Jména Panny Marie. K prominentním Handkeho klientům z okruhu církevních institucí patřilo Tovaryšstvo Ježíšovo, pro jehož kolej v Olomouci vytvořil již roku 1725 jedno ze svých prvních mistrovských děl: nástropní fresku v kapli Božího Těla, jejímž námětem je Apoteóza Nejsvětější svátosti s legendou o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary. V pozdějších letech realizoval nové náročné, dnes bohužel nezachované, fresky v budovách olomoucké koleje a podílel se na výzdobě postranních kaplí kostela Panny Marie Sněžné. Další zakázky získal Handke od jezuitských kolejí ve Slezsku. Třebaže některé tamní práce rovněž zanikly, dochovala se monumentální výmalba Auly Leopoldiny na univerzitě ve Vratislavi (1731-32). Toto vrcholné umělcovo dílo v oblasti nástěnné malby sestává ze tří tematických částí: Apoteóza Boží moudrosti, Zasvěcení univerzity Panně Marii a Alegorie moudré vlády Slezska.
|
Obr. 7. Jan Kryštof Handke: Sv. Jan Nep., 1740, olej, plech |
Obr. 8. Jan Kryštof Handke: Svaté příbuzenstvo, 40. léta 18. st., olej, plátno |
Jan Kryštof Handke, jenž se za dlouhá léta svého profesního působení stal nejvýznamnějším členem olomouckého malířského cechu, zanechal výrazné umělecké stopy v mnoha lokalitách na Moravě i ve Slezsku. Na zakázkách spolupracoval s vynikajícím olomouckým sochařem tyrolského původu Filipem Sattlerem, později se svým zetěm Janem Kammereithem, rovněž talentovaným sochařem. Mezi umělci, kteří prošli Handkeho dílnou jako učni nebo tovaryši, vynikli Josef František Pilz, Antonín Richter a zejména Josef Ignác Sadler. Posledně jmenovaný byl synem sochaře Filipa Sattlera (Sadlera) a současně Handkeho švagrem. Během několikaletého pobytu v Itálii si osvojil tamní soudobý malířský styl a svého někdejšího mistra výrazně překonal. Ve věku pětasedmdesáti let předal Handke vedení dílny svému synovi Janu Josefu Vincenci, o jehož tvorbě není mnoho známo. Jeho předčasným skonem v roce 1776, pouhé dva roky po otcově smrti, významná a produktivní malířská dílna zanikla.
Pohromou pro umělecký odkaz Jana Kryštofa Handkeho bylo dočasné zrušení jezuitského řádu v roce 1773 a tzv. josefinské reformy, během nichž byla v letech 1782-90 sekularizována většina klášterů na Moravě. Jezuitská kolej v Olomouci byla přeměněna na kasárna, což vedlo ke zničení Handkeho fresek v aule, v refektáři a v knihovně. V premonstrátské kanonii na Hradisku byla zřízena vojenská nemocnice, následkem čehož zanikla část Handkeho nástěnných maleb v prelatuře. Zrušen byl rovněž augustiniánský klášter ve Šternberku, kde byly zničeny Handkeho fresky nad hlavním schodištěm, v zimním a letním refektáři a v knihovně. Při zboření šternberského filiálního kostela Nejsvětější Trojice roku 1792 vzaly za své i tamní nástěnné malby Handkeho a Richtera. V roce 1835 byl pro zchátralost stržen klášterní letohrádek s Handkeho freskovou výmalbou na téma Písně písní.
|
Obr. 9. Jan Kryštof Handke: Madona s modlitební knižkou, 60. léta 18. st., olej, plátno |
Obr. 10. Jan Kryštof Handke: Madona s palcem, 1763, olej, plátno |
Současná výstava ve Šternberku prezentuje především rozsáhlý okruh Handkeho prací vytvořených v průběhu několika desetiletí pro místní augustiniánskou kanonii, rozšířený o řadu zápůjček z Muzea umění Olomouc a dalších muzejních a církevních institucí. Zásadní slabinou této prezentace je fakt, že expozici nelze navštívit samostatně, ale pouze s průvodcem v rámci prohlídkového okruhu klášterem. Problematické je rovněž osvětlení vystavených prací, místy zcela neuspokojivé. Vysoké ocenění naopak zaslouží kvalitní doprovodná publikace Jan Kryštof Handke (1694–1774). Malíř Šternberského kláštera, kterou připravil autor výstavy a znalec umělcova díla Leoš Mlčák. Vedle studie o Handkeho životě a díle a podrobného katalogu s reprodukcemi vystavených děl obsahuje též faktograficky cennou malířovu autobiografii z roku 1766.
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Martin Vavřík (1,3-10), Wikipedie (2)
