Sen o Hvězdě

Ať nikdo nespi! Ať nikdo nespi! 
Ty rovněž, ó Princezno!
V komnatě své chladné,
na hvězdy hledíš,
jak chvějí se láskou a nadějí.
Ale tajemství mé je ve mně skryté,
mé jméno se nikdo nedozví!
(Giacomo Puccini, Turandot)

V eponymní scéně skandálního a kultovního filmu Mandragora (1997) režiséra Wiktora Grodeckého vchází hlavní postava mladého Marka, ztvárněného tehdy začínajícím hercem Miroslavem Čáslavkou, do luxusního starožitně zařízeného apartmá movitého estétského sadisty. Mladému prostitutovi Markovi, podrobovanému otázkám typu „Máš rád Bacha?“ či „Znáš Caravaggia?“, se dostane extatického vyznání: 

„Neznáš ho, ale ty jsi skutečný stvořitel všeho umění Světa. Kdyby nebylo Tebe, nebylo by žádné umění. Neexistovalo by. Nemělo by smysl cokoli vytvářet. Nebylo by co kopírovat, kdyby Tvé tělo neexistovalo.“ 

Následně, za prvního nápěvu písně Nessun Dorma z Pucciniho opery Turandot, je Marek jako Donatellův bronzový David postaven zcela nahý – s Goliášovým mečem v ruce – na připravený rotující piedestal. Celá scéna, zakončená sadistovým útokem na Markovy genitálie, nejenže opakuje klasické filosofické úvahy po smyslu a původu umění samotného (jako např.: „Je umění nápodobou – mimesis, nebo tvořením – poiesis“?), ale odhaluje i ty nejtemnější zákoutí kategorie „obdivu“, respektive: co to znamená „být hvězdou“? 

A přesně před tento problém, tj. „Jak?“ či zda vůbec „Být či nebýt hvězdou“, staví nejen tato sekvence, ale i celý film Mandragora samotného Miroslava Čáslavku: mladý herec, který se znenadání objevil ve světě velkého filmu a následně brzy nato obdržel mnohonásobné ocenění na zahraničních filmových festivalech (pět vítězných cen na 10. ženevském filmovém festivalu včetně Ceny pro největší hereckou naději v roce 1997 či Cena diváků americkém Palm Springs v roce 1998), se s otázkou nabitého úspěchu, pozornosti a slávy nějak zkrátka musel vypořádat. 

Odyssea „já“

"Není vůbec těžké se stát hvězdou. 
Těžké je s ní dospět v muže a hvězdu zapomenout".
(Miroslav Čáslavka, 2010)

Celá „piedestalová Davidova scéna“ je v jistém smyslu metaforu herecké situace obecně. Hvězdný okamžik a obdiv je střídán nezájmem, pohrdáním, pádem a bolestí.  Piedestal navíc vždy znamená i určitý distanc, jistou formu odtržení od své původní identity, a to bez ohledu na to, zda-li nás na něj vysadí naše sláva nebo mi sebe samotní. Být hvězdou znamená být vždy tak trochu někým jiným. Hvězda je „role“: je to příležitost pro rozvinutí našeho (jednoho či mnohého) alter ega. Pád z role je pak vždy pádem do neznáma, neboť staré „já“ zmizelo či „distancovalo se“.

Čáslavkův, Eposův a Lesákův remake piedestalové scény, který je centrálním dílem výstavy Alter Ego, dvacetikanálová videoinstalace sestříhaná z původních Čáslavkových autorských experimentálních VHS videokazet a čtyřkanálová zvuková stopa vycházející z náhodně nalezených deníků zachycují postavu Čáslavky v určité kvalitě změny. Jeho identita se rozplývá do nejasných kontur mezi reálným Čáslavkou, jeho hereckými rolemi a četnými alter egy, které spolu vytváří plastickou postavu anonymního průvodce drsným prostředím noční Prahy divokých devadesátých let. 

Posun v charakteru vytvořené postavy (ve vztahu k filmové předloze) jakoby rezonoval v již absentujícím pokračování původní Pucciniho skladby v jejím samotném závěru:

Rozplyň se, ó noci! Hvězdy, zmizte za hory!
Sotva úsvit vzejde, já nad ní zvítězím!
Zvítězím! Zvítězím!

Nová, mnohoúrovňová Čáslavkova postava nabízí otrlejší a zkušenější vhled do temné metropolitní minulosti. Miroslav Čáslavka, Epos 257 a Jan Lesák prostřednictvím rozsáhlé multimediální kompozice ale nenabízejí pouze „Monument devadesátkové Prahy“, ale kontinuálně otevírají otázku lidské identity a integrity zároveň. V tom spočívá dynamika jejich Alter Ega – je to nejasná hranice mezi autentickým svědectvím, hrou na dokument a spekulativní fikcí, která rozehrává mnohonásobnou identitu postavy, pro níž je její alter ego jednou z posledních možností jak být v divokých kulisách velkoměsta na chvíli někým jiným: tedy ať už hvězdou, nebo možná naopak zpět sám sebou.

Výstava Alter Ego je pak v jistém smyslu maskulinní, tělesnou i duševní „Odysseou dospívání“ v tepajícím strojovém rytmu urbánního prostředí, které je nasycené příležitostmi k různým toxickým přechodovým rituálům. Naše alter ego je pak role, která nám je může pomoci i přežít. 

Pavel Kubesa

Galerie NoD