Grafika je komplexním fenoménem, jehož význam dalece přesahuje rámec výtvarného umění či vizuální kultury. Zásadně ovlivnila způsob, jakým přemýšlíme, učíme se, tvoříme i sdílíme. Je integrální součástí odborných atlasů, dětských knih i virtuálního prostoru – a samozřejmě také galerijních sbírek. Ty by bylo za daných okolností vhodné jmenovat především.

Jakkoli je však našim cílem prezentovat především kontext kolekce, jež je navíc v rámci Muzea umění Olomouc jednou z kmenových, sám název výstavy demonstruje ještě jinou ambici. V posledních letech se totiž grafický způsob vidění etabluje také mimo své přirozené prostředí a začíná zasahovat či přímo kolonizovat nejen jiná média (malbu, fotografii, film ad.), ale také sám způsob naší orientace ve světě. Polská historička umění Dorota Folga-Januszewska pro to, o čem hovoří jako o novém stupni civilizačních transformací, užívá termín pangrafismus (v originále pangrafizm). Snaží se jím postihnout změnu, která do reality dne a více či méně stabilního obrazu uvádí nové vnímání časoprostoru a s ním spojenou významovou fluidnost. A odkazuje přitom na Platona, jehož obava z obrazu jako prosté kopie originálu, jež nedemonstruje nic jiného, než lidskou omezenost a nedostatečnost, se ve virtualitě procesu, to znamená jeho potencialitě, nikoli hororovým způsobem zhmotňuje, ale naopak rozplývá.

Grafika tuto skutečnost zároveň předchází i dovršuje, protože je sama procesem odvíjejícím se ve fázích, v nichž se jednotlivé skladební prvky neustále proměňují a přeskupují, čímž se zároveň ustavuje obrazový i sémantický význam věci. Globální aspekt teorie obrazu také předpokládá konotace historické, antropologické, sociologické ad. Lze proto navázat slovy amerického filosofa Alvy Noëho, který v reakci na současný neurologický výzkum a výzkum percepce rehabilituje myšlenku, že umění, tj. umělecké dílo, je „zvláštním nástrojem“ respektive „mapou“ světa, v němž žijeme. A lze je tak využívat ve smyslu obecném i tom docela osobním.

Není našim cílem pangrafismus historizovat, respektive jeho prostřednictvím aktualizovat minulé. Tím spíše, že odkaz k „tradičnímu“ způsobu vytváření znamená v tomto případě naprosté omezení se na finální tisk – sbírka skutečně neobsahuje jakoukoli (v průběhu posledních třiceti let etablující se) matrici, nepostihuje pozvolný přechod grafiky do třetího rozměru ani stále intenzivnější digitalizaci. Zdá se však, že onen esprit pangrafismu je či může být také čímsi jako vnitřní aspirací média – možností, která se potenciálně prosadí, byť ze zálohy a nečekaně. Jde nám proto o to, vyzdvihnout především dva momenty, jež z grafiky činí výjimečnou záležitost a k jejímu současnému rozkvětu přispívají – je to jednak už zmiňovaný procesní charakter, jednak pestrost, která z něj vyplývá. Jak ukazuje prostý výčet osobností – Odilon Redon, Max Klinger, James Ensor, Vojtěch Preissig, Max Švabinský, Josef Váchal, František Tichý, Jan Smetana, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník, Dalibor Chatrný, Miloš Cvach, Zdeněk Sýkora, Victor Vasarely, Ivan Picelj, Otto Piene, Dieter Roth, Sarah Schumann, Alena Kučerová, Adriena Šimotová, Rudolf Sikora, Daniel Fischer, Vojtěch Kovářík, Šárka Trčková – spektrum je to ohromné a ve všech svých instancích výjimečně zajímavé. Zjevně také demonstruje postupnou změnu charakteru i statusu (grafického) obrazu.

Muzeum umění Olomouc — Muzeum moderního umění