Tereza Kabůrková patří (tiše) k předním českým fotografkám, které vstoupily v posledních dvou dekádách do galerijního provozu s touhou uvažovat o fotografií v souvislostech současného umění. Přesto její práce přináší řadu tradičních fotografických i výtvarných postupů a námětů. Na rozdíl od svých fotografických vrstevnic i vrstevníků, kteří inklinují k současnému filozofickému myšlení, se Tereza Kabůrková věnuje východním učením a to zejména k tibetskému buddhismu a čchi kungu. Hostem výstavy bude Silvie Milková.

Autorčina prozatím nejrozsáhlejší výstava představí v prvním podlaží Galerie Františka Drtikola zátiší z období 2009 – 2016 a průřez krajinářskou fotografií. Ve druhém patře galerie budou dominovat velkoformátové fotografie oblohy, mraků a stromů z posledních několika let. Doplní je několik portrétů, které vznikly ve spolupráci se Silvií Milkovou. Pracovně spodní patro nazývá autorka „Zemí“ a horní patro „Nebem“, v duchu přírodní kosmologie čchi kungu.

Velmi lakonicky, Terezu Kabůrkovou už dvacet let především zajímá, co se děje doma na stole a venku – v krajině, v lese, na louce nebo na nebi, v mracích. Názvy výstav mluví jasnou řečí: Jdu ven, Nebe a nádobí, Skoro jasno, dvakrát Hory a vody, Tapety a zátiší. Její námětový rozsah však vystihuje nejpřesvědčivěji název výstavy z roku 2008 z Domu umění města Brna: Jsem doma a jdu ven. Vztahy mezi oblíbenými věcmi, kterými se obklopuje v osobním prostoru bytu nebo ateliéru nebo obyčejná krajina s nebem, tu fotila na procházkách v místech, kde žila – v rodném Chomutově a Krušných horách, v Ústí nad Labem na studiích, na Šumavě v okolí Týnce u Klatov, na šumavské Kvildě nebo v jejím dnešním druhém domově ve Vlastibořicích.

Rovněž i další název: U Sudka, pomůže vyložit směřování Terezy Kabůrkové. Výstava z roku 2011 v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Újezdě symbolizovala autorčin vztah k ikoně české fotografie. Kromě tradičních zátiší vystavila také tzv. jitrnice, nafotila je v obdobných lokalitách jako padesát let zpátky Josef Sudek, v okolí hnědouhelných pánví Mostecka. Tereza Kabůrková ve výstavě vedla pokorný a zároveň jemně ironický dialog s fotografickou tradicí moderny.

Podstatnějším byl však pro její práce další matador české fotografie Jan Svoboda. Ten emancipoval plochu fotografického obrazu od popisu skutečnosti, pro každou výstavní fotografii vytvářel specifický formát i adjustaci, fotografie byla pro něj spíše objekt než plocha, výstavy koncepčně instaloval jako prostorové situace a byl prvním fotografem, který od začátku šedesátých let 20. století vstoupil do rovnocenného vztahu s výtvarnými umělci. Zásadním způsobem předurčil nakládání s fotografii pro umělce z konce dvacátého století, způsob, jakým pracuje dnes i Tereza Kabůrková.

Řemeslo printerky fotografií se učila Tereza Kabůrková v proslavené fotokomoře svého profesora z Ústí nad Labem Pavla Baňky. Sama autorka zvětšuje fotografie řadě dalších fotografů a umělců: Ivanu Pinkavovi, Iren Stehli, Aleně Kotzmannové... Všechny vystavené fotografie v Galerii Františka Drtikola jsou ruční zvětšeniny.

Poslední roky se Tereza Kabůrková věnuje kromě umění také duchovnímu rozvoji, založenému na východní filozofii, které se někdy říká přírodní. Velké struktury, které nás obklopují: nebe, vesmír, země jsou především v čchi kungu aplikovány na lidské tělo a jedním z cílů této duchovně fyzické praxe je soulad mezi lidskými a přírodními silami.

Tereza Kabůrková vytvořila jedno takové symbolické nebe ve druhém a symbolickou zemi v prvním patře v Galerii Františka Drtikola a vnesla principy staré několik tisíc let do středoevropské kultury a představila je v typickém médiu vzniklém v době industriální revoluce – ve fotografii.

Tereza Kabůrková /1980/ se narodila v Chomutově. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze a Fakultu užitého umění a designu na Univerzitě J.E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Galerie Františka Drtikola