Obraz jako stopa

Nad obrazy Antonie Stanové se brzy začalo hovořit v termínech „záznamu času“: klíč k zpřístupnění efektivních interpretačních a estetických postojů zprostředkovávala divákům metafora obrazu jakožto deníku. Malířské plátno bylo pojímáno jako spojité stránky naplněné vizuálními a kódovanými deníkovými záznamy: figurami, ornamenty, organickými vizuálními elementy či letmými expresivními gesty. Jednotlivé prvky byly s absencí organizujícího pravidla kontinuálně umísťovány na povrch malířského plátna. Představa lineárně ubíhajícího toku času a sledu událostí tak byla přetvářena do nově pojatého nelineárního, nesukcesivního záznamového systému, v němž se reprezentantem ubíhajícího času stala nehybná „mapa“ (či forma „textilie“) coby síť znaků jednotlivých okamžiků prožité a zaznamenané minulosti.

Anticipace či reflexe revidovaných koncepcí temporality (času, jeho povahy nebo jeho fenomenálních kvalit), jako například „trvání“ Henriho Bergsona či Einsteinova speciální teorie relativity, jsou již od rozkvětu moderního malířství standartní výbavou uměleckého či přímo malířského koncepčního rejstříku. Multiplicita perspektiv jakožto předznamenání experimentálního přístupu k časovosti v malbě v raných kubistických pracích Picassa či Braquea, simultaneita izolovaných segmentů pohybu v pracích italských futuristů či estetika diskrepancí času, prostoru a událostí v tvorbě surrealismu radikálním způsobem rozšířili možnosti rozvíjení vzájemné vazby malby a času. Tato imaginace se ale stále rozvíjela pouze v linii vztahu času a zobrazeného objektu: avšak „čas malování“, jakožto procesuální princip, nebyl na programu dne.

Aktuální poloha tvorby Antonie Stanové se o jednu z možných alternativ tematizace samotného času malby nově pokouší. S opuštěním deníkové formy a odpoutáním se od pojímání času jakožto matérie či látky tvůrčího malířského zpracovávání, obrací Stanová pozornost na materialitu recyklovaných textilních pláten, barev a pastelů a čas se pro ni stává rámcem vznikání okamžiku malby samotné. Její nejnovější plátna se vyznačují přechodem od figurativněji koncipovaných „map okamžiků minulosti“ směrem k abstraktněji pojatým samotným „stopám času malby“. Obrazy se programově vzdávají prvoplánové ikoničnosti (znakovost na základě podobnosti znaku a objektu označování) a symboličnosti (znakovost arbitrární, konvenční). Přesto si zachovávají neodmyslitelnou znakovou povahu: jednotlivé obrazové fragmenty infiltrují podkladový materiál coby stopy konkrétního trvání procesu malby a naplňují malířské plátno statutem „pierceovského“ indexu – tj. znaku, který je s objektem označování spjat příčinnou souvislostí, resp. kauzálním vztahem. Obraz tak již není čten jako soubor „vzpomínek“, ale je fyzickou stopou konkrétního prožívání nových časových forem a způsobů plynutí času, které přinesla situace globální pandemické perspektivy.

Neadekvátnost pokusů o narativní, ikonické či symbolické čtení těchto obrazů nás může přivést ke kontemplativnějším strategiím estetické percepce. Nové malby lze pak pojímat jako „vizuální partitury trvání“, které v nelineárním systému reprezentace zpětně zpřístupňují, respektive „simulují“, všemi poznanou proměnu rychlosti sociálních interakcí, komunikace a soukromého prožívání či vnímání. Obrazy Antonie Stanové se tak stávají „trenažery pomalosti“, které nad rámec vizuálního vnímání, vnáší do recepce obrazu také prvek tělesný, odraz fyzického jednání a bytí a rovinu haptického spoluprožívání. Emocionalitu obrazu tak nestrukturuje pouhá zkušenost tradičních malířských estetických forem, ale také vespolný prožitek doteku.

Kurátor Pavel Kubesa

Galerie NoD