Adéla Oliva – Niterné pulsování hmoty

Událostí přelomu roku na naší výtvarné scéně je bezpochyby výstava Umění dialogu abstraktní malířky Adély Olivy. S originální tvorbou autorky, která právě nyní důstojně zastupuje české umění na světové výstavě Expo 2020 v Dubaji, se můžete seznámit v pražské Galerii Kroupa do 31. března 2022.

Charakterizovat slovně malbu Adély Olivy, jako ostatně každou tvorbu ve stylu neformální abstrakce, je úkol v principu neřešitelný. Kritik přijímá takovou výzvu s vědomím, že jí nelze nikdy uspokojivě dostát, přesto je třeba se o to alespoň pokusit. Na obrazech Adély Olivy zaujme na první pohled strhující orchestrace forem, celek souznící s bezpočtem nejmenších detailů, řád vyvstávající z chaosu. Nelze přehlédnout zvláštní kvalitu barevných valérů, jež nevznikají mícháním barev, ale jejich vzájemných prostupováním v podobě jemně se větvících vláken. Konečně je nutné vyzvednout osobitou autorskou techniku malby, s níž obě zmíněné kvality souvisí.

Zařadit autorku do kontextu abstraktního umění je proti tomu nesrovnatelně snazší. Organická povaha forem, vytříbená paleta barev a především harmonické vyznění díla, vyvažující expresivní momenty malby, jsou nespornými znaky lyrické abstrakce. Mezi velkými jmény evropského umění, kteří jsou s tímto proudem informelu spojováni, se divákovi před Olivinými plátny vybaví nejspíše v Paříži naturalizovaný čínský malíř Zao Wou-Ki. V této souvislosti by Oliva ostatně nebyla prvním českým umělcem, na něhož uhrančivá lyrika tohoto představitele mezinárodní Pařížské školy zapůsobila – vzpomeňme na tvorbu Jaroslava Šerých z období šedesátých let.

Takové přiřazení, byť v zásadě správné, by však zůstalo poněkud povrchní, pokud bychom se spokojili s konstatováním abstraktní povahy a lyrického výrazu malířského díla, aniž bychom se blíže zajímali o techniku jeho provedení. Právě zde totiž spočívá principiální rozdíl. Zatímco Zao Wou-Ki a další představitelé poválečné abstraction lyrique vycházejí z tradičního pojetí čínské, potažmo západní malby, kde se stopa virtuózně ovládaného štětce a rukopis autora podílejí zásadní měrou na estetických vlastnostech díla, Oliva tvoří své obrazy zcela originální autorskou technikou, v níž štětcový duktus nehraje žádnou roli.

Ačkoli Adéla Oliva uchovává detaily své malířské techniky v tajnosti, myslím, že z charakteru jejích maleb je možné odvodit alespoň základní rysy její metody. Troufám si odhadnout, že malba vzniká na horizontálně položeném plátně a že se při ní zásadní měrou uplatňuje jeden z univerzálních fyzikálních procesů, společný mnoha přírodním dějům. Mám na mysli difuzi, tedy spontánní proces, kterým se šíří molekuly látky v kapalném prostředí. V tomto případě se jedná o vzájemné prostupování tekutých barev, zodpovědné za vznik překvapivě jemných, složitě se větvících a nesmírně variabilních barevných struktur.

Bohatě členité struktury, které se při soustředěném pohledu zdánlivě donekonečna opakují s nepatrnými odchylkami ve stále menším měřítku (odborně zvané fraktály), mají neobyčejně silný estetický účinek. Je to způsobeno faktem, že podobné tvary jsou divákovi povědomé z bezpočtu prožitých vjemů přírody a mohou tak intenzivně působit na jeho vizuální paměť a imaginaci. Nejčastěji svou povahou připomínají krajinné útvary, porosty vegetace anebo oblaka na nebi. Obrazy, které Adéla Oliva vytvořila svou oblíbenou kombinací modrých a okrových tónů, evokují často průzračnou vodní hladinu s prosvítajícím písčitým dnem (Tůně naděje, Modlitba za vodu). V odlišném měřítku však mohou stejně tak navodit pohled z ptačí perspektivy na hladinu oceánu přerušovanou ostrovy a kontinenty.

