Fotografie Jaroslava Kučery jsou pro diváky zvláštním dobrodružstvím. Znamenají důvěrná setkání s lidmi, k nimž by jinak pravděpodobně nikdy nedošlo. Se světy, do nichž by jinak zřejmě nikdy nevstoupili. A situacemi, v nichž by se jinak téměř jistě nikdy neocitli. Neboť Jaroslav Kučera je jako magnetem přitahován právě k tomu, co je běžné životní zkušenosti skryto. K tomu, co je od běžného lidského osudu odkloněno. Jako by mu intuice či cit a zvídavost diagnostika napovídaly, co všechno formuje a do značné míry ochucuje a ovlivňuje náš život. A tak se na jeho snímcích setkáváme s prostitutkami, homosexuály a veksláky, s žebráky, zlodějíčky, bezdomovci a feťáky, s přistěhovalci a gastarbeitery, s pankáči a anarchisty, svéráznými obyvateli podsvětí, městských ulic a příhraničních oblastí. Jako málokomu je Kučerovi dán dar sbližovat se prakticky s kýmkoliv, vstupovat do jeho soukromí, získávat si jeho důvěru, ba sympatie. Takže není vnímán jako fotograf, ale jako kamarád. Nezneužívá toho, ale naopak lze z jeho fotografií vycítit jakési tiché souručenství se všemi těmito tak zvaně „lidmi na okraji“. 
Své fotografie Kučera řadí do cyklů tematicky zaměřených vždy na problematiku určité sociální skupiny nebo lokality. Tak v 70. letech vznikají jeho cykly Milenci na jednu noc, Domov důchodců, Pasťák, Pražské bufety. Jsou to snímky někdy až brutálně syrové, vzniklé často na hranici světelných možností, ale plné koloritu a poezie té doby. Jako by si Kučera zkoušel definovat, co všechno znamená člověk. Cyklus Moldávie z 80. let je pak už vrcholným projevem Kučerova holdu prostému člověčenství. Do jeho tvorby naplno vstupuje i fenomén humoru. Lidsky teplý a chápavě úsměvný. Ten je obsažen i v jeho cyklu Komunistické svátky. Má nádhernou příchuť absurdity a Kučera se jím řadí k předním protagonistům tradice nereálné reality české literatury a výtvarného umění. Rychlé společenské proměny 90. let pak rodí dva velké a stále pokračující cykly Sudety a Proměny Prahy, ve kterých je svár starého s novým až křiklavý. Jsou odrazem nových jevů života po politickém zvratu, s nimiž se po půlstoletí obnovená demokracie v zemi musí chtěj nechtěj vypořádat. Jde o pozoruhodně hluboké sociální sondy, po Kučerovsku lidsky chápavé a hořkosladce humorné. Snad by měly být opravdu předepsány jako povinná literatura pro soudobé politiky…
Jaroslav Kučera však není jen citlivý a přemýšlivý dokumentarista, ale současně i plnokrevný a hbitý reportér. Od poloviny 90. let získává v těchto obou sférách jedno významné uznání za druhým. Je prvním z českých fotografů, kdo z rukou pražského primátora přebírá Grant Prahy s úkolem po dobu jednoho roku zaznamenávat sociální proměny hlavního města. V roce 2000 mu mezinárodní porota soutěže Czech Press Photo za snímek z pražských protestů proti globalizaci přiznává hlavní cenu – titul Fotografie roku. Za týž snímek a dva další ze stejné série si pak odnáší i první cenu v kategorii Aktualita soutěže Fuji Euro Press Photo Awards 2000, jíž se zúčastnily dvě desítky zemí.
Současná česká fotografie života má několik fotografů velmi zvučných jmen. Je to však opravdu snad jenom Kučera, kdo jako citlivý seismograf zaznamenává nejširší škálu symptomů klíčových proměn života u nás. Má cit diagnostika a zářivý talent reportéra a komentátora.

PhDr. DANIELA MRÁZKOVÁ

Galerie Františka Drtikola