Beseda se zakladatelkou organizace Pomáháme lidem na útěku se ve Veletržním paláci uskutečnila v rámci doprovodného programu k výstavě čínského umělce Zákon cesty. Ostatně čeští dobrovolníci se měli možnost s Aj Wej-wejem setkat a spolupracovat na ostrově Lesbos, když zde dokumentoval uprchlickou krizi. Výstava Zákon cesty potrvá do 7. ledna 2018.
Zuzana Lenhartová chtěla v roce 2015 vyrazit pomáhat uprchlíkům na vlakové nádraží Keleti ve Maďarsku. V srpnu a září tu bylo velké množství lidí zastaveno a nebylo jim umožněno cestovat dál. Maďarští dobrovolníci jim donášeli jídlo, stany a hygienické potřeby. “Motivem pro mne byl způsob české diskuze o migraci. Ozývalo se, že máme uprchlíky nechat zemřít. Zlomový okamžik byl nález kamionu v Rakousku se sedmdesáti mrtvými lidmi. Reakce byly nepřijatelné, Češi si přáli více mrtvých a nevadilo, že tam byly i děti. Dříve jsem se zabývala tématem holocaustu a bylo mi jasné, že z podobných názorů může později vzejít horší zlo. Musela jsem něco udělat, abych se jednou mohla svým dětem podívat do očí,” vysvětluje socioložka Zuzana Lenhartová.
Na Facebook proto napsala o svém záměru a vyzvala přátele k poskytnutí materiální pomoci. Začali se ozývat lidé po desítkách a později po stovkách, nabízeli dětské pleny, finance i osobní účast na akci. Během dvou dnů se zaplnil sklep a nakonec se sešly dvě dodávky potřebných věcí. Podařilo se vytvořit dvanáctičlenný tým s mezinárodní účastí, který vyrazil na maďarsko-srbskou hranici. Někteří byli schopni hovořit maďarsky, arabsky nebo farsí.
Na hraničním přechodu o obce Rözske pobývalo zhruba patnáct set uprchlíků. Jediná pomoc sem přicházela od nezávislých dobrovolníků. Za přístřeší sloužily turistické stany, nebylo kam odvážet odpad. “Ihned po příjezdu jsme vystřídali vyčerpanou skupinu německých dobrovolníků. K dispozici byly tři stánky, z nichž se distribuovalo jídlo, oblečení a teplý čaj. V jednom stanu byla základní lékařská pomoc,” popisuje Zuzana Lenhartová. Současně uvádí na pravou míru mediální obraz provizorních táborů s hromadami odpadků. Pro patnáct set lidí sem maďarský stát zajistil dvě popelnice. Prostor se podařilo uklidit až když dobrovolníci na vlastní náklady zajistili odvoz odpadu.
Policie se často chovala agresivně hlavně kvůli nemožnosti situaci zvládnout, což způsobovala jazyková bariéra a všeobecný nedostatek informací. Pomoc dobrovolníků schopných tlumočit z maďarštiny do arabštiny situaci výrazně uklidnila. Přesto však panovala naprostá nejistota, protože policie ani nikdo jiný nevěděl, zda se zavřou hranice. “Nikdo neuměl uprchlíkům poradit a nikdo nevěděl, jak se vlastně zachovat legálně. Ti lidé se často s pomocí státu a v dobré víře dopouštěli nelegálního přechodu hranice. Někteří se nechali odvézt do oficiálního tábora, kde jim ani neodebrali otisky prstů, protože by je pak Maďarsko muselo přijmout zpět. Jiní utíkali s pomocí pašeráků, nebo na vlastní pěst.. Policie nutila vozíčkáře, aby pokračovali na cestě po železničních kolejích. Setkávali jsme se s odmítnutím pomoci umírajícím jen na základě občanství. I někteří z dobrovolníků museli po této zkušenosti vyhledávat pomoc psychologa,” říká Zuzana Lenhartová. Jen za dobu jejího pobytu se přímo na poli narodilo jedno živé a jedno mrtvé miminko.
V polovině září se zavřela hranice, na níž stavěli plot maďarští vězni. Balkánská trasa se poté odklonila ze Srbska do Chorvatska. Zhruba v této době se Rusko zapojilo do války v Sýrii a začalo s bombardováním. Počty procházejících uprchlíků se okamžitě několikanásobně zvýšily. Až deset tisíc lidí denně přivážely srbské autobusy k chorvatské hranici, kde je vyložili do naprosté tmy a zimy, ponechány svému osudu. Hranice se střídavě a nevypočitatelně otevírala a zase zavírala. V prchajícím davu docházelo k těžkým zraněním a hrozilo ušlapání. Situaci tu pomáhalo řešit až sto českých dobrovolníků. Organizovali skupiny, které bylo možné bezpečněji provázet.
Čeští dobrovolníci začali vyjíždět i na další místa. Nejnáročnější zřejmě byla mise na ostrovu Lesbos, kam přijížděli lodě z Turecka. Zde bylo potřeba pomáhat lidem z vody, převlékat je a dopravovat do bezpečí. V zimním období by jinak v mrazu zemřeli na podchlazení. Zde se Češi potkali přímo s Aj Wej-wejem a několik dní s ním spolupracovali. Jednalo se o čištění pláží od záchranných vest. Z nich umělec vytvořil i díla ve Veletržním paláci. Šlo o nutný zásah, protože fosforeskují vesty v noci na útesech naváděly lodě ke ztroskotání.
V březnu 2016 se po dohodě EU s Tureckem uzavřela většina tras. Dobrovolníci pak pomáhali v jednom z táborů u hranic s Makedonií. Z původně spontánního hnutí českých dobrovolníků se mezi tím stala oficiální organizace s názvem Pomáháme lidem na útěku. Za své poslání přijala prvosledovou pomoc v situacích, kdy velké humanitární organizace ani státy nejsou schopny pružně zareagovat. V řeckém Idomeni byli zodpovědní za vedení skladu, zajišťovali distribuci dobrovolné pomoci pro Srbsko. Nyní poskytují služby ve dvou oficiálních táborech v Adaševci a Principovaci.
Během dvou let s nimi vyjelo na čtyři tisíce dobrovolníků, vybralo se šedesát tun materiální pomoci a několik milionů korun. Úspěchem je také jedinečná zpravodajská služba poskytovaná dalším dobrovolníkům i médiím. Za svou činnost obdržela organizace Cenu Alice Masarykové v oblasti lidských práv za rok 2016 a další společenská ocenění.
