Lze vidět vzduch a slyšet mrak? Lze se ponořit do mlhy? Vidět a uvidět ve tmě? Napít se ze zamrzlého okapu? Rozezvučet obrácené zvony?

Sklářka, umělkyně a pedagožka Lada Semecká aktivuje svými díly různé vrstvy lidského vnímání a obrazotvornosti. Nečiní to nějakým nátlakem, ale naopak prostřednictvím velmi ztišené, kontemplativní a až introvertně laděné tvorby. V ní se objevuje mlha jako hlavní téma, jako poetické neurčito a tajemno, z něhož se někdy vynořují více či méně konkrétní motivy, jindy v něm naopak tyto motivy mizí, rozpouštějí se. Záleží na úhlu pohledu, na směru a intenzitě světla, na schopnosti pozorně se dívat a věnovat skleněným obrazům, ale také instalacím a objektům, v některých případech interaktivním, soustředěnou pozornost. Přistupovat k nim nejenom za různých podmínek vnějších, ale i vnitřních.

Mlhavost, neurčitost, z níž věci povstávají a do níž se opět vracejí, konvenuje využívání mléčného či pískovaného skla a techniky fusingu (stavovaného skla), jemuž se Lada Semecká věnuje přibližně od počátku milénia nejen v tvorbě volné, ale i v realizacích pro architekturu. Osobní zkušenost s tradicí japonské kultury a estetiky, se kterou se mohla seznámit za svého pedagogického pobytu na sklářské škole v Tojamě, zde nepochybně hraje důležitou roli. Ladiny okenní výplně pro hrobku rodiny Riedelů, zakladatelů skláren v Desné v Jizerských horách z roku 2001, ale i pozdější realizace, například pro barokní kostel sv. Mikuláše v Petrovicích z roku 2019, mohou využitím mléčného skla připomenout tradiční papírové výplně japonských zasunovacích oken sódži. Ač je kontext zcela odlišný, podobná je práce se světlem – okna umožňují průsvit světla zvenčí dovnitř, ale nikoliv průhled oknem do vnějšího prostředí. Takto pojaté okenní tabule vyvolávají zcela jiný zážitek daného prostoru a světa v něm. Světlo, nahrazené nyní tajemným polosvětlem či příšeřím, vybízí k zamyšlení a pohroužení do sebe sama.

Japonský spisovatel Džuničiró Tanizaki popisuje tento prožitek ve své eseji Chvála stínů. Tradice japonské estetiky: „Já však za nejdůležitější pointu považuji bělavé polosvětlo vpouštěné do arkýře studovny papírovými okny sódži. Stačí mi jen se před nimi bezděčně zastavit a zapomínám, jak plyne čas“ (Tanizaki, 2017, s. 40).

Tanizaki zdůrazňuje důležitost, jakou japonská kultura připisuje šeru a především tmě, když mimo jiné píše:
„A přece pokaždé, když pohlédneme na tmu, do níž se noří prostor za dřevěným nadpražím tokonomy, prostor v okolí vázy s květinami či prostor pod poličkou, vždy znovu podlehneme dojmu, že zde panuje dokonalá tišina, že v těchto stinných zákoutích vládne neskonalý, ničím nerušený klid a mír“ (Tanizaki, 2017, s. 39).

Také v rámci výstavy v Domě umění najdeme díla, která pro své vyznění potřebují tmavý podklad nebo tmu přímo tematizují. Ve skleněných obrazech Tma I – IV (2022-2024) pracuje Lada Semecká s pokoveným sklem, malbou vypalovací barvou a pískovanými vertikálami, pro něž byly vzorem bambusové stonky. Skleněné obrazy autorka následně doplnila tmavým plechovým podkladem, který perforovala laserem. Podklad funguje jako matrice, z níž se tečky nebo proužky dle intenzity a úhlu světla propisují do skleněné části, a také jako tušené pozadí, které dodává dílům další prostorovou i obsahovou dimenzi. Obrazy Tma současně představují spojnici s cykly skleněných obrazů Krajiny a Oblaka, které autorka rozvíjí dlouhodobě.

Mléčné mlhoviny Lady Semecké rozehrávají hru průsvitů a stínů. Umělkyně, pro niž je pokorná, soustředěná a nespektakulární práce jednou ze životních i tvůrčích zásad, tak paradoxně přetavuje světlo ve stíny. Vytváří tajemné mikrosvěty, v nichž se můžeme ponořit do tišiny stínů a zapomenout na to, jak plyne čas.

Dům umění města České Budějovice — Galerie současného umění a architektury