Výstava představuje české salonní umění v jeho evropské dimenzi, jak to mezi léty
1870–1914 bývalo běžnou praxí na tehdejších salonech.

Salonní umění patří doposud k málo známým a nedostatečně zkoumaným tématům českého výtvarného umění. Jeho základnu tvořily především výroční výstavy Krasoumné jednoty v Praze. Tyto prezentace měly svou předlohu v pařížských salonech a stejně jako ony nabízely návštěvníkům seznámení s aktuální výtvarnou scénou domácího i zahraničního prostředí včetně širšího kulturního kontextu. Na výstavách bylo žádoucí co nejširší žánrové spektrum, vystavovala se tam díla od historické a náboženské tématiky, přes zátiší, portréty a krajinomalby až po díla mravoličného a anekdotického žánru. Ač převažoval střední proud dobové produkce mezi akademismem a modernou, nechyběla na nich ani vyhraněná díla progresivních uměleckých směrů – realismu, naturalismu, symbolismu, secese a dalších. Výběr děl tvořila výstavní komise, která mezi umění z domácí scény hojně řadila díla z mnoha evropských zemí, například z Německa, Rakouska, Polska, Belgie, Francie, Ruska, Velké Británie a dalších. Výstavy instalované ve stanoveném období ve výstavních síních na Žofíně a od roku 1885 v Rudolfinu se od počátku těšily velkému zájmu publika a měly značný vliv na rozvoj výtvarné kritiky a obchodování s uměním. Klíčová byla především umělecká výměna mezi Prahou, Vídní, Mnichovem a Paříží. Do ní se podstatně zapojili umělci, kteří pocházeli ze zemí Koruny české a dlouhodobě působili v těchto metropolích, ať už to byli čeští Pařížané Jaroslav Čermák, Václav Brožík, Antonín Chittussi, Vojtěch Hynais a Luděk Marold, nebo čeští Mnichované Gabriel von Max, Adolf Hölzel, Luma von Flesch-Brunningen či Jaroslav Věšín, případně s Vídní spjatí malíři Franz Rumpler, Julius Mařák, Eduard Veith a další. Ač na připravované výstavě Epocha salonů budou převažovat malířská díla, zastoupeni budou také sochaři, především Josef Václav Myslbek, a grafikové.

Výstava představuje české salonní umění v jeho evropském rozměru se snahou prezentovat i díla největších hvězd evropského salonního umění. Proto nebudou chybět např. Jean-Léon Gérôme, Hans Makart, Jan Matejko, Mihály Munkácsy, či Walter Crane a další. Časové ohraničení lety 1870-1914 zahrnuje období, kdy bylo salonní umění na vrcholu své obliby, ale i jeho pozdní, závěrečnou fázi, kdy už bylo konfrontováno s nastupující modernou a novými nároky na výstavní provoz.

Západočeská galerie v Plzni — Masné krámy