Pavla Dundálková (1990, Zlín) je čerstvou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina. Během studia byla na stážích v ateliéru nových médií Anny Daučíkové a v ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Za sebou má již několik skupinových a samostatných výstav, v roce 2015 se stala finalistkou EXIT AWARD. Ve své práci přirozeně kombinuje video, prostorovou instalaci, sochařský objekt, volné a užité umění. Pro Prezidentský salonek připravila mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou a politickou situaci dneška. Komentuje v ní eskapistické tendence současnosti i minulosti, využívá k tomu iluzivní instalaci, koláž, keramické objekty, ale i video.

Pavlína Morganová je historička umění a kurátorka. Působí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde přednáší dějiny umění a vede Vědecko-výzkumné pracoviště. Je autorkou knih Procházka akční Prahou / Akce, performance, happeningy 1939‒1989 (VVP AVU 2014), Czech Action Art / Happenings, Actions, Events, Land Art, Body Art and Performance Art Behind the Iron Curtain (Karolinum Press 2014) vycházející z české knihy Akční umění (Votobia 1999, 2. vydání Nakladatelství J. Vacl 2010); je spolueditorkou antologie České umění 1939‒1989 / Programy, kritické texty, dokumenty (Academia 2001) a České umění 1980‒2010 / Texty a dokumenty (VVP AVU 2012). Je rovněž autorkou výstav: Někdy v sukni / Umění 90. let (Moravská galerie v Brně a GHMP 2014), Začátek století (Západočeská galerie v Plzni 2012, Galerie výtvarného umění Ostrava 2013), Insiders / Nenápadná generace 2. poloviny 90. let (Dům umění města Brna 2004, Futura, Praha 2005).

Pavlína Morganová o Pavle Dundálkové

Pavla Dundálková je loňskou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze. Její tvorba, s níž jsem se na Akademii opakovaně setkávala, mě zaujala už před několika lety. Už v roce 2013 jsem si na klauzurách všimla videa  Navzdory každodenní zkušenosti (2013), zachycuje dívku ve vyprázdněném bytě v nejrůznějších prekérních situacích. Navléká si silonové punčocháče připevněné špičkou k podlaze nebo svetr přibitý na stěně. Její kontakt s prostorem bytu a každodenními předměty v něm najednou získal existencionální rozměr.  Jistým pokračováním může být video Uzavření formy (2015), v němž si Dundálková začala spravovat roztrhané punčocháče přímo na těle. Opět jsou zde: performerka, obyčejné předměty a prostor, propojené funkcionalitou dobrovolných i nedobrovolných vztahů. Na těle se objevují zašívané punčocháčové jizvy, nití propojené s dálšími částmi těla a bezprostředním okolím uvnitř bytu. Je těžké najít lepší metaforu vystihující konstanty Dundálkové tvorby. Sochařský zájem o prostor, jeho osobní prožívání a ohledávání předmětů v něm. Není divu, že Dundálkovou fascinuje tvorba Vilhelma Hammershøia, dánského malíře a fotografa z konce 19. století. Hammershøi opakovaně zobrazoval svůj domov v různém světle, zachycoval jednoduché a neměnné vybavení i jakousi konstantní atmosféru domova. Jeho melancholické portréty intimního prostoru bytu jsou svou poetikou blízké raným videím i inspiračním zdrojem současné tvorby Pavly Dundálkové.

V roce 2015 mě v sochařském ateliéru Lukáše Rittsteina zaujala Dundálkové instalace Něco se stalo (2015). Rohová instalace vytvářela iluzi architektury pokoje, v němž byly rozmístěny nejrůznější předměty, na poličkách a stole byly rozmístěné předměty vytvořené ze sádrových odlitků či lepením porcelánových střepů. U každého z předmětů byl původní tvar a funkce posunuté, jako třeba sádrové mléko protékající z hrnečku skrze židli. Přestože se jednalo o prostorovou koláž, instalace působila jako jednotný celek a měla svou originální poetiku. Z této instalace částečně vyšla i Dundálkové diplomová práce To nechceš (2016) vystavená v loňském roce ve Veletržním paláci. Zde se naplno projevila autorčina vášeň pro objekt a materiál. Dundálkovou fascinuje keramika a další materiály spojené s užitou kulturou. Ve své práci dokáže propojit intimitu žitého prostoru s jeho každodenními předměty s neobvyklou monumentalitou. Pro své instalace často konstruuje komplexní architekturu, ať už je to systém kovových polic nebo iluzivní stěna jako na této výstavě. Tvorba Pavly Dundálkové je pevně zakotvena v sochařství, ale stejně jako Pavla Sceranková nebo Eva Koťátková, prozkoumává jeho možnosti skrze performativní přístupy a práci s videem.

Performativní práci s vlastním tělem Dundálková naplno představila na jedné ze svých prvních samostatných výstav. Konala se v lednu 2014 v Galerii K4 v Praze. Na výstavě bylo vystaveno video, které vzniklo na základě vernisážové performance Stolování Dundálkové a její spolupracovnice. Tělo Dundálkové se stalo součástí stolu s opulentní hostinou; vzniklo tak zátiší s jídlem a tělem, které si toto jídlo vychutnávalo. Toto tělo však mělo neuvěřitelné schopnosti. Díky dokonalé choreografii a faktu, že s Dundálkovou byla ve stole ukrytá i druhá performerka, se například dokázala napít ze sklenice na druhé straně stolu tak, že zabořila ruku do prostřené tabule a ta se vynořila na opačné straně stolu a sklenici ji přisunula. Opět se zde dostávaly do rafinovaného vztahu tělo, obyčejné předměty jako stůl, nádobí, příbory a jídlo s prostorem. Šlo o performovanou prostorovou iluzivní hříčku.

Na konci roku 2015 se Dundálková představila ve Zlínské galerii Garáž videem Bojíte se tmy? (2015). Ohledává v něm vzpomínky na dětství a místa, v nichž jsme vyrůstali v bláhovém pocitu bezpečí. Tvorba Pavly Dundálkové se často dotýká momentu, kdy se v toku každodenního bezčasí vynoří okamžik, v němž může jít o život. Neočekávaná nehoda či konstelace věcí, srdce naráz změní svou frekvenci, naše fyzická tělesná stránka se uvnitř rozechvěje v očekávání, že někdo řekne: „Neboj, je to jenom jako…“