Dva renomovaní švédští umělci se představují české veřejnosti instalací v horním poschodí galerie Národní technické knihovny. Annika Lundren (*1964) v ní demaskuje okultní charakter populistických lídrů. Klas Eriksson (*1976) se věnuje vizuální subkultuře fotbalových stadionů. Kurátorem je Lexa Peroutka, který má desetiletou zkušenost života ve Švédsku a jako umělec se rovněž zabývá politickými tématy. Současně probíhá prezentace doktorandské práce konceptuálního sochaře Tomáše Hlaviny. Výstava potrvá do 18. února 2018 a ve čtvrtek 15. února proběhne komentovaná prohlídka.
Dva renomovaní švédští umělci se představují české veřejnosti instalací v horním poschodí galerie Národní technické knihovny. Annika Lundren (*1964) v ní demaskuje okultní charakter populistických lídrů. Klas Eriksson (*1976) se věnuje vizuální subkultuře fotbalových stadionů. Kurátorem je Lexa Peroutka, který má desetiletou zkušenost života ve Švédsku a jako umělec se rovněž zabývá politickými tématy. Současně probíhá prezentace doktorandské práce konceptuálního sochaře Tomáše Hlaviny. Výstava potrvá do 18. února 2018 a ve čtvrtek 15. února proběhne komentovaná prohlídka.
“Annika Lundgren vyabstrahovala pupulistické politiky tak, že nejsou schopní nic říct a vzala jim image lídrů. Během vernisáže proběhla performance, při které autorka psala na zeď text a přednesla politický projev vycházející ze spiritistické knihy z roku 1898. Hledá tak paralelu mezi politickým světem a obskurní duchařinou,” popisuje kurátor Peroutka. Videoprojekce zobrazují pět představitelů extrémních politických směrů. Jsou to Siv Jensen (Progress Party, Norsko), Marine Le Pen (National Front, Francie), Geert Wilders (Party for Freedom, Nizozemí), Heinz-Christian Strache (FPÖ, Rakousko) Alexander Gauland (AfD, Alternative for Germany, Německo).
Annika působí v Gothenburgu v centru alternativního vzdělávání a performance Skogen. Pedagogickou kariéru zahájila na Královské akademii v Kodani. učila na několika švédských univerzitách. Řadu let pobývala v Berlíně. Její umělecké projekty mají charakter výzkumu a často se jedná o vzdělávací experimenty, které mají pomoci při vytváření názoru na obtížná témata. Využila například zbytky nacistického vojenského opevnění a její koncept provozuje muzeum v Kristiansandu. Klade důraz na seriózní přístup a nepředkládá definitivní stanoviska.
V druhé části expozice se performativní díla Klase Erikssona prolínají s ateliérovými prvky. Nehledá obsah ani politické postoje, ale vybírá si vizuální projevy subkultur. Iluze kolektivity v tomto případě navazuje na lidovou tvořivost fotbalových fanoušků. Souvisí to se společenskou osamělostí severu, kde člověk hledá kolektiv. Až zoufalou samotu prezentuje videoprojekce fanouška, který sedí sám v garáži a odpaluje jednu rachejtli za druhou. Autor má v pyrotechnice zálibu a při bienále v Bukurešti takto ozářil celý hotel. Vzdor vlastnímu prostředí je vyjádřen transparentem s nápisem All curators are bastards. Již ve své závěrečné studentské práci na Královské univerzitě ve Stockholmu pracoval se sdělením na transparentu umístěném na veřejné budově.
"Klas Eriksson je vizuální umělec (sochař, performer, nová média), který interpretuje problematiku kultury většinové s kulturou menšinovou – subkulturou. Využívá zkušenosti, kterou získal během svého dospívání v prostředí fotbalových fanoušků – sem patří znalost kolektivních projevů malé skupiny, která si definuje svérázná pravidla, systém hodnot, rozhodování, vyjadřování a komunikaci. Klas ve svých uměleckých realizacích konfrontuje (intervence) prostředí nové, jinak organizované, všední, veřejné. Z tohoto střetu subkultury a monokulturou vetšiny bychom mohli získat dotatečný odstup (nástroj) pro pozorování a pochopení obecných společenských fenoménů/jevů. Bez chirurgické přesnosti a chladnokrevnosti jsou pro nás většinou nečitelné a jsou spíše matoucí. Klas Eriksson tak dělá sociologický – umělecký průzkum za pomocí nástrojů a modelů situací, které vytváří," vysvětluje Lexa Peroutka
Oba umělce spojuje dřívější zkušenost s Českou republikou z devadesátých let. Jako mladí chtěli zažít atmosféru země s čerstvě nabytou svobodou a nyní se vracejí se seriozními projekty. Výstava byla původně plánovaná pro galerii Dads v Liberci, která však ztratila prostory v obchodním centru. Proto teprve na podzim došlo k dohodě s Národní technickou knihovnou. Dva švédští autoři přitom na projektu pracovali předchozí rok a díla jsou vytvořena přímo pro českou výstavu.
