Práce Jana Pfeiffera je známa svou charakteristickou poetikou vycházející z témat místních tradic, mytologií, náboženských reminiscencí, architektonické morfologie či evropské filosofické tradice. Jednotlivé látky vizualizuje Pfeiffer různými formálními výstupy počínaje médiem kresby, sochou či filmem, performativními, situačními a architektonickými řešeními konče. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Projekt Dvojí pravidlo pro jednu věc rozehrává v typicky pfeifferovských intencích vztah vůle, objektu, tvaru a omezení jeho užívání. V rozvinutém prostorovém vyprávění se základním komunikačním instrumentem stává repetitivně se opakující motiv oblouku symbolizujícího krajinu. Jeho variující se užívání pomáhá artikulovat spletitou síť úvah utvářejících metaforu lidského rozhodovaní.

Jádrem Pfeifferovy situace je chápání člověka jako bytosti jednající, která je konfrontována s vnějšími či vnitřními pravidly, stejně tak jako se svými touhami a možnostmi pravidla – za účelem uchopování věcí – i přímo utvářet. Modelem takovéto situace je pro Pfeiffera vstupování do krajiny a její rozvrhování prostřednictvím individuální či kolektivní choreografie lidského pohybu. Téma pohybu chápe jak v rovině vnitřního pohybu (tj. rozhodování, volby a jednání), tak jako skutečná prostorová určení směru či omezení. Různé strategie a různé instituce konstruují krajinu prostřednictvím rozličných prostředků mobility. Povrch krajiny-věci, skrývající sedimenty hornin a půdy, překrývají sedimenty vůle a moci v podobě příkazů, zákazů, kontroly. Prostor pro manifestaci (převážně fyzického) pohybu se zužuje: pravidla utvářejí jednosměrné koridory jednání. V jak úzkých koridorech rozvrhujeme své jednání záleží na volbě hry, kterou jsme se odhodlali hrát, nebo: která nám byla dána hrát.

Pfeiffer však inscenačním a scénografickým řešením privileguje otázku individuálního, vnitřního jednání a to prostřednictvím animování pohybu diváka fyzickým prostorem galerie. Direktivní opakování tvaru (tj. pravidla) oblouku na černobílých tušových kresbách (variujících toto tvarové omezení různým obsahem) v první části galerie staví diváka před rozhodnutí prostoupit či neprostoupit tímto tvarem v podobě rozměrného objektu-kresby vklíněného mezi okrajové stěny galerie dál. Takováto formální otevřenost, potřeba vstoupit fyzicky do díla, napomáhá Pfeifferovi rozehrát jakýsi simulační akt procesu rozhodování, vůle a vykročení. S přispěním fyzické zkušenosti sklonění potřebné k prostoupení objektu, vizualizuje tak jakousi metaforu pokory před tímto „přechodových rituálem prožití pravidla“.

V druhé části se pak divákovi otevírá volnější kompozice různých variací a plurality, spolubytí různých pravidel (formálních či obsahových) aplikovaných na jednu věc.  Krajina je poprvé viděna i z druhé strany jako traktovaná zcela jiným způsobem. Původní věc je převrácena naruby a její odvrácené strany nyní spoluutváří nový krajinný útvar: koridor, soutěsku, která na svém konci rozpohybovává hru pravidel dialogickým způsobem. Ústí instalace naznačuje představu sjednoceného, vespolného užití téhož prostoru, touhu jednoty, která však není prozatím možná.

Galerie NoD