Ze spojení sochaře Františka Skály a skláře Martina Janeckého vzniká unikátní série objektů, propojující Skálovu typickou radost z tvoření a Janeckého bravurní řemeslnou zručnost. Výsledkem této spolupráce je výstavní cyklus, který se poprvé veřejně představil v roce 2011 na 14. ročníku Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru, poté počátkem roku 2022 v Galerii Kuzebauch a nyní v Galerii U Betlémské kaple.

František Skála
Upřímně už nevím, jak to celé začalo. Možná jsem se do toho nějak přimotal.

Předlohy ke skleněným figurám tvořím pomocí automatického kreslení, kde základní motivy roz­víjím a stylizuji do nových forem. Než vznikne konečný návrh, který pak Martin zrealizuje ve skle, pokreslím několik papírů. Je to celkem zábavný proces, který přináší docela originální výsledky, kupříkladu v podobě figur s elegantními akrobatickými kompozicemi, takovou vyšší jogínskou ekvilibristiku.

Všechny nápady nejsou čistě jen z mojí hlavy. Inspiraci čerpám z antiky a z bohaté databáze světových muzeí a archaických kultur, jako jsou starověká Kréta, Jižní Amerika a další oblasti. I když se inspiruji starobylými formami, pořád je rozvíjím a posouvám do nových směrů a nových světů. Recykluji, a to i svoje vlastní nápady.

Vytvořil jsem také několik návrhů inspiro­vaných indiánskými totemy. Tyhle kompozice složené z propletených lidských postav a zvířat vy­žadují od Martina maximální řemeslnou zručnost a preciznost. Proces výroby často zahrnuje mno­ho kroků, během nichž se každá část objektu musí znovu a znovu ohřívat a přidávat k již hotovým komponentám. Co ale opravdu obdivuji, je, jak Martin pracuje s čirým sklem. Když ho tvaruje, vů­bec nevidíte, jak bude ve finále vypadat. Plasticita se projeví až po vykoupání v kyselině, kdy sklo zmatní a získá mrazivý povrch. Teprve poté jím začne světlo krásně pronikat a odhalí veškeré de­taily. Předtím je to jen slizký kousek čistého skla.

V konečném trojrozměrném zobrazení není jednoduché dosáhnout přesných proporcí a stylizací, které si představuji. Na papíře mohu své ná­vrhy gumovat a znovu kreslit, zatímco Martin tento proces musí převést do skla, což je nesmírně obtížné. Sklo má tu výhodu, že umožňuje ladné a plynulé tvary, ale zároveň je to materiál, který vy­žaduje extrémní zručnost. Martin musí pracovat v tandemu se svým asistentem, přesně odhado­vat množství materiálu a teplotu, aby dosáhl požadovaného výsledku. Proces zahrnuje neustálé zahřívání a tvarování, při kterém se sklo opakovaně vrací do pece, aby se daly přidat další detaily nebo opravit nedostatky.

Vyrobili jsme i několik barevných kousků. Povrch skla jsme pocukrovali barevným práškem, který se následně roztáhl a dodal sklu barvu. Zkusili jsme medovou, tmavě hnědou i takovou šedozelenou. Například jedna figura má medový odstín a vypadá, jako by po něm ta barva stékala, konečky prstů a další jemné části jsou průsvitné. Není to úplně kompaktní barva, ale jemné rozdíly dělají ten kousek zvláštním. Jakmile sklo projde kyselinou, už se s ním nic moc nedá dělat.

Při práci musí mít Martin neustále připravené mokré papíry, aby si nepopálil ruce. Připadá mi, že je jako včelař, který už po tolika žihadlech necítí bolest. Líbí se mi sledovat ru­tinní úkony, které se zdají jednoduché, ale vyžadují naprostou přesnost.

Celý ten proces je fas­cinující a neuvěřitelně náročný. Když srovnám naše současné Práce z jiného světa s první společ­nou sérií nazvanou Kaleidoskop a vystavenou v galerii Kuzebauch v roce 2022, kde byly všechny objekty malé a jednoduché, neuvěřitelně jsme se posunuli. Teď už vytváříme mnohem větší a kom­plikovanější věci. Neznamená to, že bych si první série skleněných figur cenil méně, měl jsem tam několik opravdu oblíbených kusů, které se mi zapsaly do paměti. Jedním z nich je tanečnice Paní Mrkvičková. Tahle figurka pro mě ztělesňuje vrchol stylizace a humoru, kde se lidská figura úplně vytrácí a stává se něčím téměř absurdním – kuželovitou postavou připomínající mrkev. Paní Mrk­vičková představuje vrchol té lehce groteskní stylizace, kterou jsem vždycky miloval. Přesto mi druhá série prací přinesla nové výzvy, postavy a jejich příběhy, které mě nadchly. Pláč moře nebo Sen – to jsou kousky, které mě baví svou specifickou atmosférou a výjimečností.

