Jiří Jilovský se narodil 15. března 1884 na pražských Vinohradech v židovské rodině obchodníka Josefa Jilovského a Julie, rozené Hellerové. Proti vůli rodičů nastoupil v roce 1900 na Umělecko-průmyslovou školu v Praze, posléze pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění. Svá studia zakončil v Mnichově. Mezi jeho profesory patřili Emanuel Krescenc Liška, Jakub Schikaneder, Jan Preisler a Felix Jenewein. Do profesionálního života vstoupil po ukončení studií v roce 1908, kdy ve skupině Jung-Prag zaujal místo Richarda Teschnera a stal se úpravcem většiny tisků pražských novoromantiků. Mimo knižní úpravy byl autorem ex-libris, pozvánek, plakátů a scénografií především pro pro pražské Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater), ale i pro drobné kabaretní scény. Byl virtuózním kreslířem a ovládal všechny grafické techniky. V malbě se především zabýval portréty, malbou v plenéru a starou Prahou. Tu zachycoval i v grafice. Společně s Aloisem Wiererem jej lze označit za poslední novoromantické malíře. Přes tradicionální charakter díla se jedná o svébytnou výtvarnou cestu, která je součástí českého a německého umění přelomu století. Jilovský byl, mimo Spolku německých výtvarných umělců v Čechách a umělecké skupiny Jung-Prag, též členem pražské lóže Schlaraffia sídlící ve Štěpánské ulici. Mottem spolku byla latinská věta: „In arte voluptas,“ tedy „V umění je rozkoš.“ Členství ve spolku bylo pro Jilovského nejen duchovním útočištěm, ale i zdrojem mnoha užitečných známostí, které Jilovskému přinesly nejen zakázky na tvorbu ex-libris, plakátů a drobných tisků, ale zejména práci pro Nové německé divadlo. Mezi jeho nejzdařilejší realizace patří scénografie Meyerbeerovy opery Hugenoti (1928), Mozartovy Figarovy svatby (1929), Shakespearovy hry Romeo a Julie (1929) a především výprava k opeře Jaromíra Weinbergera na motivy pohádky Jakuba B. Malého Švanda dudák (1929). Řada prací, zejména z počátku jeho tvorby, se zaobírá mytologií, pohádkou a symbolikou. Nejslavnějšími se staly listy Jarní píseň (1906), Pohádka (1907), Královské děti (1911) a Zuzana v lázni (1912). V ex-libris je řazen mezi zakladatele žánru jako takového a na tuto polohu své tvorby dále navazuje. Asanace Prahy zahájená v roce 1895, ovlivnila celou generaci zejména pražských Němců, Jilovského nevyjímaje. Návraty do staré Prahy, její proměny a hledání duchovní podstaty, tvoří jednu z určujících složek jeho díla. Atmosféru oné Prahy mimo Prahu, ve smyslu jak ji definoval Gustav Meyrink, dotváří pomocí světla deroucího se skrze mračna napovrch v očekávání zázraku a především pak figurální stafáží. Ta je vždy konkrétní. Jiří Jilovský byl výjimečný karikaturista schopný zachytit ve tváři a gestu celostně osobnost portrétovaného. Na jeho grafikách se tak setkáváme s celou řadou známých pražských figurek, s jeho přáteli a rodinnými příslušníky. Na malé ploše, v náznacích děje zachyceného ve výrazech tváří a gestech rukou, byl schopen odvyprávět příběh. V jeho podání má každý prvek svou svébytnou symboliku. Například v grafikách staré Prahy si pohrává s oblohou, která určuje náladu, zatímco promalované pozadí tvořené z pražských postaviček vypráví příběh. Z knižní tvorby je nejznámější komplet ilustrací českých pověstí (Böhmische Sagen) od Oskara Wienera. Za druhé světové války zemřeli oba jeho synové v koncentračním táboře. On sám přežil jen proto, že byl nasazen do práce padělatelské dílny na výrobu anglických liber, jimiž Němci chtěli destabilizovat anglickou ekonomiku. Toto zařazení Jilovského do padělatelského komanda bylo ze strany Němců jistým „oceněním“ jeho schopností na poli grafiky. Na základě vzpomínek Jilovského spoluvězně Adolfa Burgera natočil v roce 2007 režisér Stefan Ruzowitzky film Ďáblova dílna, který byl oceněn Oscarem, jako nejlepší cizojazyčný film. Po návratu z koncentračního tábora se snažil vrátit se ke své práci. Ateliér byl stejně, jako u řady dalších česko-německých autorů, za války zničen. Většina volných prací tak nenávratně zmizela. Jeho žena zázrakem přežila koncentrační tábor, ale již v roce 1948 umírá na následky věznění. Jiří Georg Jilovský ji následoval v roce 1958. Výstava v Galerii Smečky nabízí jedinečnou možnost poznat tvorbu neprávem zapomenutého autora. Podstatná část díla je vystavena vůbec poprvé.

Galerie Smečky