Lázeňská výstava Nevstoupíš do stejné řeky představuje tematický výběr ze současné tvorby Pavla Šmída (1964) doplněný o ukázky jeho starších děl.

„Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat.“ Pavel Šmíd

Když se podíváme na většinu obrazů, které na této výstavě prezentuje malíř Pavel Šmíd, dominantním motivem je na nich voda. Voda jako živel pohyblivý, nestálý, perlivý, studený, horký. O významech tohoto elementu se dá napsat mnoho. Voda má ve všech lidských kulturách významné místo. Od rituálů očisty, křtu, symbolických a náboženských významů řek ( Nil, Ganga) až po personifikaci potůčků, potoků, moří a oceánů. Pro člověka – nahou opici je pak sice nepřirozeným, ale vyhledávaným místem obživy, ochlazení, odpočinku a meditace.

Pro autora je zvlášť důležitý motiv plynutí. Plynutí řeky, plynutí vody v ní, plynutí času a lidského života. V přírodě má voda svůj daný koloběh. Pro člověka je prvotním zdrojem budoucího toku a počátku věcí obecně pramen. Tady všechno zdánlivě začíná. A pak voda pokračuje a klikatí se ve vymletých cestičkách přírodou, cestou z lesa až k městu, k lidem a pak dál až do nekonečna oceánu. Řeka nám pomáhá uchopit čas, umožňuje představit si čas, který je ve skutečnosti lidským konstruktem. Naši prožívanou přítomnost rámuje, co se dělo před (minulost) a tím co následuje (budoucnost). Tento umělý časostroj nemilosrdně ukrajuje z budoucnosti každou nanosekundu a tu časovou pidičástečku než stačíme prožít už za sebou zanecháváme jako nepotřebnou prožitou chvíli. A tak se ta mašina posouvá pořád dál a dál, až do skonání věků. Zatímco řeka nerušeně plynule teče a časovými záškuby netrpí.

Pavel Šmíd se ve svých obrazech snaží zachytit ty prchavé chvilky, zastavené obrazy minulosti. Inspiruje se starými fotografiemi, z velké části ze svého rodinného archivu, ale také fotografiemi náhodně nalezenými nebo obrazy notoricky známými, propagandisticky zneužitými situacemi, jako například spartakiády, průvody apod. Lidé jsou na nich většinou zachyceni v bezstarostné náladě, jsou uvolnění, často jsou nazí, smějí se a budoucnosti čelí s jakousi radostnou naivitou. Netuší nic o hrůzách války, kolektivizaci, komunistické totalitě. Zlomyslně bychom mohli konstatovat, že jen neznalost vlastní budoucnosti jim umožňuje tuhle veselou bezstarostnost. Buďme spravedliví, ani my nic o své budoucnosti nevíme.

„Vždycky jsem měl za to, že ty staré fotky ukazují lidi, kteří se chovali mírně řečeno infantilně. Nad nimi se stahují mraky a oni se bezstarostně smějí. Čím jsem starší, už vím, že to bylo to jediné, co jim nikdo nemohl vzít.“ Pavel Šmíd

Galerie Ludvíka Kuby