Pod názvem ... A viděl jsem nové nebe a novou zemi... připravila Západočeská galerie v Plzni ambiciózní výstavní projekt, který dokumentuje historii a současnost zobrazování apokalyptických námětů v českém výtvarném umění. Umělecká díla z minulých staletí i ze současnosti, inspirovaná biblickou knihou Zjevení sv. Jana, můžete obdivovat ve výstavní síni Masné krámy v Plzni do neděle 3. března 2024.
Apokalypsa neboli Zjevení Janovo je název poslední knihy Nového zákona, která obsahuje prorockou vizi o závěrečném dramatu dějin, zahrnující velké pohromy, bitvu mezi vojskem Božím a Satanovým, Poslední soud, zánik nebe a země a ustavení věčného Božího království. Kniha je nejen součástí biblického kánonu, ale též jedinečným literárním klenotem, který se obsahem i formou vymyká charakteru ostatních biblických spisů. Fascinující proroctví o zániku světa, konci dějin a novém počátku podává sv. Jan ve 22 kapitolách textu, vyznačujícího se strhujícím dějem, metaforickým jazykem a sofistikovanou strukturou, navzájem propojující množství obrazných a číselných symbolů. Díky podmanivé imaginaci, dramatickému ději a mnohovrstevnému symbolickému obsahu zůstává Apokalypsa pro výtvarné umělce od raného středověku dodnes neodolatelnou výzvou.
|
Obr. 2. Janíček Zmilelý z Písku (Dílna): Nebeský Jeruzalém, ukázka z Jenského kodexu, 1495-1500 |
Obr. 3. Assumpta z Bílé hory, kolem 1450, tempera, plátno |
Z nesmírně bohaté zásoby obrazů Janova Zjevení se mnohé historickým vývojem osamostatnily jako významné ikonografické motivy: znaky alfa a omega, symboly čtyř evangelistů, Beránek Boží, kniha se sedmi pečetěmi, sedm andělů s polnicemi, čtyři apokalyptičtí jezdci, archanděl Michael bojující s drakem, nevěstka Babylónská a její protějšek – Apokalyptická žena, Babylón a jeho protějšek – Nebeský Jeruzalém. Plzeňská výstava, připravená týmem sedmi historiků umění, představuje sondu do (nejen) českého výtvarného umění od středověku do současnosti inspirovaného apokalyptickými motivy. V souboru vystavených prací převládá malba, kresba a grafika, socha je zastoupena pouze okrajově. Významnou pozornost věnovali autoři expozice knižní ilustraci, která sehrála zásadní roli při výtvarném osvojení apokalyptických námětů v období středověku.
K důležitým středověkým rukopisům iluminovaným apokalyptickými motivy náleží Svatovítská apokalypsa, Velislavova bible či Jenský kodex. Rukopis Svatovítské apokalypsy vznikl již v druhé polovině 11. století a byl vytvořen na objednávku knížete Vratislava II. v jihobavorském klášterním skriptoriu. Velislavovova bible, pocházející z poloviny 14. století je příkladem tzv. obrazové bible, sdělující obsah pomocí obrazů, které jsou doplněny krátkými texty (tituli), vysvětlujícími znázorněnou scénu. Jenský kodex vznikl v závěru 15. století v utrakvistickém prostředí a byl iluminován dílnou Janíčka Zmizelého z Písku. Kodex obsahuje mimo jiné ilustraci Nebeského Jeruzaléma v podobě města budovaného anděly, v jehož středu trůní Kristus a jehož hradby obklopuje sbor dvanácti apoštolů.
|
Obr. 4. Albrecht Dürer: Čtyři apokalyptičtí jezdci z cyklu Apokalypsa, 1498, dřevořez |
Obr. 5. Porýnský mistr: Sv. Jan na Patmu, počátek 16. st., olejová tempera, plátno, dřevo |
Jedním z ústředních obrazů Zjevení je “sluncem oděná” žena pronásledovaná drakem, která je symbolem Kristovy církve. Během staletí se z něj vyvinul dvojí typ ikonografického zobrazení Panny Marie: Assumpta a Immaculata. Assumpta (Nanebevzatá) je madona s dítětem na ruce, stojící na půlměsíci a obklopená slunečními paprsky kolem celého těla. V českém umění doby vrcholného středověku je nádherným příkladem takového zobrazení Assumpta z Bílé hory, datovaná do poloviny 15. století. Zvláštností díla je sluneční svatozář kolem Mariina těla, za níž se zjevuje keř s rudými plaménky – aluze starozákonního Mojžíšova hořícího keře. Immaculata (Neposkvrněná) je zobrazením madony bez Ježíše v náručí, jejíž hlavu obklopuje aureola dvanácti hvězd. Stojí na sféře a nohou zašlapává hlavu draka či hada.
