Kurátor: Pavel Kubesa
https://nod.roxy.cz/gallery/exhibitions-detail/321/filip-dvorak-martin-kolarov-kapitola-druha-chapter-two

Receneze: Modeláři krajiny Filip Dvořák a Martin Kolarov v NoD

Druhá kapitola krajiny

V kolaborativních pracích Filipa Dvořáka a Martina Kolarova (HastagNike, Galerie Jelení, 2015; Mlčení Bouře, Atrium, 2017) jsou iniciovány volné interpretace a formálně-významové hry nad různými projevy přírodních sil a dynamických živlů, které se kodifikovaly v různých kanonizovaných tvaroslovích dějin západního umění. Inspirační potenciál nacházejí nejen v excesivním barokním principu, ale pole výrazu nalézají také v jazyce reklamy, identitách popkultury a formálních tendencích současného vizuálního umění. V systematickém rozpracovávání expandujících strategií obrazového formátu rozvíjejí své niterné úvahy prostřednictvím často až podvědomé sítě emocionálních asociací, které se snaží „zpomalit“ a tím letmo zahlédnout v různých materiálových řešeních. Vzniknuvší archaizující a efemérní atmosféry jsou zapouštěny do prostoru technologického strojového vyhotovení, které bývá doprovázeno již jen základními malířskými gesty redukovanými na minimální jednotku výrazu.

Dřívější zájem o architektonické formy coby reprezentanty přírodních sil je v poslední práci transformován do zaujetí krajinou a její schopnosti být imanentním svědectvím transcendence. Romantizující pocity rozvíjejí Dvořák s Kolarovem v třech obrazo-objektových sériích. Velkoformátové greenscreenové obrazy jsou minimalisticky klíčovány abstrahujícími zásahy barvou, jejich pravidelný prošívaný grid narušuje jen nový „do nekonečna se řasící záhyb“ nového švu. V sérii realistických modelů výseků krajiny jsou do krajinného reliéfu vkládány jakési prostorové typografické elementy odkazující na atmosférické pohyby energie. V nástěnných plastických plechových rámech se na popředí fragmentů greenscreenového plátna vznášejí do epoxidu zalité růže.

Linie jednotlivých průzkumů myšlenkového terénu (tj. texty) konceptualizace krajiny jsou vtkávány do volně vlající tkaniny (tj. textilie), kterou autoři prostřednictvím interakce jednotlivých děl nabízejí divákovi k ohmatávaní, překládání, sklápění, řasení. Objevuje se zde rekurzivita jednotlivých argumentů, transpozice jedné funkce do nových systémů, v níž může obracet původní trajektorie. Jednotlivé formální prvky prostupují třemi různými sériemi a v každé dopomáhají k artikulaci asociativních úvah o vypověditelnosti transcendence médiem krajiny.

Greenscreenová plátna figurují jako kanál infinity, jako projekční plocha neomezené potencionality nekonečna aktualizací, jako neustálý tok, řečiště, pohyb. Jsou jakousi „provizorní krajinou“, která čeká na své zvrásnění a vegetaci. Občasný barevný tah, který vyplňuje několik málo polí v jejich pravidelně prošívané matrici je myšlen jako stopa konkrétní či možné krajiny, jako skutečnost abstrahovaná do jediného pixelu vznikající eventuality.

Miniaturní modely krajin zprostředkovávají určitý shift hlediska, jsou momentem dočasné apoteózy lidských poznávacích mohutností. Jako kdyby pouze zde, ve změně či obrácení měřítka, bylo možné nahlídnout jinak gigantické opuštěné monumenty dynamiky přírodních jevů, tradiční lidské perspektivě ve své úplnosti jinak skryté.

Kovové rámy, kombinující fragmenty greenscreenů v mondrianovských kompozicích s prázdným prostorem uvnitř jednotlivých polí a do pryskyřic zalévanými růžemi zas rozehrávají více romantizující valéry nálad. Růže navozuje pocit zmrazeného dokladu domněle upoutávané lidské situace, spíše je však ale jen falešným znavunastolením původního hlediska: upoutanou a znehybněnou krajinou v člověkem vyhotoveném materiálovém a prostorovém rozvrhu.

Dvořák s Kolarovem tak objevují dichotomii, která se v ohledávání tématu krajiny vynořuje: otázka vnitřního a vnějšího a jejich vzájemná propustnost. Potecionalita krajiny (exteriéru) v greenscreenech imituje haptické kvality jejího opaku – interiéru, čalouněného nábytku, přikrývky. Striktnost kovových konstrukcí simuluje vnější projevy vůle. Interní si přivlastňuje externí, přetváří jej a internalizuje vnější do řádu potřeb a systémů konstruovaných hodnot. Miniaturnost realistických modelů demonstruje toto převrácení rolí. Krajinu je možné libovolně nahlížet, konzervovat, otevírat: je nástrojem vyprávění, médiem realizace moci. Je to druhá kapitola krajiny. Člověk již neobývá krajinu, ale krajina bydlí v člověku.

A proto, byl-li kdysi tento svět „nejlepším z možných“, může se stát, že aktuální tento svět je tím posledním.

Pavel Kubesa

Galerie NoD