Martin Janecký
Frantu ke mně do sklárny přivedli společní známí. Bylo to někdy po obědě, a kolem čtvrté hodiny už jsme všichni skoro tancovali na stole. No a mezi dveřmi jsem Frantovi řekl, že bychom měli společně něco udělat ze skla.

Začal jsem pracovat ve sklárně už jako velmi mladý, bylo mi třináct let. Přestože jsem ještě chodil do základní školy – byl jsem v 8. třídě – vstával jsem každý den v pět ráno, pracoval ve sklárně, kte­rou založil můj táta, a pak na osmou jsem šel do školy. Domů jsem nosil klasicky pětky, ale po škole jsem se vracel do sklárny a pracoval tam znovu až do večera. Po ukončení základní školy jsem zů­stal ve sklárně a nastoupil na střední uměleckoprůmyslovou školu v Boru, kde jsem se dál věnoval sklu.

Tehdy se na vysoké škole sklářské řemeslo neučilo tak intenzivně, jak bych si přál, takže když jsem absolvoval střední průmyslovku, rozhodl jsem se jít do světa a učit se dál sám. Mám hlubokou lásku k řemeslu a ovládnutí materiálu mi umožňuje vytvářet cokoliv, co chci, bez potřeby akademického vzdělání. Jsem tak trochu posedlý touhle dovedností, díky níž si můžu dovolit být ve své práci tvůrčí a svobodný. Proces tvorby a „zrození“ skleněných objektů je pro mě naprosto zásadní a naplňující.

Jsem občas přecitlivělý, což se zřejmě projevuje i v mojí tvorbě. Mám pocit, že ta křehkost a jemnost skla, které vytvářím, vychází právě z toho, jak silně vnímám různé emoce a nálady. Tvorba je zrcadlem mých vnitřních stavů, vytvářím tím vlastně takový svůj skleněný deník. Někdy se musím opravdu vypnout a odpočinout si od všech emocí, abych pak mohl zase naplno tvořit.

Když pracuji na konkrétních projektech, kde mám jasnou předlohu, nemusím se zabývat složitými koncepty. To mi umožňuje soustředit se na technickou stránku, ale i na můj vlastní tvůrčí přístup. Zaměření na řemeslo mi dává svobodu a prostor pro vyjádření.

Spolupráce s Františ­kem Skálou pro mě byla výzvou i velkou inspirací. Franta mi poskytoval svoje návrhy a já jsem se snažil je přetavit do skla s co největší přesností a věrností. Ten proces nebyl ani trochu jednoduchý. Často se stávalo, že věci dlouho nevypadaly podle našich představ, to mě rozčilovalo, byl jsem ne­trpělivý. Franta měl tendenci do tvorby zasahovat, občas to mezi námi zajiskřilo, ale nakonec nás to oba přimělo naučit se vzájemně respektovat a důvěřovat si.

Když mluvím o práci s umělci, kteří mají velkou imaginaci a množství nápadů, jako je Franta, jsem vždycky fascinovaný. Vidím, jak neustále posouvají hranice a přicházejí s novými nápady. To mě motivuje a podněcuje k vlastní tvorbě. Přesto však vnímám svůj vlastní pokrok jako pomalejší a méně viditelný. U mě jde spíše o technologický a řemeslný rozvoj, díky němuž jsou moje práce stále celistvější.

Práce se sklem je specifická, a když na tom děláme s Frantou, je to takový dialog mezi námi. Každý z nás do toho dává něco svého, ačkoliv se snažím co nejvíce respektovat jeho vizi. Nejsem ten typ, co by se musel cpát do popředí, spíš se snažím být prodlouženou rukou toho druhého a dát mu prostor. Dávám do toho řemeslo, ale zároveň se pokouším ztvárnit Frantovy myšlenky. Tohle propojení je dů­ležité, protože jinak by naše spolupráce nefungovala. Práce se sklem je natolik specifická, že si musím vybírat lidi, se kterými to má smysl. S Frantou se nám to daří, vzájemně se doplňujeme. Existuje mezi námi takové zvláštní spojení. A to se vždycky projeví v konečném výsledku.

Zdá se, že technologicky nejnáročnější byly totemy, hlavně proto, že vyžadovaly perfektní symetrii a přesnost. Stačilo dát totem do pece o minutu dřív a celý by se ohnul. Můj nejoblíbenější kousek z těch, co jsme s Frantou udělali, je Vrcholné číslo. Byla to pro mě technicky nejtěžší a zároveň nej­lepší věc, co jsem v téhle sérii vytvořil.

Galerie U Betlémské kaple