Církevní tradice ztotožňuje pisatele Zjevení se sv. Janem apoštolem, autorem čtvrtého evangelia. V úvodu knihy Jan zmiňuje, že prorockého vidění se mu dostalo během pobytu na ostrově Patmos. Podle legendy byl sv. Jan biskupem církve v Efezu a dalších šesti maloasijských církví. Při pronásledování křesťanů za císaře Domitiána byl zatčen a mučen. Poté, co zázračně přestál mučení, byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos, kde mu Bůh seslal vidění, které zaznamenal. K oblíbeným výtvarným námětům patří výjev, na němž Jan v prorockém vytržení zapisuje do knihy Zjevení. V expozici nelze přehlédnout malbu Sv. Jan na Patmu, vytvořenou porýnským mistrem počátkem 16. století, v níž se píšícímu prorokovi zjevuje v oblaku nad krajinou Panna Maria jako Assumpta.
|
Obr. 6. Joseph Heintz st.: Poslední soud (detail), po 1606, olej, plátno |
Dílem, které v žádné podobně zaměřené expozici nesmí chybět, je Apokalypsa Albrechta Dürera, dřevořezový cyklus z roku 1498, spojující v sobě geniální výtvarnou invenci a nebývalou technickou dokonalost. Díky těmto kvalitám se jednotlivé výjevy v Dürerově podání staly vzorem a výzvou pro řadu pozdějších grafických zpracování Janova Zjevení. Jeho velkoryse komponované obrazy zahrnují obvykle množství jednajících postav a některé z nich důmyslně spojují několik motivů z Apokalypsy v jediném výjevu. Proslulý Dürerův cyklus sestává ze 14 listů zachycujících apokalyptické scény a z úvodního listu, který zobrazuje legendické mučení sv. Jana v kotli se žhavým olejem.
Ke stěžejním apokalyptickým námětům náleží rovněž Poslední soud, který býval již od raného středověku často sochařsky zobrazován v portálech kostelů a katedrál. Pro jeho malířské znázornění v raném novověku se stala vlivným vzorem monumentální Michelangelova freska v Sixtinské kapli, mnohokrát graficky reprodukovaná. Skvělým příkladem manýristického zpracování tohoto námětu je vystavená malba Posledního soudu od rudolfinského malíře Josepha Heintze st., která pochází ze sbírky Pražského hradu. Od 17. století se těšilo zvláštní oblibě pojednání Posledního soudu s barvitým znázorněním pádu zatracenců do pekelné záhuby, jak je známo z Rubensových pláten. Dokladem tohoto pojetí je malba Pád zavržených od Franze Antona Maulbertsche, vycházející právě z Rubensova vzoru.
|
Obr. 7. Jan Konůpek: list z cyklu Apokalypsa, 1929, lept |
Obr. 8. Jan Koblasa: Čtyři apokalyptičtí jezdci z cyklu Apokalypsa, 1967-68, lept, akvatinta |
Nové vlny výtvarného zájmu o apokalyptické téma se vzedmuly během 19. století s nástupem romantismu a symbolismu. Tvorba druhé generace symbolistů doznívala v českém umění hluboko do první poloviny 20. století. V roce 1929 vytvořil Jan Konůpek pro bibliofila a vydavatele Arno Sáňku pozoruhodný grafický soubor v expresivně symbolistním stylu, který nejlépe konvenoval jeho tvůrčímu naturelu. Soubor byl vydán v edici o dvou svazcích, z nichž první obsahoval text Zjevení uvedený dřevorytem ve frontispisu a druhý album dvanácti leptů. Konůpkovo pojetí vychází z figurativních motivů s textem knihy tradičně spojených, které však pojednává originálním způsobem. Zajímavé srovnání nabízí mnohem subjektivněji pojatý šestidílný kresebný cyklus Apokalypsa, vytvořený surrealistou Jindřichem Štyrským téhož roku.
