Sbírka Patrika Šimona obsahuje dvacet tisíc uměleckých děl a zaměřuje se na umění různých staletí, ale i kultur. Je zdrojem poznání vnímavého historika umění a sběratele, který si klade za cíl ukázat nejširší veřejnosti poklady umění starých mistrů v dialogu s kulturami, které byste na výstavě středověkých madon a barokních skvostů nečekali. Vedle vrcholné krásnoslohé Panny Marie se ocitá ženská socha z Nigérie a vytváří tak v přirozeném dialogu napětí. Nutí diváka k zamyšlení, zda rituální síla primitivní kultury obstojí vedle magie uctívání křesťanských symbolů. Hlavním těžištěm v Museu Montanelli se ovšem stává staré umění v podnětných dialozích. Například jak skvělé je české baroko v konfrontaci s italskými mistry z Benátek a Neapole. Na malé ploše více než osmdesáti exponátů se tvořivý duch La Grande Bellezza setkává s inspirací, kterou přináší úvodní komponovaná fotografie, oživující některé postavy z přítomných obrazů a soch. V roli líbezné Panny Marie nalezneme sólistku baletu Alici Petit. Nad samotným sběratelem, který z královského trůnu poněkud blazeovaně hledí do očí svým múzám a inspiracím, bdí černý anděl. Dočasnost je symbolem našich životů a nikdo z nás si věčnou krásu neodnese. O tom ví své i malý Platzerův Chronos.

Sály Musea Montanelli se stávají na čas domovem rafinované podívané, v níž jako v každém uměleckém prostředí vzniká podivuhodné souručenství, které má za cíl ukázat, že vnímání tvarové a obsahové krásy je jedinečným odkazem dávných kultur jako tajemný šém určený pro naši často neklidnou přítomnost. A že se nesouměřitelná díla z různých časových a stylových okruhů navzdory kontinuitě dějin umění vzájemně skvěle doplňují, protože je spojuje imaginace sběratelova světa, jeho odvahy i možností.

Setkání středověkých skulptur, renesanční italské malby a vrcholných příkladů evropského barokního umění sjednocuje tělesnost. Tělesnost jako výraz emocionality, touhy, erotiky, ale i hlubokých stavů introspekce. Člověk je totiž ve svých rolích, symbolice a maskách středobodem vesmíru. Nesejde na tom, že tato představa skýtá antropocentrický názor, poněvadž předmětem všeho dění světa je již podle Sokrata právě člověk. Ve středověku tuto ideu nesla aristotelsko-ptolemaiovská koncepce s představou sv. Bonaventury, že svět bez člověka je nemyslitelný a bezúčelný, neboť pro člověka bylo stvořeno slunce, měsíc, hvězdy a přírodní říše. V této iluzi, kterou svrhli Koperník, Newton, Darwin nebo Einstein, žijeme dodnes.

Výstava operuje grandiózními solitéry: mramory Gianlorenza Berniniho, obrazem Anthonyho van Dycka, rudolfinskými mistry v čele s Hansem von Aachenem, Roelandtem Saverym, Danielem Fröschlem, ale také mimořádně vzácnými artefakty – především hrobovou maskou z Peru či monumentální sochou Omu (západní Papua, Asmaté), která ztělesňuje naprosto abstraktní formu zpodobení mýtického předka. Antické sochařství vedle cenných francouzských středověkých klenotů dvorské kultury (zlacená plastika Panny Marie ze sbírky Oscara Hainauera). V Česku v žádné sbírce nejsou zastoupeni Amico Aspertini nebo Baccio Bandinelli. Na výstavě La Grande Bellezza je naleznete. Včetně proslulých špičkových českých malířů a sochařů, jako jsou Karel Škréta, Michael Václav Halbax, Petr Brandl, Matyáš Bernard Braun, Jan Kupecký či Norbert Grund. Vyvrcholením výstavy je výjimečný sál, který po vzoru zámeckých obrazáren upoutá pozornost tzv. táflováním, kde se na stěnách odehrává hustá instalace obrazů různých škol (především opět italské, vlámské a holandské). V citlivých momentech jsou předvedeny intervence ze současného umění, které se budou během výstavy obměňovat, stejně jako rozsáhlý doprovodný program s komentovanými prohlídkami, přednáškami a setkáními.

Kurátor: Patrik Šimon

Museum Montanelli