Za nezaměnitelný charakter Oliviných obrazů jsou tedy zodpovědné fyzikální síly, jež vytvářejí struktury takové jemnosti a komplexity, jaká je při malbě štětcem nedosažitelná. Významné uplatnění difuze barev však nijak nesnižuje úlohu umělkyně, která cílevědomě nastavuje počáteční podmínky procesu a patrně i do jisté míry kontroluje jeho průběh. Kromě difuze tekutých barev může též ovlivnit průběh jejich schnutí. Změnou teploty lze docílit popraskání schnoucí barevné vrstvy do jemné či hrubší sítě trhlin a vrásek. Ta spolu s plasticky vystupujícími hrudkami zaschlé barvy rovněž patří k příznačným rysům malířčiny metody.

Neformální abstrakce, která zavrhla tradiční kategorie kompozice, harmonie a řádu a nastolila problém nového výtvarného jazyka, vyvolala také otázku o legitimitě náhody v tvůrčím procesu. Myslím, že uspokojivou odpověď poskytl kritik Michel Seuphor, který již v roce 1964 poukázal na dialektický vztah mezi odmítáním pravidel a jejich opětovným přijímáním v procesu tvorby. Podle jeho závěru i těm umělcům, kteří porušují pravidla nejradikálněji, vnutí vývoj jejich tvorby svá pravidla znovu. Náhoda, která v umění informelu hraje podstatnou roli, musí být kontrolovaná, protože jinak by zmizel rozdíl mezi uměleckou tvorbou a bezvýznamnou náhodností všedního života.

V poválečném dvacetiletí byl fenomén náhody v umění spojován na obou březích Atlantiku především s akční neboli gestickou malbou. V naší současnosti se projevuje tentýž fenomén v uplatnění nových malířských technologií, při nichž umělec vědomě využívá spontánní průběh určitého fyzikálního procesu, jehož charakteristický otisk se promítá do estetické kvality výsledného díla. Tento inovativní a nesmírně plodný přístup k malbě můžeme u nás dnes rozpoznat v díle Adély Olivy, ale i několika dalších umělců střední generace.

Zdá se tedy, že v pozoruhodné tvorbě Adély Olivy – ale podobně též například v díle Patrika Hábla nebo Evy Čapkové – se dostává ke slovu „niterné pulsování hmoty“ a naplňuje se tak prorocká vize Jeana Dubuffeta, který za program příštího umění považoval: „evokovat fyzické jevy, do nichž nezasahuje ruka člověka, na způsob ponoru do molekulární fyziky, totiž vybírat zlomky přírody a změnit jejich měřítka, aby dostaly nový charakter. Je potřeba posílit obraz tím, že jej napojíme na niterné pulsování hmoty, na její vzrušené pohyby, s pocitem, že vlastní řeč hmoty v okamžicích jejího tání a tuhnutí dodává obrazu výmluvnou dramatičnost.“

Každý malíř, hodný toho jména, je pronikavým pozorovatelem přírody. V tom není rozdíl mezi malbou figurativní a abstraktní, která nerezignuje na poznávání stvořeného světa, ale spíše než jeho vnější podobu usiluje vystihnout působení skrytých zákonů a sil, které ji utvářejí. Abstraktní malíř – a v tom je jeho heroické poslání – nezkoumá vnější podobu světa, aby ji zobrazil, ale aby odhalil její vnitřní podstatu. Obrazy Adély Olivy za bezprostředním vizuálním sdělením skrývají druhý významový plán – pozvání k mlčenlivé a usebrané kontemplaci. Zbývá jen dodat, že právě taková díla radikálně vyvracejí tvrzení samozvaných autorit o „smrti“ malby a dávají tušit její velkolepou budoucnost.

Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Galerie Kroupa (1–4,6–8,10,11), autor (5,9)

• současná malba
• Galerie Kroupa
• abstrakce
• informel
• Adéla Oliva