Po každém pracovním dni vstupuje Lukáš Karbus do svého ateliéru. Není třeba skicování ani přípravná kresba, maluje alla prima. Bezejmenný akvarel, přezdívaný pouze podle svých rozměrů, leží na masivním stole, a pilný umělec jej obhospodařuje z různých úhlů. Tento proces se opakuje s malými odchylkami asi jeden měsíc. Poté je kompozice dokončena. (Protože tráví tolik času se všemi různými stranami ve vodorovné rovině, jeho aktivita má zvláštní důsledek - při zvedání do svislé roviny někdy na okamžik zamění jejich orientaci. Rychle si pak ale vybaví jejich správné osy souřadnic.)

Pokud jeho předchozí výstava navrhla spojení figurativní krajiny a abstrakce, v tomto projektu Karbus prokázuje, že jeho úvahy o „krajině“ jsou více programové, přičemž se takový termín stává spíše principem vnitřní korelace než množinou tvarů. V tomto nepojmenovaném projektu jsou vystaveny autorovy nejnovější práce (a jeden starší obraz, který jim je svědkem), v jejich zatím nejvodnatějším a nejplynulejším stavu existence. Vize přírody geometrizované do krystalické, téměř art deco mřížky, již dlouho fungující mimo hledisko času, se nyní povětšinou osvobodily z osidel figurativního zobrazení a příležitostně i od umělcovy kontroly.

Některé oblasti jsou nyní zaplaveny barvou, jiné pečlivě vrstvené. Stuhy barvy, údolí a díry v těžkém papíru, výstřely modré, louže zářícího smaragdu, vyprovokují stav synestetického transu, spíše než myšlení nad konceptuálním smyslem jejich existence. Papíry, vznášející se jako prapory ve vzduchu, spojené s místnosti kolem pouze prostřednictvím tenkých lněných provazů, mají hlavně intenci prostě jen být.

Futura - Centrum pro současné umění