Za pár týdnů uplyne neuvěřitelných padesát let od chvíle, kdy se v tehdejším Gottwaldově potkali Jiří Horák a František Maršálek s Rostislavem Košťálem. Na jaře následujícího roku 1967 pak založili skupinu Epos, záhy doplněnou o Petra Sikulu, která téměř dekádu představovala nepřehlédnutelnou dominantu české fotografie. Počáteční zaměření autorů na dokumentární a krajinnou fotografii se postupně proměňovalo v aranžované formy s psychologickými a sociálně kritickými přesahy, které výrazně ovlivňoval od roku 1969 až do své emigrace v roce 1972 „nefotografující člen skupiny“ Ladislav Plch.
Tvorba členů Eposu úzce souvisí s brněnskou uměleckou scénou konce šedesátých a sedmdesátých let a kulturou tehdy perzekuovaných „mániček“, revoltujících v postupně se utužující normalizační atmosféře. Počátkem sedmdesátých let se tvorba autorů skupiny Epos stala nejen nedostižným vzorem mnoha epigonů, ale sklízela také četná ocenění na domácích i zahraničních fotografických výstavách a salonech na obou stranách železné opony. S nástupem „výtvarné fotografie“ v průběhu sedmdesátých let je však postupně tvorba Eposu, která v jádru vychází z divadelních principů, vnímána jako vykonstruovaná a manýristická. V poslední dekádě se k fenoménu inscenované fotografie vracelo několik výstav, ať již cíleně, nebo prostě proto, že jej nelze obejít ani zamlčet. Jeho hodnocení se tak postupně mění z přehlíženého manýrismu v zajímavé svědectví o specifické atmosféře doby i snaze radikálně vybočit z kánonu tehdejší amatérské fotografie, přerodu jejího profesního statutu i jejích hodnotových kritérií.

Text z katalogu k výstavě. Autor textu: Pavel Vančát.

Galerie výtvarného umění v Hodoníně