Cesty mohou mít různé podoby a směry. Jsou cesty za poznáním, za zážitkem a zkušeností nebo setkáním. Bývají dobrovolné, plánované a očekávané, ale také nechtěné, neočekávané a dobrodružné. Jsou opakované, mnohokrát projité nebo poprvé prošlapávané. Můžeme je procházet osamoceně nebo spolu s někým.

Jan Horáček a Jaroslav Pulicar společně podnikli mnoho cest, a to především cest za dobrou fotografií. Místopisně jsou jim blízké země východní Evropy. Opakovaně se vrací na místa lidských setkání, v nichž stále pulzuje tradice, ať už to jsou masopusty, křtiny, zpovědi, poutě, srazy nebo rituály. Nezajímá je však přímo dění během slavností, všímají si situací před nimi i po nich. Vyhledávají odlišné momenty, kdy zaměřit pozornost a stisknout spoušť, každý dle svého naturelu a interpretačních schémat.

Ačkoli Jaroslav Pulicar netvoří v cyklech a typické jsou pro něj momentky, daří se mu nacházet až tragikomické vizuální obrazy, které při prezentaci na výstavě či v publikaci působí mnohovrstevnatě, ale stále jako jeden a tentýž cyklický vzorec. Fotografie vědomě nekomponuje, avšak pracuje s nadsázkou a pohotově reaguje na vnější situace. Akcentuje radostnější stránku lidských okamžiků, jeho fotografie nepostrádají humor a nadhled, a smysl pro společenství. Staví na nízké ohniskové vzdálenosti, se kterou je třeba k fotografovanému přijít blíže. Vyhledává místa, jež lidi propojují, a dokáže reflektovat silné emoce, které nemusí být na první pohled zjevné.

Jan Horáček na této výstavě představuje až jungovský protipól Pulicarově práci. Tvoří bytostně ve fotografických cyklech. Důraz klade na pozorování osamělého poutníka na opuštěných okrajích měst a ve vnitřních krajinách během častých cest vlakem. Staví na oproštěném jazyce a pohybuje se na hraně mezi realitou a snem. Jeho osobnost si více všímá toho, co zmizelo nebo je v rozkladu. Na obraze nemusí být člověk, a přesto je primárně o člověku. Využívá efektu prostornosti, šíře či výše panoramatického formátu, který je spjat s krajinářskou fotografií a blíží se přirozenému perifernímu vidění.

Oba autoři vycházejí z tradice humanistické dokumentární fotografie, kterou v českém prostředí rozvíjí Josef Koudelka, Markéta Luskačová nebo Karel Cudlín. Propojuje je nezájem o jakékoli aranžování černobílého fotografického obrazu a drží se přímé fotografie bez pozdějších zásahů do negativu či pozitivu. Zároveň je pro ně charakteristická vytrvalost v jejich postupech zaznamenávání plynoucího života. Výstava Cesty je setkáním dvou přátel a pokračováním společných rozhovorů o fotografii, do nichž přispívají osobitými způsoby uchopování a vytváření vizuálního pole vnímání.

Galerie Josefa Jambora