Ke 100. výročí narození malířek Jitky a Květy Válových uspořádala Galerie Františka Drtikola v Přibrami výstavu pod názvem Prší, prší, a už zase smutek na mě leze. Sestry-dvojčata, které prožily celý život spolu v chudobě a izolaci v drsném industriálním prostředí Kladna, patří k našim nejoriginálnějším malířkám druhé poloviny 20. století. Výstava trvá do 27. března.
Sestry Válovy se narodily v roce 1922 v Kladně a zůstaly mu věrny až do smrti. Společně zde prožily celý život v nevelkém domě se zahradou, kde sdílely ateliér. Obě zůstaly neprovdané a bezdětné. Syrové industriální prostředí kladenských hutí a oceláren mělo zásadní vliv na jejich život i tvorbu. Jejich dílo reflektuje válku, během které byly obě totálně nasazeny v ocelárnách, uvolnění šedesátých let, marasmus normalizace i celoživotní boj s komunistickým režimem, který je odsoudil k životu stranou dění. Objeveny byly až v osmdesátých letech a to zejména díky jejich blízké přítelkyni Ester Krumbachové, která je navštěvovala a dokumentovala jejich tvorbu.
|
Obr. 2.: Jitka a Květa Válovy, foto Wilhelm W. Reinke, 80. léta |
Obr. 3.: Květa Válová, Dotyk kamenů, 1984, olej, plátno |
Nejvýstižněji charakterizují jejich začátky Květina slova: „[Kladno] nás předurčilo především k tomu, že jsme měly vždycky hovno. Ale výtvarně nás samozřejmě, hlavně v začátcích, formovalo. Po ukončení absolutoria jsme jezdily na doly a do hutí a potom tvrdě makaly. Kreslily jsme, malovaly, někteří bezvadní chlapáci nás nemohli neinspirovat. Žily jsme mezi nimi.“
Obě sestry studovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Emila Filly a v roce 1954 se připojily k umělecké skupině Trasa, se kterou společně vystavovaly. Držely se ale spíše na okraji, jejich energie a autentičnost již tehdy překonávala modernistické klišé. Dařilo se jim vzdorovat totalizujícím tlakům, celý život tak stály mimo dobové trendy a vytvořily si svůj charakteristický expresivní styl. Společně s Adrienou Šimotovou a Alenou Kučerovou jsou řazeny k našim nejvýznamnějším představitelkám nové figurace.
|
Obr. 4.: Květa Válová, Kolaři, 1962, olej, plátno |
Obr. 5.: Jitka Válová, návrh na plakát lyžařského závodu, 1958, uhel, pastel, papír |
„Válovky“ jsou dodnes pokládány za ojedinělý úkaz na české i světové výtvarné scéně a to jistě i díky neobvyklé dvojčecí propojenosti v životě i výtvarném vyjádření. Přestože každá ze sester byla svébytnou osobností s vlastní tvůrčí cestou, jejich dvojjediná existence a každodenní propojenost sdíleného života daly vzniknout jedinečnému uměleckému dialogu. Jeden obraz reaguje na druhý, sestry si témata vyměňují a přinášejí často radikálně odlišné výpovědi. Typická je kontrastní dualita námětů, kterou spojuje poselství o porozumění a soucítění, o přesahu lidské existence, o křehkosti bytí člověka i tíhy lidského osudu. Obě vycházejí z hloubky osobního prožitku světa, ale dávají mu tvar obecně lidské zkušenosti. Vždy se jedná o motivy, jejichž základ je archetypální, symbolický či metafyzický. V tvorbě sestry hledaly vyjádření určitých základních etických hodnot.
|
Obr. 6.: Jitka Válová, Stojící horník, 1960, uhel, papír |
Obr. 7.: Jitka Válová, Hutníci-Kladno, 1960-61, uhel, pastel, papír |
Individuální odlišnosti v projevu obou malířek se odvíjely od jejich odlišných povah. Introvertnější Jitka volila duchovnější a niternější témata, typický byl pro ni motiv pohybu, střet duchovních sil a energií, křehkost a celoživotní téma soucitu. Ráznější Květu zase charakterizuje spíše hutnost, drsná robustnost, velkorysé tvary a motiv trvání, přímá demonstrace prosté lidské existence. Obrazy, kresby a grafiky obou sester spojuje temná barevnost, tíseň, napětí, ponurost a dynamika, vlastnosti tak charakteristické pro každodenní život v tvrdých podmínkách rodného Kladna. Život v izolaci však malířkám zároveň umožnil mimořádnou duchovní koncentraci a akumulaci energie, která vedla k velkým uměleckým výkonům, jež dodnes udivují svou odvahou, obsahovou zralostí a mohutností formy.
Text a foto: Eliška Cieslarová
