Kritizovat kulturními nástroji konzumerismus je stará disciplína, stará jako konzumerismus sám. V rámci kritiky kapitalismu to dělal už německý sociálně angažovaný expresionismus 20. a 30. let 20. století, tzv. Nová věcnost. Progresivní členové Nové věcnosti se dopouštěli prvních kritik konzumerismu v plenkách paradoxně v dobách permanentních hospodářských krizí a pádů ekonomiky, které se pro Výmarskou republiku staly osudnými. Tento trend přejali i německé kultuře blízcí českoslovenští příslušníci avantgardy, jako byli malíři Adolf Hoffmeister, Antonín Pelc nebo Otakar Mrkvička. Ostré odsouzení konzumerismu nalezneme také v prvních groteskách Charlieho Chaplina, ale i u nás – v divadelních revuích a filmových komediích Voskovce a Wericha a v dalších raných filmech produkovaných paradoxně v rámci konzumní kultury. Hlavním tématem pop-artu vzniklého v USA v době mccarthismu byl akcelerující konzumerismus vyrostlý na poválečné konjuktuře kapitalismu, zvýšené kupní síle střední i dělnické třídy, a tím i na zvýšené spotřebě. Kritika konzumerismu se samozřejmě projevila ve všech evropských emancipačních i uměleckých hnutích 60. let, ať už to byl vídeňský akcionismus nebo Arte Povera, francouzká nová vlna v kinematografii či italský neorealismus.

Galerie moderního umění v Hradci Králové