V letech úzkosti z blížícího se ozbrojeného konfliktu a v čase války nabývají vždy na aktuálnosti apokalyptické motivy válečných hrůz. Přesvědčivým dokladem této skutečnosti z období druhé světové války je malba Poslední soud (1942) od Aloise Wachsmana, kde se v oblacích nad hořícími ruinami města zjevují postavy andělů s polnicemi. Zcela originální a velmi expresivní výtvarnou reflexi válečného běsnění představuje devítidílný cyklus perokreseb Schovej se, válko!, který vytvořila Toyen v roce 1944. Jednotlivé kresby spojuje sugestivní motiv zvířecích koster osamoceně bloudících pustou krajinou nesoucí známky zkázy. Zcela odlišné vyjádření absurdity válečného zmaru nalezne divák v obraze Přistání v Apokalypsii, který namaloval téhož roku další z významných českých surrealistů – Václav Tikal.
|
Obr. 9. Alois Wachsman: Poslední soud, 1942, tempera, sololit |
Obr. 10. Toyen: kresba z cyklu Schovej se, válko!, 1944 |
V průběhu šedesátých letech pojednal apokalyptické téma v informálním stylu malíř z okruhu Konfrontací Zbyšek Sion. Pro své malby si vybral méně obvyklé motivy ze Zjevení, jako pád hvězdy Pelyněk nebo apokalyptickou kobylku, zpracovanou v několika variantách. Do stejného okruhu patřil i sochař, malíř a grafik Jan Koblasa, autor monumentálního grafického cyklu Apokalypsa z let 1967-68. Grafické album, vytvořené technikou čárového leptu s akvatintou a obsahující úvodní list a dalších 22 grafik k jednotlivým kapitolám textu Janova Zjevení, náleží nepochybně k vrcholným dílům svého tvůrce. Václav Boštík se ve své pozdní tvorbě z osmdesátých a devadesátých let soustředěně zabýval námětem Nebeského Jeruzaléma, který zobrazoval v symbolické formě čtverce, rozkládajícího jako křišťálový hranol světlo do spektrálních barev.
V expozici překvapivě chybí Jan Souček, který se apokalyptickými tématy zabýval ze všech novodobých českých umělců nejdůsledněji. Vedle početných malířských vizí civilizační zkázy, provázené zánikem měst a přírodními katastrofami, vytvořil roku 1994 album 22 leptů Apokalypsa, které představuje protějšek ke Koblasovu grafickému cyklu. Je obecně škoda, že při výběru moderních prací autoři výstavy výrazně preferovali díla umělců jako Boštík, Koblasa a Sion, mnohokrát prověřená a často vystavovaná, a nevyužili příležitost prezentovat kurátorsky opomíjená a veřejnosti neznámá díla umělců z katolického kulturního prostředí jako Ludvík Kolek, Jaroslav Šerých či Milivoj Husák. Namísto toho je k výtvarné expozici poněkud neorganicky připojena prezentace apokalyptických textů a hudby z prostředí českého undergroundu.
|
Obr. 11. Zbyšek Sion: Ve znamení hvězdy Pelyněk, 1966, olej, sololit |
Obr. 12. Václav Boštík: Nebeský Jeruzalém, 1989, olej, plátno |
Navzdory uvedeným výhradám, týkajícím se vesměs prezentace novodobého umění, hodnotím výstavu jako celek velmi pozitivně. Zvláštní uznání zasluhuje samotná idea výstavního projektu, věnovaného pronikání tématu Janova Zjevení do umění a proměnám jeho výtvarných reflexí v průběhu historie. Apokalypsa je proroctvím o posledních dnech světa, o konečnosti života člověka i lidstva, a neodbytně tak nastoluje otázku absolutního smyslu, která je z vědomí společnosti dnes více než kdykoli v minulosti vytěsňována všeobecnou honbou za požitky a konzumem. Apokalypsa je ovšem také proroctvím o naději v závěrečnou katarzi dějin a v nový počátek. Varovný hlas, že “čas je blízko”, jenž zaznívá z umění naší doby podobně jako z děl minulých staletí, je stále nepřeslechnutelný a stejně naléhavý.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: autor (3,5-9), Západočeská galerie v Plzni (1,2,10,12), Národní galerie Praha (4), Galerie moderního umění v Roudnici n. L. (11)
