A stejně vysoko stojí v Petrových tvůrčích zájmech malování, kreslení, modelování a vyřezávání, a i když jejich spojení s hudbou je volné, dobře se s ní doplňují. Petr je vlastně člověk mlčenlivý a hudba a výtvarné umění mu vyhovují práce proto, že se obejdou beze slov. Co mu vadí na mnoha dnešních umělcích, je přemíra řečí, kterými doprovázejí své akce, kde komentáře jsou často důležitější a zajímavější než ony samy.

Petrův výtvarný projekt je v podstatě tradiční a ke starému umění má asi blíž než k novému už tím, že jeho podstatnou součástí je důkladná ruční práce, vyžadující trpělivost a podporující rozjímání, mlčenlivou kontemplaci, kterou Petr tolik potřebuje jako protiváhu ruchu a neklidu, jejž s sebou nese profese ustavičně cestujícího koncertního umělce: v poslední době nejčastěji hraje jako člen Stamicova kvarteta. Jeho malby a sochy (nota bene i malby jsou pojaty v podstatě sochařsky) náleží do velkého rodu umění imaginativního, kde lze uvést nejednoho výtvarníka, se kterými je vnitřně spřízněný – mám na mysli například sochaře Ladislava Zívra. Ale spíše než Zívrovy plastiky s přírodními tématy se mi před Petrovými lidskými a zvířecími postavami a rostlinnými propletenci připomínají gotické chrliče a svorníky a ornamenty středověkých iluminací. A spíše, než výtvory surrealistů se mi vybavují takzvané medijní kresby, zachycující faunu a flóru, jež se na Zemi dostala kdovíodkud a zjevila se kreslířům, kteří se octli v onom tajuplném stavu nazývanému trans. Neboť také ty podivné zjevy, které zvěčňuje Petr, pocházejí ze světa nepodléhajícímu zákonům racionality, v němž se osvobozuje a zviditelňuje to, co rozum a vůle potlačují, skrývají a střeží v nejspodnějších vrstvách naší psychiky. Možná, že k fotografiím různých hmot, jež Petr vpravuje do některých svých malovaných kompozic a jejichž fantastické slepence připomínají mozaiku z broušených polodrahokamů, přivedla ho vzpomínka nejen na acháty a ametysty, nýbrž i na medijní kresby spiritistů, které stejnou měrou jako přírodniny proslavily Zívrovo rodné Novopacko, kde i Petr prožil významnou část mládí.

Mezi hudebníky má mnoho známých a přátel, mezi výtvarníky ne. Zcela si stačí sám ve svém ateliéru zděděném po otci sochaři, a když se jednou za čas odhodlá své práce ukázat publiku, vystavuje je také nejraději samostatně. Jako výtvarník je samotář, ale není osamělec. A poněvadž dobře ví, odkud jde i kam jde, jde s jistotou a přímočaře. Přeji mu, aby na své cestě nacházel stále překvapení a prožíval nová a nová duchovní dobrodružství.

PhDr. Jaromír Zemina

Městské divadlo Kolín — Studiová scéna Pod točnou